Tak jsem tu zde znovu. Omlouvam se vsem, kteri jste cekali na nove zpravy, zaroven se vsak musime zamyslet: Jak je mozne, ze apelovali jen tri obcane nasi republiky?? To vam nikomu jinemu moje zpravodajstvi nechybelo? Stejne mate smulu, tedka to ze sebe dostanu vsechno najednou - jen fotky jsem vybirala a upravovala skoro dve hodiny.:-)

Jak jsem vas mozna v guestbooku informovala, jela jsem Honzikovi naproti na letiste. Zjistila jsem, ze muzu jet jen za 1.8333 dolaru, tak jsem spoj vyzkousela (metro-autobus-autobus). Zrada nastala kupodivu az pri prvnim prestupu - fronta na autobus uz byla asi 30-ti metrova, a to mel jet az za 8 minut (12-ti minutove intervaly). Mela jsem strach, ze se nevejdu, ale jak ti lidi stoji pekne sporadane po jednom za sebou, tak se tam nakonec skoro cela 50-ti metrova fronta vesla. Ale jen skoro.

Muj nejmilejsi Honzik.

Po 20-ti minutove jizde jsem vystoupila na zastavce Dorval Train Station a na autobusove zastavce se vesele zeptala pana, jestli tento vlak jede na letiste. Pan byl nastesti Kanadan asi tak jako ja, takze pochopil moji zamenu autobusu za vlak a ani se mi nesmal. Dokonce jsem ze zastavky videla pristavat Honzikuv Swiss Air, ktery nad runwayi udelal takovy maly hupanek (asi tak dva metry, Honzik tvrdi, ze nejmin deset :-)).

Letistni hala v Montrealu se nachazi ve fazi docela mohutne prestavby, coz jsem take pocitila. Rikala jsem si, ze to Honzikovi bude jeste chvilku trvat, vydala jsem se tedy na vyzvedy po jezdicich schodech do druheho patra k odletum. Melo me uz trknout, ze ty schody vedou jen nahoru, dolu zadne. Tak jsem byla nucena vstoupit do vytahu, ve kterem jsem asi 10 minut semtam jezdila, a to jsem chtela jen o patro dolu, jenze schody zadne. Uz to vypadalo tak, ze vytah byl plny, ale porad si nas nekdo nekam volal, v tom puvodnim druhem patre stalo uz docela hodne lidi, vzdycky se otevreli dvere a nekdo z nas ve vytahu rekl:"To jsme zase my" No, kdyz jsme se konecne dostali dolu, tak jeden pan si oddechl a pronesl:"Konecne..." :-)

Po stastnem navratu do prvniho patra jsem se vrhla do davu cekajicich lidi. Zrovna take pristalo letadlo CSA, slysela jsem jednu pani, jak mluvi cesky, tak jsem se s ni dala do reci. Je v Montrealu 15 let, a zna jen jednu ceskou rodinu! Chapete to? Ale byla moc sympaticka a pekne jsme si popovidaly.

Ale pak to prislo. S baglem vysel On, meho srdce sampion! Honziiiik! Pekne zpoceny, ale brzo, je to sikulenka. Taxikem jsme dojeli domu, uvarila jsem veceri a o pul osme jsme vyrazili na volejbal. Ten jsme hrali do desiti (pro Honzika do ctyr do rana, ale krasne to zvladl). V patek jsem ho poslala na prohlidku mesta, prisel na obed a na noon talk do nemocnice, kde se mnou zustal az do peti a mohli jsme se tesit na pekny vikend.

Ale to bylo asi tak vsechno, co jsme mohli delat, protoze pocasi nam moc, lepe receno vubec, nepralo. Zbyvalo jedine, jet k Olypijskemu stadionu a navstivit Biodome. Zde si clovek muze projit a prohlednout tri ruzne vegetace: brazilsky prales, kanadske mirne pasmo a Antarktidu.

Olympijsky stadion, vstup do biodomu, dest a ja.	Honzik u kanadskeho jezera :-).
Ze ty zabicky vypadaji jedovate?	Kajman - Honzik rika, ze na fotce vypada jak jesterka, ale potkat bych ho na Orinocu teda nechtela!
Cerveny papouch (asi ara?)	Dva zeleni papousi (asi ary :-)).
Na cedulce u tohoto zviratka bylo napsano "porcupine". Slovnik na seznam.cz tvrdi, ze porcupine znamena jezek - tak jsem asi vyfotila jezka na vetvi :-) (Jiny slovnik rika dokobraz)	Tak bullfrog je takovahle velka americka zaba.

Hadajici se tucnaci v antarktickem pavilonu

Vecer jsme meli domluvenou veceri v restauraci Les Pyrenees s Frankem a jeho zenou. Bylo to moc prijemne, hezke, jidlo dobre, i kdyz Honzik se na nej uplne nejveseleji netvaril. Dozvedeli jsme se take, ze zemrel papez. Pry se ve tri hodiny rozeznely zvony montrealskych kostelu - mezi tucnaky jsme nic neslyseli. Nicmene s Frankem byla legrace, jako ostatne vzdy jindy. Domu jsme sli pesky, konecne prestalo prset.

Nedelni pocasi vypadalo lepe - jak rikal Frank, ma prset uz jen z 80%. Odhad se zdal byt docela presny. Presto jsme si nasli mezi mraky kousky modre oblohy a vyrazili na Mont Royal. Vyfotili opet downtown, par veverek, obhledli polozamrzle jezero Lac aux castors (Bobri jezero) a kolem hrbitova Cimetiere de Notre Dame des Neiges dosli az k St Joseph's Oratory. Na nejvetsim montrealskem hrbitove je pohrbeno kolem milionu lidi, mezi nimi cestujici Titanicu, my jsme vsak spatrili pouze sviste. K Oratoriu sv. Josefa, na kterem vlala na pul zerdi vatikanska vlajka, se prislo pomodlit opravdu hodne lidi.

Kdyz jsme chteli jit po schodech dolu, najdnou jsme kousek od nas spatrili TV kameru a fotoaparaty namirene na babicku a nejakeho pana, kteri se modlili na kazdem schodu. Tak jsme zpanikarili a nesli na schody, pokracovali dal, jakoze nic. Jenze tam uz nebylo kam jit, stalo tam jen zabradli, tak jsme se zachovali jak pubertaci :-) Vyckali jsme, dokud se kamera nezdala vypnuta, a proklouzli :-)

Skoro jarni pohled na downtown.

Tak co, Ozzy, jeste porad nevis, cim se svist na hrbitove zivi? :-)	Svistik zblizka.
Oratorium sv. Josefa.	Vatikanska vlajka na pul zerdi - vcera zemrel papez Jan Pavel II.

V pondeli uz Honzik zustal doma, ja jsem pracovala - pripravovala jsem fantoma na dalsi experiment - vlastne noveho fantoma na jeho prvni experiment. Takze jsem ho plnila vodou, snazila se z nej dostat vsechny vzduchove bubliny, a hlavne jsem vysvetlovala deckam, proc musim okupovat polovinu drezu :-).

V pet hodin si Honzik pro me prisel, prochazeli jsme se trosku po meste, pokukovali v Paramountu po nejakem peknem filmku (zde jsem lehce zaperlila, ale neprozradim :-)), nakonec jsme se rozhodli zajit do Stanley, kde pracuje Romca. Bylo to dosti vesele, protoze uz tam byl lehce v nalade Renda, Romci tatka, i Mike. Tak nam Renda ukazal fotky od nich zdomu, s Jagrem (jeste s peknym harem), Rucinskym, Haskem a Slegrem, no moc pekne. A na vyvesni ceduli meli podepsane i dalsi hrace, vcerne Langa a trenera Hlinky. Romca rikala, ze Hlinku obsluhovala ve starem Montrealu a ze byl pekne arogantni...

Taky Renda vypravel, jak v 80. roce emigroval - koupil si za 16.000 (!!) zajezd na Kubu, ale vystoupil pri mezipristani v Montrealu. A uz se nevratil. V te dobe zde pracoval Mike u CSA - rikal, ze vzdycky vyvolaval cestujici do La Habany a ze vzdycky tak 20 zustalo v Kanade... Zajimave. Renda nas uz notne v nalade lakal domu, ale slibili jsme mu, ze prijdeme ve stredu... Kolem desate jsme dorazili domu.

V utery jsem si pekne experimentovala s Frankem, Honzik se byl podivat na Universite de Montreal. Byli jsme domluveni, ze az tam skonci, prijde za mnou. Kdyz se byl Frank na konci meho experimentovani zeptat Matthieua, jestli po mne pujde merit, vratil se s dobrovolnikem na pokusy - Honzikem. Pekne mi ho privedl, hec. Dopracovala jsem, v sest jsme museli odejit na plavani, meli jsme sraz s Romcou. To bylo taky moc pekne, spis jsme blbli s deskama nez plavali. Honzik vypravel o "vesim trhu" - to je tak, kdyz si nekdo plete blechu se vsima :-) Po plavani nas Romca vzala do hospody Bily kun, kterou ovsem nevlastni Cesi. Jen se nejakym klukum libilo v Praze, tak si hospodu pojmenovali pekne cesky.

Byla jsem domluvena s Frankem, ze muzu stredu, ctvrtek a patek zustat doma - trosku jsem se i ucila, ale teda nicmoc, chtela jsem vic. Ale co uz, budu to muset dohnat ted.

Ve stredu odpoledne jsme sli na burzu prace, bohuzel vse jen pro nejake prodovacky, navic jen a jen ve francouzstine. Tak jsem se ani na Honzika moc nezlobila, ze si tam nic nenasel ;-). Vecer jsme byli domluveni, ze prijdeme ke Kalvasum. Bylo to moc pekne, sice jsme Rendu nepoznavali, jak nebyl tak sdilny, ale pak se taky trosku rozpovidal. V pondeli ve Stanley porad rikal, ze doma dostane shit. Jak srandovne mohou znit polopreklady :-) (Mezi dalsi patri - dat shit, budu videt, vezmeme silnici 40, takova ta mala placicka (=CD:-)). Romcina maminka je taky moc sympaticka a hodna. Domu jsme dorazili kolem jedenacte.

Ctvrtek samozrejme patri volejbalu. Taky jsme sli nakupovat kolem Forum - byvale hokejove haly Montreal Canadiens. Honzik fotil a fotil a fotil... :-). Tak zde jen tri za vsechny - jedna z 23 viteznych ceduli montrealskeho hokejoveho tymu, hned ta prvni, focena z bleskem (jinak mame snad vsechny a hned nekolikrat, ze), dale pak umely fanda a pravy fanda (ozziku, ze ty si rypnes, ktery je ktery?), a kupa autentickych pohodlnych (ne jak na Sparte) sedacek.

Prvni titul pro Montreal Canadiens.

Pravy a levy fanousek (napoveda pro Ozzyho ;-)	Sedacky v byvalem stadionu Forum Montreal Canadiens.

Vecer uz jsme se tesili na volejbal - nacelnik Josef odletel na tri tydny do Cech, takze Romca vyfasovala mic a doufali jsme, ze prijde Franta, abychom byli ctyri :-) Nastesti se povedlo! Po pekne hre jsme zasli na jedno (skoncilo u dvou) do irskeho pubu - Franta vypravel, kolik mu je, coz mu neverime :-). Bylo to pekne, je vazne srandovni. Az budete v Kanade, davejte si pozor na kosicky malin! :-D (Franta-prujem).

Patek jsme stravili uz ani nevim jak, asi dobre, asi trosku ucenim a skoro urcite jsme dlouho spali. Hlavne jsme vecer nikam nesli, protoze jsme druhy den vstavali v osm hodin, abychom se mohli vydat na vylet do Quebecu.

Vzala nas Romca autem - moc nam pomohla, zjistili jsme, ze pujcit auto je docela dost drahe, navic se v pujcovne nelibil moc cesky ridicak (proc je asi napsan take ve francouzstine, ze...) a nemeli jsme kreditni kartu. Takze to bylo super, Honzik si navic zaridil s automatickou prevodovkou po kanadskych deravych, spis DERAVYCH silnicich, bo ty diry jsou vazne velke.

Jeste pred Quebecem se nachazi Chaudière vodopady, ktere me skoro uchvatily :-) Byla opravdu spousta vody, muzete se presvedcit na nasledujicich obrazkach (a take konecne poznat Romcu! :-)):

Jak vidite, vody bylo opravdu hodne-pekne jsme "zmokli".	Trosku jine barvy nez na predchozi fotce...
Tak zde je Romca :-)	Tadyk su zase ja, zmrzla jako hovinko - kabatek na kratkem tricku nebyla nejlepsi volba, priznavam... V Quebecu je prece jen chladneji nez v Montrealu...
Na tenhle most jsme Romcu proste nedostali - ale myslim, ze jeji fobie z vysek, tunelu, mostu a lanovek dostaly zabrat :-)	Kapky z chrtanu vodopadu zmrznou na vetvich jeste holych stromu.

Vodopady Montmorency jsou az za Quebecem, ale jeli jsme se na ne podivat jeste pred navstevou tohoto jedineho opevnenho mesta v Severni Americe. Nejspise jsou znamensi nez Chaudiere, nicmene se mi nelibily tolik, i kdyz jsou vyssi nez ty Niagarske:

Fotka asi jeste z parkoviste - vodopady Montmorency.	Pro tento pohled jsme jiz museli prelezt dva ploty :-)
Vedle vodopadu kanadsky les.	Zde se pode mnou a pod Romcou rozlomila dvaceticentimetrova kra - moc prijemny pocit to nebyl. Jen jsme uslysely krup, krup a cekaly, kdy nam zacnou odspoda vlhnout nohy - nastesi zde bylo sucho...
Krova reka s vodopady, v pozadi reka Sv. Vavrince.	Strach z vysek Romce nedovolil vylezt az za nami...

Po vodopadech Montmorency jsme se vydali do hlavniho mesta provincie Quebec Quebecu :-). Nejdriv jsme si udelali sightseeing tour autem, asi 15 minut jsme hledali volne misto na parkovani, pricemz jsme historicke centrum mesta objeli trikrat. Nakonec se zadarilo a mohli jsme vystoupat k zamku Frontenac.

Pote, co jsme se propletli davy turistu, jsme se zahledeli do vyrabeni lizatek z javoroveho sirupu. Romca rekla, ze to musime vyzkouset, a tak se take stalo. Jeste kdyz to pisu, mam sladkou chut v ustech :-). Prodejci meli pripravene takove dve korytka se snehem, do ktereho vylili takovy pasek javoroveho sirupu. Kazdy dostal spachtli (tak vy nam tu spachtli neproplatite??) a kelimek. Muselo se chvilku pockat, az sirup ztuhne a pak se pasek namotal s kouskama snehu na drivko. Moc pekne, moc sladke - Honzik to nedojedl :-)

S prepracovanymi chutovymi poharky sladkosti jsme obesli historicke centrum Quebecu, popremysleli, komu posleme pohled, a zasli do restaurace, ktera mela v nazvu male prase (Petit Cochon cosi). Tam jsem zaujala okoli pyzamem, ktere mi pujcila Romca, abych nezmrzla.Pekny medvidek se mi spinkal na hrudi :-)

Chateau Frontenac a Honzikovy prstiky :-)	Frontenac byl postaven r. 1892, verte tomu nebo ne, jako hotel pro cestujici kanadske pacificke zeleznice. Noc v jednom z nejluxusnejsich pokoju moc nestoji - zhruba sto tisic korun...
Quebec je jedine severoamericke mesto s opevnenim.	Samuel de Champlain - objevitel Nove Francie (samozrejme Francouz).
Na pomalovanem dome (objevili jsme, ze mimojine malba znazornuje 4 rocni obdobi) hraje hokej eskymak se Stastnym.	A zde jiz zminovane pyzamko s medvidkem (teda uz nevim, jestli to byl medvidek nebo snehulak :-)

U maleho prasatka jsme si dali asi prilis smazeneho, neb jsme po ceste do Montrealu museli nekolikrat zastavovat :-) Ale dobre jsme dorazili, v Montrealu si skocili jeste na pivo, sushi a pizzu (vse v jednom, uz se nam to v brichu "nevarilo", jak rika Romca :-))

Zapad slunce v Quebecu

Ha, tak jsem vam semka uz chtela dat vsechny fotky, ale nejak to Jerrymu zase nefunguje, tak si na uschlou rybu na draze Formule 1 a na Honzika pocitajiciho centy pred Casinem budete muset jeste chvilku pockat :-)