Kdysi dávno, v jednom středně velkém království, vládl král s královnou
a měli jednu dceru, princeznu Karolínu. Princezna byla ale spíš jako kluk.
Pořád lítala někde venku, vracela se špinavá a potrhaná od lezení po stromech
a jiných skopičin. Jednou takhle v lese našla podivné zvířátko. Vypadalo
úplně jinak než zvířátka, která znala. Koukalo moc smutně, bylo hladové
a unavené. Karolína mu dala najíst, napít a to podivné zvířátko si s ní
začalo hrát a princezna ho vzala tajně s sebou na zámek. Královští rodiče
neměli totiž moc pochopení pro toulavé psy, kočky a jinou havěť, kterou
princezna často vodila na zámek. Karolína si ho vzala do pokojíčku, nosila
mu jídlo a brala ho sebou ven. Začala mu říkat Venca. Venca rostl jako
z vody, baštil za pět dřevorubců a nejraději v noci koukal na hvězdy. Když
bylo jasno, tak to vydržel od soumraku do svítání.
Časem se samozřejmě královští rodiče o Vencovi dověděli, byl už totiž
dost velkej. Král s královnou a strážemi jednou ráno vešli k princezně
do komnaty a hned Vencu viděli. Královská matka vyjekla a hned sebou řízla
jako špalek a byla úplně omdlená. Královský otec hned nařídil, že to zvíře
musí pryč, že je to drak, kterýho je třeba utratit, že by princeznu, až
by vyrost, sežral a ještě půl království. Teď zas vomdlela princezna a
král draka Vencu sebral a dal zatím přísně střežit v hladomorně. Pak polil
studenou vodou nejdřív královnu, a pak princeznu. Karolína začala hned
plakat a prosit, ať Vencu neutrácí, ať si ho smí nechat, že je hodný. Královna
když to slyšela zase vomdlela, měla totiž nízkej tlak. Panu králi zase
tlak pěkně stoupnul a řekl, že pozítří jsou popravy loupežníků a vrahů,
kteří byli královskými detektivy chyceni převčírem a draka vemou kati s
nima. Princezna už nevomdlela, ale utekla ven, pro slzy neviděla na cestu
a tak zašla až do lesa a zabloudila, ale to jí nevadilo, nebylo to prvně.
Horší bylo, že ji pořád nemohlo napadnout, jak Vencovi pomoct. Seděla na
pařezu jak hromádka neštěstí a brečela jak želva a labuť dohromady. Až
ji takhle uviděl dřevorubecký synek Janek. Karolína mu vypověděla svoje
neštěstí a Janek ji utěšoval, že to dobře dopadne, že třeba něco vymyslí.
Karolína se teda vrátila domů a královští rodiče, když viděli, jak je uřvaná
a nešťastná, tak rozhodli, že drak musí z domu do hlubokých lesů na kraji
království.
Druhého dne kočár s doprovodem stráží naložil princeznu
a Vencu a vydal se do lesů. Karolína samozřejmě brečela, ale byla ráda,
že draka Vencu nepopravěj. Hladila ho a říkala: "ty přece nejsi žádný drak
ty bys mi nic neudělal a jakpak se o sebe asi postaráš". Když vtom ji Venca
říká lidskou řečí "Karolíno nic se neboj, já jsem drak, jenže zatím malej,
o sebe se postarám, protože jak jsem pořád koukal na hvězdy, tak jsem se
tam všechno naučil, protože hvězdy jsou taková dračí učebnice života, adraci
žerou lidi jen v pohádkách, jinak maj nejradši ryby. Za pár dnů se naučím
lítat a zaletím se na tebe podívat, sejdeme se třeba v tom lese, tam, cos
mě našla." Karolína byla překvapená koukala jako tele, ale byla ráda, že
bude s Vencou všechno v pohodě.
Princezna se pak vrátila na zámek a dál chodila
do lesa a vzpomínala na Vencu. Občas potkala Janka, ten byl taky rád, že
to dobře dopadlo a požádal Karolínu aby ho s Vencou seznámila, že nikdy
draka neviděl. Venca se ale neozýval, až jednou na podzim se po poledni
zatáhlo, začalo pršet a hřmít. Karolína v tom nečase seděla v pokoji a
vzpomínala na Vencu jak se mu asi vede a co s ním je, že se neozval. Když
vtom jako by uhodilo přímo u zámku, rozlétla se okna a v okně mokrá střapatá
hlava, která se usmívala a z nozder se ji kouřilo. Princezna se nejdřív
strašně lekla, ale pak poznala, chytré děti už vědí, že to byl Venca. Toho
byl ale kus. Karolína si na něj sedla a letěli k Vencovi do sluje. Venca
se právě přestěhoval blíž k zámku, kousek od místa kde bydlel Janek. Cestou
ho potkali, tak přistáli a Karolína je představila. Pak je Vašek pozval
na rybí hody, vypustil rybník a začal do něj chrlit oheň a za chvilku mohli
sbírat pečené ryby. Jako přílohu měli pečené brambory. Venca shrnul řádek
brambor na hromadu, fouknul na ni trochu ohně a mohli vybírat pečené brambory.
Strávili spolu příjemný večer. Venca říkal, že teď už je dospělý drak,
ale že neví čí je, protože jeho rodiče před tím, než ho Karolína našla
měli, nehodu a umřeli a on dokud nezjistí, kde bydleli, nemůže hlasovat
na dračím sněmu a nevezmou ho do dračích odborů, proto se taky tak dlouho
neozval, že pro samý lítání a zařizování se ve sluji neměl kdy. Na to Janek
povídá: "Poslyš Venco, muj dědeček, žije na druhom konci království, mi,
když jsem byl malej, říkal o nějakých dracích, kteří tam prý žili a najednou
zmizeli. Zaletíme tam a můžem se zeptat. Samotnýho by tě děda asi vyhodil,
von je už dost nevrlej a furt jen nadává na režim." Venca poděkoval ale
říkal, že musí na dračí sněm, alespoň se tam podívat a že přiletí za tři
neděle. Janek mu teda slíbil, že tam zajde sám a že bude akorát za tři
neděle zpátky a pak se všichni zase tady potkaj. Venca pak hodil Karolínu
a Janka domů a jel na sněm a Janek šel k dědovi.
Za tři dny potom přijel na zámek princ Viktor ze sousedního království.
Princezna z toho neměla žádnou radost. Viktor byl napomádovanej frajírek,
takovej všeuměl, všudebyl a všechnoznal a už douho chtěl princeznu takříkajíc
klofnout. Což bylo samo sebou, protože Karolína byla kočka a navíc měla
velké věno. Teď však přijel oficiálně požádat o její ruku. A ne aby se
zeptal jí, šel rovnou na krále s královnou. Těm se princ Viktor líbil,
byl to a to se musí nechat, nejhezčí a nejúspěšnější princ z okolních i
vzdálených království a navíc se jim nezamlouvalo, jak Karolína furt lítá
s tím dřevorubcovic Jankem. Karolína protestovala, že je mladá a že toho
pitomce si za nic na světě nevezme, že má ráda Janka o tom mlčela, protože
by to nebylo nic platné. Zato tvrdila, že Viktorovi jde jen o věno a o
to, aby ji dostal do postele. Král na to, že on Viktor má sám taky majetku
dost a královna, že takovýho fešáka by v posteli taky snesla. Načež jí
dal král normální neurozenou facku a královna mu musela dovolit, aby přijal
jednu mladou komornou. Jinak však byli královští rodiče neoblomní.
Do čtrnácti dnů bude svatba a basta. Můžeš si jít vybírat šaty.
Karolíně se zdálo, že je v koncích, kdyby tu byl
Janek, určitě by ji poradil nebo Venca třeba by vyčetl něco z oblohy, ale
oba se vrátí až už by ona měla být týden vdaná. To nikdy, šla tedy do města
do butiku, jako že si jde vybrat svatební šaty, kde prodávala Jankova starší
ségra a všechno ji řekla. Jana, jak se ta ségra jmenovala, se zamyslela
a povídá "Nikoho z nich teď neseženeš. Janek šel k dědovi a Venca je kdoví
kde. Řekni, že se bojíš, aby tě drak, kterého jsi měla doma neunesl a že
se do té doby, než někdo zjistí, co s ním je, nevdáš, ještě řekni, že bydlí
ve staré dračí sluji, tam jak říkal náš děda a že si vezmeš toho, kdo zjistí,
zda tam drak je nebo ne. Že o sluji ví jen náš děda řekni jen Viktorovi,
i když to stihne tam a zpět akorát do svatby, přijde s nepořízenou. Děda
mu nic neřekne, pak přijde Janek a bude to." "A co když vašemu dědovi ublíží?"
strachovala se Karolína. "Cha cha cha, když budou mít štěstí tak je děda
jenom vyhodí, on je taky dřevorubec. Jen jdi a udělej jak jsem ti poradila,
když nic tak Viktora aspoň pozlobíš."
Král i královna uznali obavu Karolíny ale nevyhlásili,
že bude toho, kdo zjistí co je s drakem, ale ať to zjistí Viktor, jiný
by to stejně nepořídil a Karolína by byla na ocet. Viktor a jeho tři věrní
poskokové, kamarády on neměl, se hned vydali na cestu za dědou. Zapřáhli
osmispřeží, že tu jsou za tejden, že je to pro ně hračka. Vedlo se jim
jak Jana předpověděla, akorát štěstí neměli. Děda o ně zlomil hrábě, vidle,
lopatu a motyku a navíc jim Husqarnou rozřezal kočár a sebral koně, které
prodal na jatka.
Jana se mezitím vydala Jankovi naproti aby ho o
všem zpravila a popohnala ho kdyby se chtěl stavit někde v hospodě.
Janek došel na zámek jenom o den později než se tam doplahočili ti
čtyři polámaní hejskové a hned, že on ví co je s drakem, že objevil sluj
a v ní jeho kostru a že tedy jestli by mu nedali Karolínu za ženu. Viktor
hned začal prskat, že ji slíbili jemu a že jestli mu ji nedají že bude
zle, že on zatočí s celým královstvím. Král na to, že pokud on ví takhle
ho někdo zřídil tady v království, tak ať nevyskakuje, že to za čtyři dny
rozhodne. Viktor si tedy lízal rány na zámku. Janek šel k Vencovi, jestli
už se nevrátil, aby mu řekl, co a jak zjistil. Venca se ale měl vrátit
až za dva dny, tak mu nechal jen vzkaz. Jenže Venca se po dvou dnech neukázal,
ani po třech, ani když nadešel večer rozhodnutí se neozval. Janek s Karolínou
cejtili trable a tak byli bez Venci dost nesví.
A pan král vyhlásil rozhodnutí. "Svou královskou
dceru nedám teď Viktorovi, a Jankovi ji nedám nikdy ..." Ani to nedořekl,
když se ozval strašný rachot, okna zámku olízly plameny, do sálu vletěl
zdí Venca popad Karolínu, všichni se lekli, Venca mrknul na Janka a zas
vyletěl ven a dračím hlasem zařval až se zámek otřásl. "Králi a královno,
jako malého jste mě vyhnali a chtěli utratit, pak jste byli ochotni dát
Karolínu tomu, koho nechce a ne tomu kdo o ní stojí a mají se rádi. Když
se dva perou směju se já!" poopravil drak přísloví.
V sále nastal zmatek, královna než omdlela jen vykřikla
"Zachraňte mi někdo dítě a bude vaše žena.". Ženatý vévoda Stojan Jakotič
se už už hrnul na draka, byl však vlastní ženou nemilosrdně vyřazen z boje.
Viktor koktal "K..kd...když o..on j..je v..ve v..vz...vzduchu" a bylo zřetelně
cítit, že by nutně potřeboval nové spodní prádlo. To už byl ale Janek dávno
na nádvoří a řval na draka dřevorubeckým hlasem až praskaly stoleté duby:"Poleť
dolů, srabe, jestli se nebojíš, já z tebe nadělám prejt!". Drak přistál
na zemi, odložil princeznu a pustil se do Janka, samozřejmě se nechal jako
porazit a s křikem utekl. To bylo slávy, když se královna a Stojan Jakotič
probrali z mdlob. Vyhlásil král, že až se opraví zámek, může si Karolína
vzít za muže koho chce. Karolína mu poděkovala a představila všem Janka
jako svého budoucího ženicha. Při nejbližší příležitosti se oba vypravili
za Vencou, aby mu poděkovali. Venca poděkoval Jankovi, protože už díky
jemu věděl, čí je a omlouval se za zdržení, protože jak přečet Jankův vzkaz
letěl se honem přihlásit do dračích odborů a na příští dračí sněm dokud
měli v dračí kanceláři otevřeno.
Za půl roku byl zámek opraven. Může se to zdát dlouho, ale jak ti dva
na sebe řvali popraskalo zámecké zdivo a zámek hrozil zřícením. A chystala
se svatba, na prince Viktora si už nikdo ani nevzdechl. Jen nevrlý děda
se vždycky smál až se za břicho popadal při vzpomínce, jak ty čtyři hejsky
tenkrát pomlátil.
Týden před svatbou však od Viktora přišlo poselství,
že princeznu ať si nechaj, ale jestli se provdá, on chce odškodné za potupu
kterou tím utrpí, jinak že stojí s ohromným vojskem na hranicích a vtrhne
do království. Když král zjistil počet Viktorova vojska zalekl se a radil,
aby Janek žil s Karolínou jen na psí knížku, že je to jedno. Jankovi ani
Karolíně se to nelíbilo a Vencovi už vůbec ne, řekl to proto v hospodě
dědovi a domluvili plán. Venca vzal nějaké peníze na zaplacení škod, které
způsobil na zámku a letěl se tam představit a omluvit a taky oznámit svůj
plán. Nakonec se s králem a královnou skamarádil a letěli s dědou na hranice
za Viktorovým vojskem.
Přiletěli tam, Venca se schoval a děda šel, že chce
mluvit s Viktorem, když ho k němu zavedli Viktor ho poznal a že ho nechá
zavřít a dóvi co ještě. Když ho vedli do vězení děda dal signál, přiletěl
Venca a byl vyrvál, vojáci začali utíkat, ale Venca je nahnal do houfu,
děda mezitím popad Viktora a k hrůzou ztichlému vojsku nad kterým se vznášel
dýmající a ohňující Venca, pravil "Tohodle frajírka jsem před půl rokem
zrychtoval jak financ kozu a protože brání vnukovi ve svatbě, zlinýruju
ho teď znova, protože kdyby přijel vnuk tak by ho snad dočista zabil, jestli
nevěříte tak se koukejte", a sjezdil Viktora způsobem že to svět neviděl.
Vojáci když viděli, že mají sračku velitele, tak ho vyhnali a šli domů.
Karolína s Jankem se vzali, drak jim na svatbě udělal
perfektní ohňostroj a žili všichni spokojeně a vesele. Jenom dědek furt
nadával na režim a smál se když si vzpomněl jak zmlátil Viktora.
TOSA
Neuvěřitelná pohádková dobrodružství
Adresa autora: Mgr Tomáš Saňa
Štichova 638
Praha 4 Háje
14900
© Prosinec, 1995
Toto dílo je chráněno podle autorského zákona.