Ahoj ahoj! Trosku se stydim, ze pisu tak pozde, ale urcite me vsichni omluvite, ze? Jak vite, byla jsem zaneprazdnena zkouskou, takze zacneme u ni.

Nejdrive o zkousce, mozna se budu opakovat, tak v tom pripade se omlouvam. Jedna se o zkousku z cele fyziky, kterou berou studenti z katedry fyziky behem sveho masters - inzenyrskeho studia, a bez ktere clovek nemuze dostat PhD z teze katedry. Je to trosku hloupe, protoze tam nejsou prijimacky, ale tahle zkouska je jakoby nahrazuje. Takze se muze stat, ze clovek studuje dva roky PhD, ale podruhe neudela Prelim a je vyhozen.

Obycejne se na ni lidi uci non-stop 4 mesice, ze ani nechodi do prace, nedelaji na projektu, proste se jen uci. Bohuzel muj skolitel je presvedcen, ze lide z Evropy toho umi mnohem vic, tak mi rozhodne tolik casu nedal. Rekla bych tak mesic a pul cisteho casu. Navic jsem se musela ucit latku, kterou jsem v Cechach nikdy nevidela, a tvarit se pritom, ze vsechno vim a vsechno znam (lodyha, lodyha).

Docela dlouho jsem byla presvedcena, ze tu zkousku nemuzu za zadnych okolnosti udelat, vlastne jsem semka prijela s tim, ze vydrzim do kvetna, pak me vyhodi, protoze neudelam Prelim, a bude. Ale myslim, ze poslednich 14 dni jsem opravdu zabrala (take to odnesly moje nervy) a snad to i k necemu byly. Nadeslo utery 7.6. a ja jsem se vydala na McGill.

Zkouska probihala dva dny, prvni den jsme meli vyresit deset uloh asi ze 16, druhy den 4 z deseti. Prislo 19 studentu, coz me potesilo, protoze pravdepodobnost, ze nekdo bude jeste horsi nez ja, byla vyssi. Dostali jsme na kazdou ulohu asi 20-ti strankovy sesit, coz me samozrejme vydesilo, ale ne tak jako samotne priklady. Byly uplne jine nez v minulych letech. Nerekla bych, ze byly obzvlaste tezke, ale dalo praci nad nimi premyslet, a hlavne premysleni zabralo spoustu casu. Behem tri hodin musi clovek vybrat priklady, ktere bude resit (coz take neni jen tak), a ty se potom snazit dotahnout co nejdal. Ve stejne lavici jako ja sedel jeden cernoch, ktery porad gumoval, lavice se trasla a ja jsem se i v takove napjate chvili musela smat :-)

Tak prvni den se mi opravdu nepovedl, dobre jsem to vedela. Mohla jsem jen doufat, ze podobny pocit maji i ostatni. Keyvan ho nastesti mel a po ceste domu jsme se docela nasmali. Spis to byl smich zoufaly, hehe. A ja jsem prestala byt nervozni...

Byla jsem tedy presvedcena, ze druhy den nemam co ztratit, slo se mi na zkousku lepe. Na nastence v Rutherford building, kde se zkouska konala, jsem si prohledla postery na konferenci v Praze, kam jsem sama pridala 'sprsku', a v Kromerizi. Na zkousce jsem si sedla zase vedle cernouska, vzala si ctyri sesitky, dostala zadani a napsala jsem, co jsem vedela. Musim rict, ze toho tentokrat bylo docela i hodne, mela jsem z druheho dne mnohem lepsi pocit. Ale srovnavat pocity s temi po kraktych otazkach je asi bezpredmetne, hehe. A tesila jsem se na 4 dny volna bez studovani! Keyvanovi vzletalo letadlo do Iranu za 5 hodin po zkousce...

To byla pohoda po zkousce! Sice jsem vedela, ze vysledky dostanu az v pondeli (minula leta to studenti vedeli druhy den...), ale chtela jsem si aspon par dni uzit. Chodila jsem po meste, poslouchala koncerty, jen tak odpocivala...

Na vikend jsem byla pozvana ke svemu skoliteli Frankovi. Vyzvedli si me krasnym novym autem (Jeep neco) doma, jeli jsme do jejich krasneho domu (takovy taky jednou budeme mit, ze, Honziku?;-)), udelali barbeque, pili vino a meli pohodu. Frank se rozpovidal o polarnich vypravach, ktere ho velmi fascinuji. Musela jsem mu pripomenout Behounka!

V nedeli rano jsme se vydali do parku St. Hilaire. Takovy velky kopec s ruznyma stezkama a jezerem. Jenze bylo asi 32 stupnu, takze se vystup na kopec stal utrpenim. Ale zvladli jsme to! Nad nama krouzili tri jestrabi, premysleli, co maji asi za lubem, kdyz mi zde sedime taky tri...

Dole jsme si pak koupili nanuka a Frank rikal, ze ho radsi snime venku. Tak jsem mu rekla, ze me zna dobre, protoze by mi urcite v jejich novotou provonem aute kus spadl. Taky maji v aute GPS (Global Positioning System - navigacni system). Zada se cil a pani naviguje, kudy se ma jet, kdy zabocit a tak. Jenze pani porad navadela na dalnici, a tam jsme my nechteli, tak jsme ji zacali poslouchat az na ceste zpatky tri krizovatky pred Frankovym domem. Na to jen Frank prohlasil, ze to teda brzo, kdyz ten cil uz skoro vidi. Taky si myslel, ze pani, az zastavime, rekne:"You have scored three points today."

Doma jsem dostala jeste veceri, ale musela jsem pro ni posekat travu a zalit vsechno zive (kocoura vyjimaje :-)). Byl to totiz test, zda jsem schopna se Frankovi postarat o dum. Chtel by, abych v nem v srpnu bydlela, protoze oni budou s Brigitte na dovolene. A to ja zase s radosti, i kdyz prace je to docela dost! Takze v srpnu budu bydlet v dome sveho skolitele.

V nedeli uz jsem byla trosku nervozni, protoze jsem se druhy den mela dozvedet vysledky. Ale vubec jsem si jimi nebyla jista...

V pondeli jsem prisla do prace, vsichni se vyptavali co a jak. Tak jsem jen mohla rict, ze prvni den hruza, druhy den docela ok. Zaradila jsem do slozek, odkud jsem si pocitala priklady z predchozich Prelimu, zadani z roku 2005 a rozhodla se cekat. Asi v 11 hodin volal Jan, ze vysledky budou ve stredu. Tak jsem se zdesila, ale co jsem mohla delat. Taky mi rekl, ze priklad ze druheho dne mam dobre. Aspon to.

Ve stredu cely den samozrejme nic, jen jsem odrazela otazky ostatnich, slysela jsem tak 30x denne "any news about the Prelim?". Na Edwina jsem se jednou trosku urvala, at se me uz prestane ptat, pak me to mrzelo. Frank rikal, ze si mam udelat cedulku s napisem "ani na to nemyslete, ze byste se me zeptali". Byla jsem nervozni, ale o pul osme jsem musela bezet na schuzi, o ktere se zminim ve specialni kapitolce. Nechala jsem tedy Janovi cislo na Romcu, at mi zavola, az bude neco vedet. Je tak hodny, ze mi zavolal, i kdyz nic nevedel. Streda to tedy take nebyla.

Dalsi meta byla ctvrtek, protoze vysledky byly zaslany jakesi komisi, ktera mela rozhodnout o tom, kdo zkousku udelal a kdo ne. Aspon jsem tedy vedela, jak si stojim mezi ostatnimi studenty. Rekli mi jen poradi, nic vic, dokonce si myslim, ze by ani to nemeli. Tak jsem vedela, ze prvni den jsem na 14. miste z 19, druhy den tak nekde na osmem, rekla bych, tam mi rekli, ze problem neni. Takze jsem jen cekala, jestli komise nerozhodne, ze vyhodi vsechny lidi pode mnou a me. Samozrejme vysledek nebyl znam ani ve ctvrtek, ani v patek, jak mel byt. Tak me cekal dalsi vikend bez jistoty...

V pondeli jsem uz ani nebyla nervozni, protoze jsem neverila, ze bych mohla po 12 dnech vedet vysledky, ktere jsou obvykle zname po dnu jednom. Takze me neprekvapilo, kdyz jsem se nic nedozvedela. Ani v utery v praci, ale vecer doma jsem se koukala na Svetaky, ktere mi pujcila Romca. Jdu se podivat, zda mi nekdo nahodou nepise, a ejhle! Email od Jana s predmetem: Finally official: you passed!! (Konecne oficialne, udelala jsi to!). Tak jsem doma skakala po byte, behala jak tygr v kleci od balkonu ke vchodovym dverim, skakala pres gauc a z balkonu kricela:"I passed!" Mela jsem hroznou radost, ale nejhorsi bylo, ze jsem to nemela komu rict, vsichni jste uz spali!!! :-)

Druhy den v nemocnici mi vsichni gratulovali, coz bylo vazne moc hezke, a ja jsem se konecne citila, ze semka patrim. Tak, tedka se me Kanado aspon ctyri roky nezbavis!!!

Ano, slysite spravne, zucastnila jsem se v Montrealu schuze Ceskeho a slovenskeho sdruzeni v Kanade. Sla jsem tam pod zaminkou, ze se dozvim neco o baleni zdejsiho ceskeho casopisu Vestnik, abych taky nejak pomohla. Byla jsem chytra jako liska a v predzvestech budoucich udalosti jsem nalakala taky Romcu, takze jsme byly dve. Jeste ze tak.

Uz to, ze jsme do Misijniho domu na Sherbrook street jely ve velke bource nas melo varovat. Bohuzel se tak nestalo, a my jsme vstoupily do domu, ktery tak zvlastne 'voni'. Dokonce jsme se nebaly a vkrocily jsme do mistnosti, kde sedely uz ctyri zeny, zhruba 70-80 let. A zde to zacalo. Po nasem pozdravu nasledovalo:
Osazenstvo:"Kdo jste, my vas nezname?"
Romca:"Mne znate, ja varim tu drzkovou polivku na Mikulaske a delam chlebicky."
Osazenstvo:"Aha, tak zname, ale tu druhou nezname."

A v tomto duchu se nesla cela schuze. Nez jsem se stihla posadit, dostala jsem vynadano, ze vedle predsedkyne (cekala bych ji v cele stolu, ale kdeze) si sednout nemuzu, protoze tam sedi zapisovatelka, ale jinak to vubec neberou tak oficialne. Taky jsme asi petkrat slyseli, ze Alena Kapitanova neprijde, protoze jezdila na koleckovyh bruslich a rozbila si nos. To nevadi, ze ji vubec neznam, vim o ni uz dost :-)

Hned na zacatku jsme dostali na program teto schuze psane na stroji, nacez se rozpoutala debata, kolik muze clovek udelat kopii, kdyz neco pise na pocitaci, tak to bylo velmi vesele. Nejzhavejsim bodem programu byl plutek za domem.

Na zacatek schuze jeden pan velmi, velmi monotonnim a nudnym hlasem velmi pomalu precetl zapis ze schuze minule, nacez se odhlasovalo, jestli je to spravne nebo ne. Taky jsme hlasovali, ze jsme se zucastnili, hehe. Behem tohoto cteni, ktere mohlo trvat tri minuty, ale trvalo aspon 15, dve babicky porovnavaly na svych rukach, ktera je vice opalena. To bylo srandovni.

Pak nastal cas na reseni programu teto schuze. Nejdrive jsme se s Romcou smaly, asi prvnich 30 minut, pak nas to ale preslo, kdyz schuze trvala hodiny dve. Take jsme vyslechly, jak je pred domem polezna nova puda a ze by se do ni melo zasit to travni semeno, co kdosi daroval. Ale ne ted, protoze je po desti, a to by tam ten clovek zapadl po kolena! Jeste ze kolem toho dali ten plutek...

Urcite nejzajimavejsi - a opravdu zajimavou - casti, byl referat o setkani v Halifaxu, ktereho se tri pritomni zucastnili. Nebylo zajimave, kdo jim kolik nabidl jidla a jake bylo, ani jak zabloudili pri vyletu autem, i kdyz kdosi mel na kline rozlozenou mapu. Zajimave bylo vypraveni o bratri Masinech, kteri na setkani dostali vyznamenani, ktere od Ceske republiky odmitaji prijmout (ale pokud vim, tak jim ho Klaus ani nechce dat).

Vesela taky byla otazka jedne pani. Ostatni se domlouvali na dalsi schuzi kvuli financim na pristi ctvrtek deset hodin, nacez se pani naprosto vazne, jakoby vytrzena ze sna, zeptala:"A v deset vecer nebo raaaanooo?!" ;-)

Uz jsme to s Romcou nemohly vydrzet, taky jsme slibily Peterovi - Slovakovi, co bydli presne 7 pater pode mnou, ze k nemu prijdeme na pivo, tak jsme se zvedly a za Romcina velkeho omlouvani, odesly. A pak se to stalo. Jen co jsme udelaly par kroku z venkovnich dveri, Romca se propadla do onoho zahonku, ktery je pripraven na zaseti semene. Jeste ze o nem mluvili asi pul hodiny. A ten pan mel pravdu, clovek by tam zapadl po kolena! Jsme se s Romcou na sebe na zlomek vteriny podivaly, Romca vytahla zabahnenou nohu, v zahonku zustala aspon 10 cm dira, a zacaly jsme se neuveritelne smat, coz nam vydrzelo aspon deset minut. Ti nas vevnitr museli slyset! Romca se porad chtela vratit to zahrabat, hehe... No je nam jasne, ze nas, jen co jsme zavrely dvere, zacali pomlouvat, tuplem potom, co nasli diru v zahonku :-)

V sobotu 26. jsme se vydaly s Romcou a Jirkou na Hostyn - tabor pod ceskym vedenim, 1 hodinu 10 minut na sever od Montrealu. Mely jsme skvelou mapu, takze se nemohlo stat, ze bychom se ztratily. Jen skoda, ze na ni nebyl Montreal, haha.

Takze se to samozrejme nestalo a cesta nam vubec netrvala dve a pul hodiny. Zato jsme se podivaly do St. Jerome a St. Sophie, nakoupily spousty jidla, takze hlady jsme zahynout nemohly. Na Hostyne se uz peklo selatko, chudacek... Bylo to tam takove vselijake, Romca tam dva lidi poznala, i kdyz nevedela, jak se jmenovali (Zlatku si pamatovala), byla jim totiz jen na svatbe :-)

Vypravily jsme se tedy koupat k jednomu z jezer, ale jen co jsme se dosly na hlavni cestu k jakemusi baru, zacalo prset a vypadalo to na poradnou bourku. Vesly jsme tedy dovnitr, kde na nas divna pani (oni se na nas taky tvarili, ze jsme divni) vybafla, ze to neni restaurace. Ufff. Tak jsme si aspon objednaly pivo (jsme se jen chtely schovat!), prestoze jsme vedely, ze zadna nemame ani cent. Zajimava situace. Servirka vypadala, ze chce zaplatit, ale Romca ji presvedcila, ze to bude stacit, az dopijeme. A taky se musela obetovat a utikala zpatky na Hostym pro auto. A zacala poradna bourka, pekny slejvak. Musim priznat, ze ani v tropickem destnem pralese to nebylo takove jako zde. Vylozene vodni stena. Zajimave.

Po deti jsme jely zpatky do St. Calixte vybrat si penize na sele, pro repelent, a kdyz jsme se vratily, uz byl na Hostyne Franta. Sele jeste nebylo pripraveno, aby jsme ho spapali, sli jsme tedy plavat. Druhy pokus se vydaril.

Kolem osme bylo selatko pripraveno, kazdy dostal za pouhych 12 dolaru kousek, aji s dobrym chlebem a horcici, kterou byli lakomi pridat... Romca s Jirkou pak jely domu, s Frantou jsme pak byli u ohne, trosku zpivali, divali se, jak deti trenujou golf (deti ceskych rodicu, bylo pekne, jak mluvili stejne anglicky jako cesky...) a povidali si, resp. poslouchali Marka.

V nedeli rano jsme jeste sli plavat do cerveneho (asi zelezo?) jezera, trosku jsme zazili dobrodruzstvi s klicema od Frantovyho auta, donutili Marka mluvit cesky (konkretne rekl Frantovi vetu:"Chces pres drzku," kdyz zjistil, ze Shakespeare mel pravdu (mnoho povyku pro nic) a stastne dojeli (napoprve) do Montrealu. C'est tout...

Semka pridam par fotek, jen tak, aby se nereklo, ok?

Tak k tehle fotce me donutila Darzinka. Tohle je nase nuklearni medicina, ktera je sponzorovana Saku Koivem. Ze vsichni vite, kdo to je? ;-)

Tohle vidim, kdyz ujdu 50 metru od hlavniho vchodu nemocnice, idealni pro pikniky :-)	A tohle vidim, kdyz se otocim - zde pracuju.
Jezero Magogmemphre, nebo nejak tak, indianske jmeno, zde jsem byla na vylete a spalila se.	Hodne jsem se spalila, Lenicka rika, ze zde vypadam jako velbloud, Aladin zase tvrdi, ze ta fotka je srandovni. Co vy? :-)