Prvniho unora se v Quebec City konala schuzka lidi, co pracuji v brachyterapii. Ja sice nepracuju, ale sef byl tak hodny, ze me vzal s sebou. Sice jsem musela dat prezentaci, ale to mi nejak zvlast nevadilo.

I pres planovanou snehovou bouri se Derek rozhodl, ze bude ridit a pujcil si auto. Po malem Christophove zpozdeni jsme najeli na dalnici. Kluci vepredu si povidali a my vzadu s Emily jsme pospavaly. A v tom to prislo. Nekde na pul cesty se Emily probudila, dala si ruku pred pusu a zeptala se Dereka, jestli by nemohl zastavit. Derek neni nejlepsi ridic (a i kdyby byl, tak by to nepomohlo), tudiz tak nejak chvilku vahal a Emily se nam vzadu zkratka poblinkala. Christophe pozdeji poznamenal, ze je zvlastni, kolik toho muze takove male telicko vyzvracet :-)

Zastavili jsme na pumpe, ktera nebyla funkcni, ale Emily nechali dojit na zachod. A protoze si poblinkala krasny bily svetr, museli jsme posleze jit nakupovat. V tu chvili nas miting o 120 km dal zacinal... Emily byla chvilku docela srandovni, protoze jak se stydela, ze poblinkala auto, nechtela do nej asi 5 minut nasednout.

Kdyz jsme na obed dojeli do Quebec City, tak Emily ve dverich prohlasila, ze je to jeji chyba, ze jedeme pozde. Ale nechtela prozradit proc. Tak se me Luc francouzsky zeptal, co se stalo. Ale protoze minuly cas jsem jeste neprobirala, tak jsem mu nerozumela (samozrejme se do cele vety prida jen extra 'e' na konec, ale to mi uplne stacilo). Vsichni se mi smali :-)

Kdyz jsme skoncili meeting, tak nas Jean-Francois ve strasne snehove bouri odvezl do hotelu. A tam jsme s Christophem cekali na nase dva kamaradi, kteri ve vanici jeli autem z Montrealu. Sedeli jsme na veceri pekne v teploucku v prosklene restauraci, videli, jak se venku prohani snih, a mysleli na kamaradi, jak se nekde vyhrabavaji na dalnici z prikopu.

Vojenska zakladna.	Zavody psich sprezeni, chudaci pejsci.
Jizda na sanich - jeli jsme 75 km/h!	Tak to jsme my.
Opevneni Quebecu.	Ohnostroj, co nam vzal dech ;-)
Ulice.	Quebecky parlament.

Nastesti vse dobre dopadlo a v sobotu jsme se mohli vydat prozkoumavat Carnival. Nebyla takova zima jako vloni, coz jsem obzvlaste uvitala. Misto nejakych -25C bylo pouhych -10C, a to uz se vydrzet dalo. Ani jsme nemuseli vyhanet rtut dechem :)

Byla to pohoda, nejvic se mi asi libila jizda na sanich. I kdyz v jednom momente jsem si myslela, ze me tam nikdo nedostane. Ale to uz jsme byli na ceste na start, tak neslo couvnout. Zrovna kolem nas totiz projizdeli lidi a jeli moc rychle. Jak jsme se pozdeji dozvedeli, jede se az 75km/h. A nase draha byla zrovna ta nejrychlejsi. Nebo jsme jen nejtlustsi, ale rozhodne jsme byli v cili prvni.

Vecer jsem byli na slavtnostnim otevreni, ktere se kvuli snehu muselo o den odlozit. A reknu vam, neni divu, ze na karnevalu vydela mesto milony dolaru. Ten ohnostroj nestal zanic, verim, ze nas mivaji na chate na silvestra lepsi.

Je libo posezeni na terase?	Otacejici se restaurace.
Snehove sochy - Indian ukazuje Champlainovi cestu (?)	A tohle je sam Champlain z kamene.
Chateau Frontenac.	Malicka cesticka, akorat se dostat ke dverim.

V nedeli jsme se pak znovu prochazeli, chteli jsme na lanovku, ale byla tam velka fronta. Do Montrealu jsme prijeli akorat na zacatek Super Bowl, tak jsme jeste rychle jeli na BBQ k rodine, o ktere se nemluvi.

Letos jsem se dlouho rozhodovala, jestli na Sibrinky zavitam. Zima je totiz nejaka kratka. Chci jet jeste aspon dvakrat na vikend na lyze a taky na vikend do Ottawy, kam me Andrew porad laka. Snad to nakonec vsechno stihnu. Nicmene kdyz jsem na nekonajicim se volejbale oznamila, ze na Sibrinky nikoho neprivedu, protoze sama nejspis nepujdu, byl ohen na strese. Tudiz jsem nakonec v sobotu vyrazila.

Pomohla jsem s vyrobou chlebicku, ale jinak jsem se v kuchyni behem zabavy moc nezdrzovala. Potkala jsem se na Sibrinkach s nekolika znamymi lidmi a nekolik novych jsem poznala. Dokonce ani s vekovym prumerem to letos nebylo tak strasne! Zatancovali jsme si, pobavili se. Jak to vsechno vypadalo muzete posoudit z nasledujicich tri fotek:

Slovanske tance.	Krasavice inteligentni :-)
Velkovyrobna chlebicku.

Uz je to tak. Nevim, kam driv skocit. V pondeli jsem mela trihodinovou prednasku na tema Borova neutronova zachytova terapie. Myslim, ze to nebylo dvakrat uzasne, ale mam to za sebou. Dodelavam korekce sveho clanku, do toho provadim simulace na clanek dalsi a na abstrakt, ktery chci poslat na konferenci do Houstonu. A po konferenci si chceme pujcit auto a podivat se do Mexika. Taky jsme delali takove male pokusy s pejskem, tak jeho obrazky musim zpracovat a jeste jsem dneska dostala obrazky dvou pacientu z Quebec City. A do toho vseho bych mela psat dizertacku. Ta pocka.

Ale abych to zase neprehanela. Chodim hrat basketbal a fotbal. Na fotbale se mi v sobotu stala zajimava vec. Ale musim zacit patkem. To jsem si totiz koupila svoji prvni rtenku v zivote. A kdyz jsem malovani doma v patek vecer pred sobotnim plesem trenovala, rikala jsem si, ze by nebylo spatne, kdybych mela rtiky trosku vetsi, protoze by bylo na co malovat. A nemusela bych si davat takovy strasny pozor, abych nepretahla.

V sobotu jsme pak meli fotbalovy zapas. Pri nem se dopredu nikdy nehrnu, protoze obvykle vubec nevim, co mam s micem delat. Tudiz branim. Protivnik zrejme velmi touzil po golu, tudiz strilel, jak se dalo. A do jedne strely se zapletla i moje hlava. Jeden z utocniku, kdyz byl asi metr ode me, do mice dal peknou ranu. Jakmile jsem si uvedomila, co se deje, stihla jsem hlavu jeste pootocil, nicmene prava pulka obliceje byla zasazena. Kdyz byl muj mozek schopen zhodnotit situaci, odvravorala jsem se na lavicku. A tadyk to prislo: citila jsem, jak mi napucha ret! Na chvili jsem se zaradovala - konecne se bude rtenka vyjimat! Pak mi ale doslo, ze otika jen pulka spodniho rtu a bylo po radosti :-)

Nastesti to nebylo tak hrozne, dostala jsem na oblicej led, vyslechla si neco o otersu mozku a za pet minut jsem byla zase na hristi. Vsechny jsem pak presvedcovala, ze kdyby mi mic nestrefil hlavu, urcite by to byl byval gol.

Uz je to tak, konecne jsem se vydala do naseho hlavniho mesta. Andrew me porad lakal, at prespime u jeho rodicu, ale nejak jsem odolala. Aspon jsem je ale poznala.

V sobotu rano jsme si to tedy namirili na Ottawu. Z Montrealy je to necelych 200 km, tudiz jsme do kanadskeho hlavniho mesta dojeli za dve hodiny. A rovnou skocili na nejvetsi bruslarskou plochu na svete. Rideau Canal, na jehoz casti se brusli a ktera meri 7.8 km, ma led upravovan kazdou noc. Vyvrtaji se do ledu diry a voda se cerpa na povrch, aby se ten zahladil po predchozima narocnem dni, kdy na nem bruslari vytvori spousty der. Spocitala jsem, ze tuto sobotu na kanale v jednom momente bylo neco kolem 20 000 bruslaru. To je dost, ze? V Ottawe totiz take probihal zimni festival Winterlude.

Winterlude jsme take vyuzili a byli se podivat na ledove sochy. Podivali jsme se na Parliament Hill, dovnitr jsem se ale podivat nemohla. Na listky byla fronta, sice nebyla ani moc dlouha, ale venku pri -15C se nam cekat nechtelo. Obesli jsme parlament, podivali se na puvodni knihovnu a na par muzeii u reky Ottawy a skocili opet na preplneny Rideau a frceli si to zpet k autu. Led byl o poznani horsi nez dopoledne, obzvlaste u parlamentu. Ale nejak jsme to zvladli, projeli jsme kolem nekolika zraneni, ale z nas se nikomu nic nestalo.

Pri ceste k Andrewovi jsme jeste projeli kolem nekolika muzeii, velikeho pavouka, vily prvniho ministra a NRC. Jen jsme pozdravili Andrewovy rodice a frceli jsme zpatky domu do Montrealu.

Indianska hudba.	Canal Rideau.
Kuze, tee-pee a sneznice.	Canal Rideau s parlamentem v pozadi.
Zacatek brusleni.	Parliament Hill.
Kihovna parlamentu.	Vez parlamentu.
Vychodni kridlo parlamentu.	Nebezpecne rampouchy.
Zase parlament.	Pohled na Ottawu a Muzem civilizace.
Preplneni Canal Rideau.	Zima mi je
Dinosaurus	Ledova lod na Waterlude.

Doma jsem byla z brusleni cela unavena, tak jsem se jen divala na hokej. A musim rict, ze to byl opravdu zajimavy zapas. Hraly proti sobe dva zapadokanadske tymy - Vancouver Canucks a Edmonton Oilers. Moc nevim, co tymy proti sobe maji, ale od 11. vteriny se porad jen prali. V 11. vterine zapasu probehla docela velka rvacka, jejiz vysledkem byli dva vylouceni hraci. O deset vterin pozdeji slo na trestnou pet dalsich hracu. Do sedme minuty hry rozhodci rozdali 48 trestnych minut, v jedenacte minute se poprve zacalo hrat pet na pet. Jak vsak komentator vtipne poznamenal:"ale na jak dlouho?!" Suma sumarum, Canucks vyhrali 4:2 v zapase, ktery ovladaly emoce a ve kterem rozhodci rozdali celkem 193 trestnych minut. Jen 22 trestu padlo v poslednich 40 vterinach hry.

A u zimnich sportu zustaneme. Nejak se mi stalo, ze jsem byla prihlasena na letosni Zimni sokolske hry. Jednou jsem se nechala slyset, ze bych se na ne rada podivala a najednou uz mam carvingove lyze a pojedu slalom. To su na to teda zvedava. Ale abych zjistila, ze na sjezdovkach umim jeste stat, byla jsem v nedeli lyzovat v Rigaud. Myslim, ze na sjezdovkach jeste stat umim, ale nic slavneho to tedy neni. No, vsak taky ani nikdy nebylo ;-) Mimochodem, ty fotky, ktere jsem semka vybrala, jsou ty, na kterych vypadam aji jako schopna lyzarka. Ale verte tomu, ze na nekolika dalsich jsem verna svemu zachodovemu postoji :)

Zde je par fotek. Jeden pan me tam ucil, jak na to. Tak uvidime, co se stane v sobotu kdesi u Huronskeho jezera. Jedu tam, nevim s kym, spat budu u nekoho, koho neznam, tak to bude vesele. Jo, taky pojedu 5.8km na bezkach, ale toho se zase tak nebojim.

Hura na lanovku.	Ta cervena lyzarka vlevo, to su ja.
A tadyk taky vlevo.	A protoze kolem ctvrte hodiny zaclo prset, su cela pokryta ledem. Ale vylyzovana!

V praci vsecko OK, dneska jsem poslala novou verzi clanku, tak to snad projde. Vynechala jsem jeden fotbalovy a jeden basketballovy zapas tento vikend. Asi proto nase oba tymy prohraly ;-) Ale v basketbalu jsem minule skorovala, dvakrat! Hm, hm, to je asi tak pro dnesek vsechno. Zitra zacinam ucit praktika, ale letos jen ctyrikrat, tak to bude pohoda, aspon doufam.

Uz je to tak, byla jsem soucastni ctyrclenne montrealske vypravy na zimni sokolske hry, ktere se konaly daleko, na sever od Toronta, skoro az u Huronskeho jezera. Z vyletu jsem mela trosku strach, ale o to vice se povedl, musim priznat. Poznala jsem spoustu novych zajimavych lidi. Taky bych zde chtela podekovat za velkou pohostinnost Anicky a Vaska Janousovych, u kterych jsme v Toronte mohli dvakrat prespat.

Na samotnych hrach jsem samozrejme zazarila, vsak konkurence byla velka (rozumej byla jsem ve sve vekove kategorii sama), i kdyz si me nekolik lidi spletlo s nedorazivsi zenou torontskeho konzula. Na bezkach jsem ujela 4km a do cile dojela jako prvni (protoze chlapi jeli 8 km, hehe). V obrim slalomu jsem myslim mela dvakrat takovy cas, jako vsichni ostatni, ale stejne to na prvni misto v me kategorii stacilo. A predvedene vykony mi vynesly zlatou medaili v kategorii Nejlepsi zena overall. To pry su ale aji bez te medaile :-) A pry uz do Toronta nemame jezdit, kdyz jim vybereme vsechno zlato.

Samozrejme, ze prilozim fotku vitezneho montrealskeho tymu. Take vam ale musim ukazat, jak Anicka Janousova vyrabi v Toronte kraslice. A to je z Prahy! Nicmene to na ni ani trosku neni videt. Uplne mi s vajickama vyrazila dech, tolik prace! A taky Anicka krasne maluje a pece a vyrabi takove zajimave veci.

Vitezny montrealsky tym.	Kraslice vyrabene v Toronte Anickou Janousovou.

Tak se mi zda, ze letosni unor byl plny udalosti a vyletu. Tak si necham neco taky na brezen :-)