Prosinec zacal moc hezky - 2.12. jsme meli koupene listky na hokej. Samozrejme jsme tam nemohli prijet vcas, ale nastesti jsme hymnu stihli. To je asi vec, ktera se mi na zapasech NHL libi nejvic :-) (Samozrejme mluvim o hymne kanadske!)

A na hokeji prisel ke slovu muj teleobjektiv - tedy aspon na nejakou dobu, nez mi panacci ze security zakazali fotit. Ze pry s takovym fotoaparatem nesmim. Asi meli strach, abych fotky nepouzila profesionalne - ale to jsem jim tedy mohla ukazat, ze ani jeden Robert Lang mi nevysel nerozmazany! Je pravda, ze s tim dlouhym objektivem fotak vypada spis jako kanon, i kdyz to neni Canon (pokus o lehky vtip).

Montreal vyhral 5:4, prestrelka to byla docela zajimava. Ve treti tretine za prizniveho stavu 0:3 pro Montreal totiz Atlanta Thrashers vyrovnali stav behem pouhych 57 vterin. Tak to byl opravdu zajimavy zapas a sve kamaradce Darzince, odveke obdivovatelce Roberta Langa, timto znovu vzkazuji, ze narozdil od meho idola bezzubeho Jirky Kucery, ktery goly (temer zasadne) do prazdnych branek vsitoval bez jakekoli namahy, Robertovi to vyslo v tomto zapase az napotreti ;-)

Par fotek z predposledni rady (k ledove plose tedy nejakych 100 m) jsou k dispozici tuna:

Pohled na stridacku s Robertem Langem a Tomasem Plekankem :).	Vhazovani po prvnim golu Canadiens (ztlumena svetla).
Kapitan Saku Koivu s pukem.	Darzincin Roubrt Leng. Foceno ze stometrove vzdalenosti (dobre, mozna to neni celych 100m, ale bylo to hrozne daleko!:)

7. prosince se taky konala Mikulasska nadilka po ceske a slovenske (a slovanske obecne) deti. Musim rict, ze nadilka se moc povedla a ze jsem s prekvapenim zjistila, kolik je v Montrealu mladych rodin! Prislo pres 30 deti, kdyz zapocitam Frantisku se trema klukama, ktera Mikulase tak nejak nestihla :-) Bylo to cele vesele.

V praci mame taky spoustu vanocnich besidek, na ktere jako studenti (ha, to ja uz vlastne nejsu!) nesmime chybet. Ta zatim posledni byla radiacni onkologie a asi byla nejpovedenejsi. O pul seste, kdyz privezli jidlo, nas trpelivcu uz mnoho nezbylo, tudiz jsme se poradne najedli :-) A jidlo bylo moooc dobre! Ale zase oproti minule besidce jsme tentokrat nic neukradli (rozumej trpytivy kouzelnicky klobouk a kvetinu, takovou tu vanocni hvezdu).

Vcera jsem taky mela posledni moznost se videt s Matejem, tak jsme byli aji s Vitkem a jeho spolubydlicim bruslit. Bylo asi -15, ale zvladnout se to rozhodne dalo. Adrian, Vitkuv spolubydlici, nam tam porad skakal piruety, hruza. Kluk je to tedy super sikovny! Skakal kombinaci dvojneho a jednoducheho toeloop, a pri trojnem udelal dva a pul a elegantne spadl na zadek :-) Chvili jsme se ho vsichni snazili napodobovat, ale pak jsme si uvedomili, ze je to vsechno tim, ze ma strasne drahe brusle :-)

Krasny ledovy den, ve kterem bruslime na Mount Royal.	Nekdo lyzuje a nekdo brusli.

V praci jde vsecko dobre. Tento tyden jsem mela se sefem do Holandska telefonickou konferenci a chtela jsem ho prijemne prekvapit mnozstvim odvedene prace, coz se mi myslim velmi povedlo (taky jsem opravdu pracovavala do noci). Dokonce to vypada, ze po mne budou chtit tri dalsi clanky, ale to asi nevyjde. I kdyz material na to aji je.

A jak taky nahore pisu, staram se o americke vizum J1. Neni to nijak jednoduche, jen se musi vyplnit milion formularu a zaplatit milion dolaru :-) No, dobre, mozna ne milion, ale relativne hodne penez. Tak doufam, ze mam vse pripravene, nebot zitra jdu na pohovor na konzulat. Doufam, ze vsecko pujde tak, jak ma. Nejhur mi asi pujdou prokazat vazby k me domovske zemi. USA se chteji u kazdeho zadatele o vizum ujistit, ze zadatel nebude chtit v te svobodne demokraticke zemi zustat. A kdo by tam zustavat chtel!? :-D

Tak mi drzte pesti, at to vsecko zitra vyjde!

Na americkem konzulatu mi tedy do smichu moc nebylo. Ale to asi neni nikdy nikomu. Precetla jsem si na webovych strankach o vsem, co se na konzulat nesmi nosit (pocitac, mobilni telefon, zadne jine elektronicke zarizeni). Na zaklade techto informaci jsem jeste pred osmou hodinou, kdy jsem mela na interview prijit, musela jit do prace odlozit pocitac. A jak si tak kracim ke konzulatu, tak me jeste pred vchodem chytne chlap od security se slovy, ze s timhle batohem dovnitr nesmim. Ze si mam pry najit misto, kam si batoh odlozim, a prijit zpatky. Kam si mam batoh uprostredka mesta asi odlozit!? Chvili jsem se s nim prela, ze o batozich na webu nemaji nic napsaneho, nacez mi chytry pan odpovedel, ze je to prece napsane tadyk na dverich. Blbec. Navic na webu vylozene pisou, ze batohy muzou byt prohledany (proto ten muj obsahoval jen veci na interiview). Tim ale pry mysleli batohy mensi. Vesele.

Nicmene se mi batoh podarilo uschovat a mohla jsem na konzulat zpatky. Prosla jsem pres detektor, moje formulare pres rentgen a jeste delali test na vybusniny. Pak mi jen stroze rekli, ze mam jit temito dvermi a pockat dole na urednika. Tak jsem sla. Dole uz cekalo asi 30 lidi. Zanedlouho se otevrely dvere z vytahu, vylezl tlusty American a pouze, jak na stado dobytka, vykrikl: "Come on! (Pojdte!)" To jsem se uz chtela obratit a jit pryc. Pak nas vsech 30 narval do jednoho vytahu a opet jen zarval: "Squeeze all in! (Namackejte se vsichni dovnitr!)". Takze jak by rekl Simek, stala jsem na jedne noze a jeste ne na sve. V jedenactem patre konzulatu nam chlap rekl, at se srovname podle toho, jak jsme dole prisli, a odesel.

Srovnali jsme se a u okynka jsme odevzdali formulare a cekali na dalsi zavolani. Ale uz druha pani u okynka stravila asi 10 minut. Chudinka na konzulatu nejspis nebyla poprve a vypadalo to, ze ani dnes nebude uspesna. Mela spanelsky prizvuk (rekla bych mexicky) a neustale plakala, ze ji online zadost nesla vyplnit. Tak to bylo takove smutne. Ale musim uznat, ze panacek v okynku byl velmi trpvelivy a fajn. Kdyz dosla asi po 30 minutach rada na me, vsechno jsem mu dala a cekala na dalsi zavolani. Asi o dalsich 30 minut pozdeji (behem nichz jsem dostatecne vyuzila tamni toaletu, aspon neco) jsem nejspis byla svedkem meho pohovoru o vizum. Ani nevim, jestli to byl pohovor. Moc prijemna slecna za prepazkou s namahou vyslovila jmeno mista meho narozeni (Moravska Trebova), nacez se zeptala, jestli je to na jihu. S domnenkou, ze si slecna mysli, ze Moravskou Trebovou by mela znat, protoze lezi v Kanade, jsem se ji vydesene zeptala:"Na jih od ceho?!" No a pak ze slecny vypadlo, ze zna Trebic a Olomouc, protoze jeji praprababicka byla Ceska. Pak se me zeptala, jak dlouho su v Kanade a jestli zde mam rodinu. A zda mam rodinu ve Statech. Vzala si vsecky dokumenty a rekla, at se znovu posadim, ze me zase zavolaji.

Za dalsich tentokrat 15 minut jsem si povidala s cernou sympatickou pani, odevzdala ji otisky vsech mych deseti prstiku (anglicky se to rekne 'ten printed') a ona mi rekla, ze vizum bude zitra ve tri hodiny. Ze pry ani nebudu muset jit pres security. A jak rekla, tak se stalo.

Mimochodem, kdyz jsem si sla pro vizum, nebyla jsem si jista, jestli si muzu vzit s sebou batoh a porad jsem v praci mluvila o tom, ze mi vizum nedaji proto, ze prijdu s batohem. Tak mi kluci poradili, ze jim mam rict:"Copak vypadam jak nejakej Arab?" :-)

Kdyz jsem na zacatku listopadu hledala stipendium pro Hanku, svoji studentku bakalarskeho programu na FJFI CVUT, narazila jsem na strankach univerzity na soutez Werner von Siemens Excellence Award. Soutez o nejlepsi diplomove a disertacni prace v technickych oborech je vyhlasovana kazdarocne. Uzaverka prihlasek byla za pet dni (vcetne vikendu). Dlouho jsem se tedy nerozmyslela a praci poslala (postovne opravdu zadarmo nebylo, UPS mi tvrdilo, ze Rumunsko, Ceska republika a zeme v Africe jsou nejdrazsi, haha). A behem mesice mi ze Siemens volali, ze jsem vyhrala! Teda ukazalo se, ze vyhlasili pet nejlepsich praci v kazde kategorii, takze uplne supr slava to neni, ale 20,000 Kc se hodi :-)

Na vyhlaseni vysledku a predani cen do Betlemske kaple jsem poslala sveho bratra. Davida maminka vybavila damskym sakem, coz mu oznamila az moje kamaradka Marta. A brachovi pak doslo, proc se mu sako nejak divne zapinalo :-). Nicmene vsichni vsechno zvladli, snad se aji najedli a koncert se libil. Tadyk jsou dve fotky z predavani cen:

Bracha prebira Cenu Siemens. Pry to vypadalo, jako by dizertaci napsal on sam :).	A tadyk Davida nutili fotit, ale on chtel uz jit na jidlo...

Letos jsme se po moc peknem Stedrem dni vydali na ctyrdenni lyzarsky vylet. Kam, to uz vite, ale ze jsme slunicko skoro vubec nevideli, to se dozvidate az tedka :-). I tak se vylet moc podaril, prvni dva dny byly mrazive (-22C) a druhe dva dny byly kolem nuly, ten posledni dokonce s destem.

A jak vylet vypadal, se muzete podivat tadyk:

Kdyz jsme prijeli, slunicko svitilo...	A bylo aji hodne snehu.
Druhy den byla zima a tohle je asi tak nejvic svetla, co jsme meli. Jezero Caribou.	Rampouchy z krasneho srubu Pekan.
Velice efektivni kamna v Pekan.	Lac Lapeyrere.
Chalet Renard.	Uzivam si posledni dny tohoto roku, se salou od Aleny.

Jak uz to tak byva, nic netrva vecne. Tudiz i muj pobyt v Montrealu prozatim konci. V nedeli 4. ledna nasedam i se svym kolem do letadla do Denveru, kde premenim na let do San Jose. A hnedka v pondeli zacinam pracovat ve Stanfordu. Ze bych se nemohla dockat, to tedy rozhodne rict nemuzu. Ale takovy je zivot, tak asi hura za novym dobrodruzstvim :-)

V Kalifornii budu bydlet blizko univerzity, ve velmi bezpecne casti (pry, tudiz bezpecnost v teto oblasti bude nejspis problem), asi by se dalo aji chodit pesky do prace. Ale budu mit kolo. Dum vypada moc hezky a budu ho obyvat spolecne s ucitelkou umeni a dvouma cicinkama. Taky mi uz na univerzite udelali takovy maly profil. Coz je lehce pozitivni. Aaa, taky si pristi patek budu povidat s panem, co nedavno dostal Nobelovu cenu za fyziku. Na to se tesim. Jo, a zitra je u nas rozluckova party, tak prijdte! :-)