Probudit se mezi sedmou a osmou hodinou ranni, sbalit spacak, karimatku, vyndat ze stanu celovku, kreditku, mapu, nokii N810, pistalku a peprovy sprej. Sbalit stan. Dat veci na kolo a odjet se ohrat do nejblizsi benzinky. Tak takovy byl muj scenar kazdy den od 3. do 30. zari. Jinymi slovy, snazili jsem se s Frantiskem prejet zapadni polovinu Kanady, tedy z Vancouveru do Winnipegu. Meli jsme najet zhruba 2400 km, coz jsem si myslela, ze se za 28 dni da ujet.

Kdyz jsme si ve Vancouveru koupili mapu zapadni Kanady, ktera pokryla celou nasi cestu, tedy ctyri kanadske provincie, vydesila jsem se. Mapa byla velka, mela dve strany a meritko 1:2000000. Jinymi slovy, jeden centimetr na mape odpovidal 20 km. A 20 km na kole neni nezanedbatelna vzdalenost. Do Winnipegu nikdy nemuzeme za 28 dni dojet. Moment, 28 dni? Vlastne jen 26, v den priletu jsme mohli jet jen odpoledne a abychom mohli zabalit ve Winnipegu kola, musime tam dojet o den drive. 125 cm na mape, to byla vzdalenost, kterou jsme meli za 26 urazit. Tedy 2500 km, ne 2400 km, jak jsem si myslela v Montrealu. Stihneme to? A to se dozvite v nasledujicim vypraveni :)

Zazili jsme toho opravdu hodne a videli asi jeste vic. Dve prejete lisky, jednu zivou, jednoho ziveho medveda, nepocitane zivych srnek a nekolik prejetych, tisice krav, dve mrtve, par bizonu, nekolik antilop, par zivych hadu, spousty prejetych, videli jednoho ziveho kojota, slyseli nekolik smecek a videli par kojotu prejetych. Nekolikrat nas nenechaly vyspat kanadske husy, ktere se zrovna stehovaly na jih, u cesty na plotech a dopravnich znackach posedavala kanata a postolky, obcas nad nami preletel sup. U vody se na nas obcas zlobili bobri a vydry. U cesty jsme take spatrili nekolik srazenych dikobrazu, z nichz jeden byl obrovsky, jednou se Frantovi pokousel vlizt do tasek tchor, spoustu techto smradlavych zviratek jsme zahledli prejetych, spolu s lasickami, mysmi a medvidky myvaly. Na silnici jsme se zezacatku snazili vyhybat kobylkam a housenkam, ale jiz treti den jsme to vzdali :)

Po ceste jsem si psala denik na Nokii N810. Prvnich pet dni jsem byla v psani velmi poctiva, ale pak mi program na psani deniku selhal a vypraveni ze ctyr predchozich dni zmizelo. Pote jsem jiz tak pilna, v predstave dalsich problemu, nebyla. Pokusim se ale si dej dne po dni domyslet nyni. Zatim se podivejte, jaka byla nase trasa:

Totok je nase trasa.

3.zari. 73 km, 4hod, Vancouver letiste-pred Mission

Napinavejsi odbaveni na letisti jsem asi jeste nezazila. Na zacatku byl taxik, ktery neprijel, a hodinu pred odletem jsem v podstate jeste byla doma. A to jsme si jeste meli v uschovne vyzvednout zabalena kola.

Museli jsme tedy jet Frantovym autem a nechat ho na letisti. Christophe ho snad v sobotu vyzvedne. Vyzvedla jsem kola, dala pracne na vozik a chtela jet vytahem do odletove haly. Ale kdeze! Do vytahu se bedny na voziku nevesly, tak jsem je musela sundat a nasoupat do vytahu. Taky vsechny nase tasky, behem cehoz se vytahove dvere porad zaviraly... :-) No, nakonec se presun do druheho patra povedl (zavirani dveri se konalo i tam) a stali jsme na check-in. Ten samozrejme trval neuveritelne dlouho a behem nej Franta odbehl do auta. Kola se musela odvezt do nadmernych zavazadel, tak jsem tam sama dosla. Jenze Frantova bedna se nevesla do rentgenu, tak jsem ho musela jit hledat, aby se bedna mohla otevrit a vsechno vytahnout. A to bylo asi tak 20 minut do odletu.

Vse bylo v poradku, a tak jsme mohli na security. Soupli nas do nejake fronty, ale nam se jina zdala kratsi, tudiz jsme se do ni prestehovali. A zde to zaclo. Mela jsem v cyklisticke tasce benzinovy varic (bez benzinu, jen takove to udelatko nahoru). Byl spinavy, to uznavam, ale rozhodne ne nijak nebezpecny. Troubove me s nim ale dovnitr nepustili, ze pry musim zpatky na check-in a tam ho odbavim. Nejdriv se mi nechtelo, protoze nebyl cas, ale Franta me premluvil. Byla jsem ale pekne nastvana, vsem vynadala, ale poslusne sla. 15 minut do odletu.

Na check-in jsme zase chvilku cekali, ale jinak to slo rychle, poslala jsem svoje tasky. Bohuzel, coz jsem po dalsich 20 minut nevedela, byl v tasce i muj pas a palubni vstupenka. Nic nic, bezime zase zpatky na security, ale co se nestalo. Dva lidi pry na jednu palubenku do odbavovaciho prostoru nepusti. Myslela jsem si, ze jsem pas a listek zapomnela u rentgenu, kde mi prohlizeli tasky. Zurive jsem dobehla tam (za coz na me nekolik lidi kricelo), ale pas a listek nikde. Franta mezitim stal u vchodu, do odletu bylo tak 8 minut. Tak jsme zase bezeli na check-in, pro nove palubenky, znovu pres security, kde jsme nekolik lidi predbehli (k obrovske radosti vsech zucastnenych) a sprintovali ke gate 48. Cas: t-3 minuty. A tam po mne chteli pas, ktery jsem nemela a o kterem jsem doufala, ze je v odbavene tasce. A pry bez dokladu nikam nepoletim. Tecka. Chvilku se tasku snazili najit, ale pak letuska komusi rekla, at zavre dvere. Pak se obratila k nam, ze vyndavaji nase veci z letadla, ale ze muzeme letet dalsim. Pry za pouhych $100 navic, ale ze nam ten poplatek promine, udela vyjimku. Tezce jsem to nesla. Nakonec si asi uvedomili, ze musi taky vyndat nase velka kola a zasnazili se najit moji tasku s pasem. Coz se povedlo. Panacek mi rekl, ze do tasky sahat nesmim a ze mu mam rict, kde pas mam. Ale zkuste nekomu rikat, kde neco mate, kdyz vlastne vubec nevite, jestli to mate. A jak jsem byla cela vystresovana, tak jsem neposlechla, ze nesmim do tasky sahat, a pas jsem sama nasla.

No, myslim, ze si o nas, a kdyz rikam nas, myslim tim hlavne sve hystericke vylevy, personal mezinarodniho letiste v Montrelu Pierre Eliott Trudeau bude jeste dlouho povidat.

No nic nic, ve Vancouveru jsme slozili a nabalili kola a v poledne jsme vyrazili projet dejistem pristich Olympijskych her. Cesta byla napinava, ale nakonec jsme se dostali na Lougheed road, ktera se zmenila v dalnici cislo sedm a vyvedla nas z Vancouveru.

Asi po 30km jsme koupili do tachometru baterky a mohli zacit merit vzdalenosti. Stan jsme si postavili u trati (strasny rachot pri projeti vlaku) a poprve spatrili zasnezene vrcholky hor.

Druhy den se jelo moc hezky, skoro jsme si zacali stezovat na monotonni krasne pocasi s oblohou bez mracku (to jsme totiz nevedeli, co prijde v Rockies). U Hope jsme opustili dalnici cislo 7 (taky proto, ze tam koncila) a ujeli nase prvni kilometry (na konci nasi cesty jich bude pres 2000) po transkanadske magistrale. Ty prvni kilometry staly opravdu zato - kopec jako blazen. Nasi rychlost 6km/h nektere kamiony stezi zdvojnasobily. A pomalu jsme vstupovali do pouste. Kde jsme spali, uz si vubec nepamatuju, jen vim, ze to bylo ve stanu a u Yale.

Takhle jsme zacali - Franta si natahl na letisti v Montrealu achilovku. Nemohl ani poradne stat a to nas cekalo 2500 km.	Rozbalovani kol na vancouverskem letisti.
Muj elegantni Rocky mountain.	Prvni rano, stan postaveny u trankanaske dalnice a transkanadske zeleznice.
Treti den bylo trosku vlhko, ale neprselo.	Udoli Fraser river.
Nas prvni tunel! A hnedka za nim je dalsi.	Hells gate v udoli Fraser river.
Jackass mountain - nejhorsi kopec z celeho vyletu. 3 km do poradneho kopce, ktere Frantu evidentne zmohly :)	Noc u Indianu - na strome je videt pytel s jidlem, ktery jsem (pry velmi nesikovne) umistila ja. Ale nic, ani cinske nudle s krevetami, nezmizelo.
Poustni krajina v udoli Thompson river.	A do takovychto kopcu jsme museli vyjet.
Pri ceste do Spences Bridge.	Udoli zelene Thompson river.

Treti den jsme pokracovali jizdou ve Fraser valley, ktere je moc hezke. Projeli jsme kolem turisticke atrakce Hell's gate (pekelna brana, to jmeno mi i na mape pusobilo respekt), kde jsme potkali dva sympaticke motorkare. Ti nam prozradili, ze nejvetsi kopec, co nas na ceste do W

Tadyk je mozna trosku videt, jak je Thompson river zelena?	A to su ja, to jsem jeste nosila helmu. Asi paty den jsme prestali a vzadu na kole ji bylo moc dobre :)
Jezero Savona, pri sjezdu k jezeru jsme stanovili rychlostni rekord - 61.2 km/h..	Pohled od jezera.
Bobr, ktery se na nas zlobil, ze jsme si vedle jeho domecku postavili stan. Porad placal ocasem a my jsme si nejdriv mysleli, ze nekdo hazi do vody velke kameny.	Jezero Savona.
Franta na kopci, s trickem Oh Canada a uz bez helmy.	Dalsi pohled na Thompson river.
Sup roztahuje kridla v Eagle valley (mel to byt orel!), asi pozuje pro fotku.	U tehle reky jsme spali, byla krasne cista a tak jsme vodu aji pili.
Three-valley gap a zapadni cerveny cedr, strom zasazeny v roce 1126, tedy skoro 900 let stary!	Revelstoke - je trosku destivo a odtedka zacne stoupani do Skalistych hor. Bojim se.

Dnes jsme spali u kostela, coz nam prineslo jiste vyhody. Rano, kdyz jsme se probudili, jsme meli na brasnach dve teple kavy :) A jelikoz byla nedele, lide se schazeli na msi a porad nas zvali na kavu (a nenapadne taky na bohosluzbu). My jsme vsak odolali a vyjeli do Calgary.

Mesto jsme projeli opet po dalnici, kde nebyla zadna krajnice, tak to bylo trosku napinave. Ale vse se povedlo a vyvazli jsme celi. A pak uz jsme se jen ohlizeli za Rocky mountains a smutne hledeli dopredu na prerie, rovinu, rovinu a zase rovinu. Spali jsme s vydrama u mestecka Cluny a doufali jsme, ze nas v noci neposlape stado krav :)

Ledovce, ktere jsou opravdu blizko. Pojedeme kolem nich?	Po kilometr a pul bude pekny kopec, retezy je povinne vozit od rijna, je pulka zari.
Trosku mokry Franta - jime hamburger, ktery si Franta schoval z A&W.	Vjizdime do Glacier National Park. Jedeme skrz mraky, tak toho neni moc videt.
A porad stoupame slavnym Rogers pass.	Uz bude konec? Jsem cela mokra a je mi zima - nasledujici noc bylo pod nulou, tedka tak 3C.
A tohle je druhy den rano. Neverila jsem vlastnim ocim, jak zde je krasne. Predchozi den prselo a byly vsude mraky.	Zde jsme spali a predevsim susili. Po dni, ve kterem jsme skoro celou dobu stoupali (do 1330 metru), a presto zvladli 110 km.
Tak to je nase expedice v Glacier National Park. Nadhera.	Hory zblizka.
Ledovce v Glacier National Park.	Opoustime ledovce a vstupujeme do pasma Skalistych hor, neboli Rockies.

Rano jsme si vyslapali pekny kopec k dalnici. Sundala jsem si cepici a rukavice, nebot zacalo byt opet kolem 30C. Cesta do Brooks utikala hodne rychle, prumerna rychlost byla 27km/h. Tak prece jen jsou prerie k necemu dobre - kdyz fouka vitr, jak ma, tedy zapadni, jede se nadherne. V Brooks jsme objevili vyborne bavorske koblizky v IGA, hnedka 4 jsme snedli. Taky jsem se podivala na email a zjistila, ze moje obhajoba muze byt 24.10., coz by bylo hezke (ale Frank s tim nesouhlasil, tak uvidime)

Tyhle hory jsou sice daleko, ale o to jsou vyssi nez ty blizko :)	K tehle hore jsme jeli hrozne dlouho a byl na ni krasny pohled. Porad jsem si rikala, ze by bylo hezke ji vyfotit, ale nechtelo se mi slezat z kola (coz bylo dilema na celeho vyletu). Nakonec jsem ji vyfotila, ale mozna trosku pozde.
Jedeme dolu! A za chvili se ocitneme v novem casovem pasmu a v Golden.	Je zima, ale krasne.
Canadian Pacific s Rocky mountains v pozadi.	Columbia river a zeleznice. Jednou jsme u reky, za par kilometru o 200 metru nad ni, pak zase u reky...
Ten mile hill za Golden, po prejeti noveho vysokeho mostu. Kousek odsud jsme spali.	Foceno od naseho stanu.
Smoking mountain :)	Louky a Columbia river.
Field - odsud jsme stoupali pres Kicking Horse Pass do nejvyssiho bodu transkanadske dalnice - 1678 m.	Tadyk je videt zacatek stoupani. Vidite ten most?
Nastesti jsme museli v pulce Kicking horse pass zastavit, bo tam delali udrzbu skaly.	A tohle jsou slavne Spiral tunnels. Porad jsem videla u silnice ukazatela na Spiral tunnels, ale nevedela jsem, co to znamena. Ale pak jsem si vzpomnela, jak jsem se dole ve Field divala na mapu a desila me draha zeleznice - kvuli velkemu stoupani delala takove dve osmicky - a to jsou Spiral tunnels.
Wapta lake v Yoho National Park. Fotka nicmoc, ale nebyl cas :)	V Lake Louise.

Rano jsme vstali dost brzy, aby na nas nikdo neprisel, ze mu spime pred domem, a taky neprisel. Zastavili jsme se na kave v Drummond, kde se Franta zapovidal s jednim Indianem a nemohl prestat konverzovat...

Dale jsme prejeli hranici do Saskatchewan a do dalsiho casoveho pasma. Ztratili jsme tedy uz druhou hodinu! Ale to nam vubec nevadilo, bo jsme popredu.

Krajina se konecne zacala trosku vlnet, coz bylo moc hezke. Uz nevidime na 10 km dopredu, ale jen tak na 4 :). Opet projizdime kolem spousty krav, dokonce za ploty maji byt i bizoni, ale pry jsou v kopcich. Nebo jsou vsecky v buffalo burgerech, ktere maji na kazde benzince. Opet nasi cestu 'zdobi' mrtva zviratka, vcetne nekolika koyotu. A kveceru jsme zahledli lisku, tentokrate zivou.

Ha, taky jsem konecne pichla! Tim se mi na kole stal prvni defekt a aby to stalo zato, lepili jsme hned dve dirky. To je tak, kdyz se nesesedne z kola, kdyz se jede po pochybne ceste.

Vecer jsme nasli kemp, ktery byl oficialne zavreny, ale plne funkcni. Takze jsme se krasne umyli a trosku aji vyprali. Osprchovat se prijel i jeden mistni clovek, porad nevim, proc se neumyva doma. Kevin byl neco jako legalni pytlak, chytal hady, vselijake lesni kocky, co nevim, jak se jmenujou cesky (vcetne pum), a prodaval jejich kuze. A tak nam vypravel, jak v Medicine Hat, kde jsme spali, zije spousta velkych chrestysu. Spali jsme totiz u golfoveho hriste u reky a pry lidi, kdyz tam jdou hrat golf, si automaticky s sebou k holim berou serum. Franta z toho vseho byl uplne na vetvi, ale ja jsem si myslela, ze spis Kecin keca. Rikal neco o petimetrovym chrestysi v Medicine Hat, tak se na to budeme muset doma podivat.

Castle Mountain. Mezi Lake Louise a Banff.	Bow River Parkway.
Bow River valley - ujizdime pred bourkou.	Vlakove nadrazi v Banff.
Posta v Banff. Franta odsud poslal pohled brachovi do Prahy. Na adrese stalo: J. Kastanek. Myslim, ze mu to asi neprijde:)	Pasmo Rocky mountains - mezi Banff a Calgary.
Krasna zelena Bow River, opoustime Skaliste hory.	Zapad slunce nad Skalistymi horami.

Rano jsme se pekne probudili v kempu jen pro nas a nebe nam dalo opet znat, ze jiz paty den na obloze nespatrime ani mracek.

Snidali jsme kavu a muffina u takoveho fajn kluka a mimo jine jsme zjistili, ze prece jen jsme hodinu v Saskatchewan neztratili. Jsou totiz jedina provincie v Kanade (aspon z tech velkych), ktera si nehraje na letni cas. Takze nebylo 10:50, ale teprve 9:50, juhuu!

Swift Current, dalsi velke mesto, bylo vzdalene 80km, tak jsme ho vzali utokem a v 1:30 uz nas policie, stejne jako ostatni, vyhanela z dalnice. Den predtim tam pry byla velka nehoda a kdosi od ni utekl. Tak asi zajistovali stopy.

Po dvouhodinove prestavce na obed jsme si naplanovali, ze dojedeme do Rush Lake, ale jak uz to tak byva, ujeli jsme pak jeste dalsich 20km, az do Herbert. Slunce krasne svitilo (misty az moc, mohlo byt pres 30C) a vitr foukal do zad, tak se jelo jedna basen.

Spali jsme na hristi pro rodeo, mezi dalnici a zeleznici, rachot vsech moznych dopravnich prostredku se tedy krasne nesl. Ale slo to.

Tisic kilometru v preriich-typicke pohledy. Pohled dozadu.	Pohled dopredu.
Pohled doleva.	Pohled doprava.

Dnesek byl dost narocny, nebot jsme se v noci moc nevyspali kvuli vlakum a dalnici. Spali jsme totiz mezi temito dvema na hristi, kde se porada rodeo.

Jakmile jsme vyjeli, pochopili jsme, ze dnesek nebude vubec jednoduchy. Foukal silny vitr, bohuzel ale ne tim smerem, kterym by mel. Tak jsme slapali o 106, ale rychlost nas 20 km/h byla vzacna, i kdyz jsme jeli zkopce.

Kveceru jsme se vycerpani zastavili v male vesnicce Mortlach a postavili si stan na hristi skoly.

Ha, tak jak jsme si vcera mysleli, ze nam foukal vitr do tvare, tak dneska se jeho sila aspon zdvojnasobila. Rano se nam stan malem rozskocil pod silou vetru. A vecer se pritom ani nehnul.

Dali jsme si za cil ujet alespon 50km. Nakonec z toho je 71, ale sil nam tyhle kilometry ubraly dost. Zjistili jsme, ze vitr foukal 45km/h, v narazech az 54km/h. A reknu vam, ze v tomhle ujet 71 km je temer az hrdindstvi. Hihi. Ale zase musim priznat, ze v kritickych chvilich jsem se schovavala za Frantu. A kdyz jsem mu nabidla vymenu, odvetil, ze su malicka a ze by se za me stejne neschoval.

Posnidali jsme v Mortlach v takove nove restauraci, ktera vypadala draha, ale vubec nebyla. A byla moc prijemna, takze jestli pojedete kolem, urcite se zastavte! (Jmeno si bohuzel nepamatuju, ale byla to jedina restaurace v mestecku.) Obed jsme si koupili v Moose Jaw v Sobey's, kde Franta strasne dlouho hledal, kde by si koupil pivo.

Misto na spani jsme nasli hezke, u takoveho rybnicku, pod smrcky. Ha, tak jsem si zrovna libovala, jak jsme konecne daleko od zeleznice a prave nedaleko zahoukal vlak! Chjo. Ale myslim, ze je v noci uz moc nevnimam.

Tak zitra ma byt opet silny vitr (35km/h), ale uz se konecne chceme dostat za Reginu. Taky jsme dali na radu zdejsich cyklistu a nepojedeme z hlavniho mesta Saskatchewanu do Winnipegu porad po dalnici, ale pojedeme hezci severni cestou, kolem parku a pres indianska mestecka. Po nasi zkusenosti za Calgary se nam pres Indiany zrovna dvakrat nechce, ale snad to dobre dopadne. Mimochodem, tihle Indiani hazi pry na cyklisty kameny :)

Prijizdime do Medicine Hat.	Antilopy
Postolka v Alberte.	Nejdulezitejsi znaky Alberty - olej a hovezi.
Komari mestecko Herbert - Saskatchewan.	Reed Lake, sira a sul.
U Reed Lake, ptaci observator.	Solne doly, to neni snih.
Srandovni ptak.	Vsude samy kravy.

Rano jsme trosku zpozdili nasi hostitelku do prace, ale zdalo se, ze ji to moc nevadilo. Pocasi bylo uplne krasne, docela i teplo a na obloze opet ani mracek.

Vyrazili jsme po znamem kousku dalnice 1 a dali si snidani v nakupnim centru, kde jsme se den predtim schovavali pred destem. Bylo to takove male deja vu.

S radosti jsme zjistili, ze nam vitr fouka do zad. Jak jsme se rozhodli, z dalnice jsme v Bolgoni sjeli a meli v planu se az do Portage la Prerie dostat po vedlejsich silnicich. Rikala jsem si, ze to bude aspon zajimavejsi, protoze si budeme muset davat pozor, kde a kam odbocit. To jsem ovsem jeste netusila, ze hned na prvni odbocce se spleteme :) Ja jsem si nejak myslela, ze Franta vi, kam mame jet, a on si zase myslel, ze ja vim. Tudiz jsme jeli trosku oklikou, coz nas stalo 11km. Po 36km jsme potkali ale asi jen 10 aut, tak po dalnici to byla velmi prijemna zmena.

S vetrem v zadech se jelo vyborne, obed jsme snedli v Port Q'apelle, ktere myslim stoji za navstevu. V uplne rovne prerii se najednou otevre dira s vlnitymi kopecky pro reku. Vypada to opravdu moc hezky. Dale jsme pokracovali po silnici 22 az do Lembergu. Nepotkali jsme skoro zadna auta, jelo se moc dobre. V Lembergu jsme byli uz pred sestou hodinou, ale rozhodli jsme se, ze dnes dale nepojedeme. Nasli jsme krasne misto s hadem u kostela. Opet kostel :) K veceri jsem uvarila testoviny a slo se spat.

Rano bylo uplne krasne, slunicko nam svitilo do stanu, na obloze opet ani mracek a poprve po asi dvou tydnech jsem rano vyrazila bez rukavic.

Opet jsme meli vitr v zadech, tak se jelo vetsinou (kdyz na zapad) krasne. Proto jsme taky asi udelali rekord, i kdyz jsme rano vyrazili docela pozde.

Jeli jsme porad po silnici 22, ktera se obcas spojila s nejakou vetsi silnici. Ale po vetsinu casu byla silnice uplne prazdna, ze jsme klidne mohli jezdit vedle sebe. Videli jsme spoustu prejetych a par zivych hadu a jednoho obrovskeho mrtveho (ale zcela zachovaleho a ve trech dimenzich) dikobraza. Chtela jsem ho vyfotit, ale pak mi to prislo trosku morbidni.

Projizdeli jsme mesty se zajimavymi nazvy jako Neudorf, Stockholm a Esterhazy. Nic ukrajinskeho! V Esterhazy jsme si nakoupili, mestecko je to opravdu hezke, upravene a maji na jezirku dokonce vodotrysk, jako v Zeneve :)

V Esterhazy jsme se take rozhodli, ze dnes dojedeme az do Manitoby, jejiz hlavnim mestem je Winnipeg, cil nasi cesty. Saskatchewanska silnice 22 se na hranici meni na provnincni silnici 648, o jejiz kvalite jsme toho moc nevedeli. A podle mapy ocekavani nebyla nejvetsi.

Nastesti se ukazalo, ze silnice v Manitobe je moc dobra, posunuli jsme si hodinky o hodinu dopredu a o pul osme dorazili do Binscarth. A to jsem uz dlouho nevidela! Mestecko pusobilo uplne, ale uplne mrtvym dojmem. Vsecko bylo zavrene, na ulicich ani noha. Hruza.

Nicmene jsme nakonec nasli benzinovou stanici, ktera taky mela cinskou restauraci. Tak jsme se najedli tam a tedka zase spime za kostelem.

Za kostelem byl stin, tak se mi moc vstavat nechtelo. Ale vzpomnela jsem si, ze u Cinanu, kam pujdeme na kavu, maji pripojeni a vstavalo se mi trosku lepe :)

Nesnidala jsem a po 20 km me bolel zaludek, a najist jsem se musela. Byli jsme dost lini, protoze jsme vedeli, ze odtedka muzeme jet lazo plazo. A slunicko zase svitilo, i kdyz ve stinu uz byla docela zima.

Nicmene jsme se nakonec rozhodli (teda spis ja), ze dojedeme az do Minnesody. Po vcerejsich 153 km jsme tedy dneska uslapali 127, coz je myslim docela vykon. A vitr vpodstate spolupracoval. (Ha, tak prave zahoukal vlak, cemuz jsme se uz jen (lehce sarkasticky) zasmali).

Franta dneska opet pichnul. Pri spravovani a nafukovani samotne duse si rychle vzpomnel, ze duse je specialni - rychle se ma opravovat. Pri pumpovani zacal totiz z dirky vystrikovat jakysi zeleny sajrajt, tak jsme se na chvilku vylekali. Ale asi je to proto, aby se dirka rychle nasla.

Spime v Bison park u jezera, je zde moc hezky a nedaleko je opravdu ohrada s bizony. Mozna je zitra vyfotim. Tedka mame ujet uz jen 180 km a mame na to celych 5 dni.

A jak jsme chteli odpocivat, tak jsme zase ujeli spoustu kilometru. A to s bocnim vetrem nebo s protivetrem.

Mesta byla od sebe hodne vzdalena, 30 az 40 km, ale to nam moc nevadilo. Krajnice byla nejdriv krasna, ze by se tam vesel dalsi jizdni pruh, ale za Neepawa uz ji bylo jen tak 30cm, takze se uz tak moc dobre nejelo.

Dostali jsme vyborny napad - stravit prebytecny cas u jezera Manitoba. Nasli jsme si tedy na mape asfaltovanou cestu, ktera nas tam mela zavest. Kdyz jsme odbocili z dalnice, meli jsme sice vitr v zadech, ale to byla asi tak jedina pozitivni vec. U cesty se valela spousta odpadku (a to maji u silnice odpadkove kose) a vypadalo to, ze jedina asfaltova silnice je ta, po ktere jedeme, a k jezeru se tudiz nedostaneme. O cemz jsme se presvedcili u nasi odbocky k Lakeland - prasna cesta. Tak jsme se radsi obratili a jeli zpet, ne smerem ke zdejsim Indianum, kteri jsou pravdepodobne zodpovedni za odhazovani odpadku z aut.

Pri ceste zpet na dalnici jsme taky videli dalsi srazenou srnu a mlade lidi, co sjeli do prikopu. Pryc odsud!

Dojeli jsme asi 10 dalsich km do vesnicky Westbourne a stan si postavili za byvalou skolou. Ze je byvala, jsme bohuzel jeste nevedeli, a naprosto omylem jsme druhy den vstali brzy :)

Po velmi teple noci jsme se probudili do zamraceneho rana. Zadni skolaci k nasemu prekvapeni neprisli. Precetli jsme si, ze skola zavrela v roce 2000.

Nejdriv jsme se v noci probudili kvuli skunkovi, ktery lezl Frantovi po kole. Asi se chtel projet po kempu. Za par hodin jsme museli vstat kvuli vetru. Posunuli jsme stan, jinak vypadal, ze se asi rozpadne. Naposledy jsem se probudila pred sedmou, kdy zacinalo svitat. Slysim hromy? Hm, nerada bych zase delala nejaky povyk, tak vylezam ze stanu. A neverim vlastnim ocim - nad jezerem se blyska jeste vic nez nad Tatrou.

Jemne jsem tedy vzbudila Frantu, aby ohodnotil situaci. A pry to jde na nas, tak balime, ale rychle! Ustanovili jsme novy balici rekord - 17 minut.