Trosku se zpozdenim a hlavne v pracovni dobe, ale prece pisu! Bylo toho tedka opravdu hodne. Ne, ze by momentalne nebylo, ale citim se lina a vim, ze se mi sef dneska ani zitra nemuze objevit znenadani za zady, tudiz pracovni dobu dneska vyuzivam k odpocinku. Je pondeli a jiste vsichni chapete, ze dnes je potreba si trosku oddechnout :)

Co se tedy delo v dubnu? Nejvetsim zazitkem byl asi vylet do Udoli smrti. Vzala jsem si dva dny volna o Velikonocich, ktere se vubec, ale vubec v Novem Svete neslavi. Pohani :) Pujcili jsme si tedy auto a vyrazili v patek do Yosemite, kde bylo zamraceno se spoustou snehu a v 6000 feet aji vydatne snezilo. Prekvapila me kvuli snehu zavrena silnice, jedina, co vede na vychod parku. Cesta do Death valley se tedy ponekud prodlouzila, ale nevzdali jsme to a v sobotu rano se prochazeli po dne vyslecho jezera, 282 feetu pod hladinou more. Bylo jasno a podle predpokladu pekne teplo.

Chteli jsme se take podivat do Sequoia National Park, ktery se chlubi 2000 let starymi obrovskymi stromy. Park byl velmi hezky, ke stanovani jsme se ale nedostali, nebot vsude bylo jeste relativne hodne snehu. Ale hlavne, hodne jsem ridila, a to aji v klikatem parku. Uznavam, ze automaticka prevodovka mi zapeklite zatacky vyznamne ulehcila, ale stejne, su na sebe pysna :)

Po sekvojich jsme chteli jet obdivovat prilehly Kings Canyon, coz se nam podarilo jen castecne - velka jeho cast byla kvuli snehu zavrena. Nicmene v Sequoia parku se nachazi nejvyssi nealjasska hora USA - Mt. Whitney. Vubec jsme ji ale nevideli, bohuzel. Zato jine kopce ano!

Dluzim semka vyber fotografii, pokud ale mate cas, muzete se podivat na sirsi vyber (hm, znamena sirsi vic nebo min?) tadyk.

V praci jsem travila cas prevazne pocitanim a psanim sveho prvniho stanfordskeho clanku. Konecne je hotovy a ceka na Teda, az ho dukladne prohledne a zkritizuje. Snad to ale nebude tak hrozne, myslim, ze se mi aji povedl.

Hehe, kdyz uz se tak chvalim, nemohu nevzpomenout, jak jsem se chvalila naposledi pri posilani tri abstraktu na konferenci. Doufala jsem alespon v jednu ustni prezentaci a kdeze! Jen tri postery. Pocatecni zklamani mi pomohli prekonat vlastne vsichni moji kamaradi - vim jen o dvou lidech (asi z 15), kteri dostali ustni prezentaci. A u jednoho z nich to bylo vpodstate dane, ze ji musi dostat. Ale to nevadi, do Anaheimu se v cervenci pojedu podivat asi aji tak.

V dubnu jsem taky kazdou sobotu byla na nejakem vylete po okoli, uz ani nevim mista, na kterych jsem se byla podivat. Ale vsechny vylety jsou moc fajn, uz znam aji hodne lidi, tak je vzdycky veselo.

Ha, ani jsem nepopsala nas backpack z konce brezna. Deset lidi a velitel "V" se vydalo do Henry Coe State Park se stany. V sobotu a v nedeli jsme usli asi 10 mili a prespali u moc pekneho jezera. "V" nas nekolikrat nutil brodit reku, coz bylo vesele. Byla jsem jedina se suchou nohou :) Cely vylet byl opravdu uzasny, lidi byli moc fajn. Naladu bych mohla popsat jednou historkou z konce backpacku. Byli s nama i dva kluci, co maji 25 let, jeden z nich byl Venezuelan Jose. Dobre vedel, ze je mi 28. Jednou jsem si v jejich spolecnosti z legrace zacala stezovat, ze su uz stara a vite, co mi na to Jose rekl? "Vzdyt 40 let nenznamena stara." Sprostak! :)