Před dávnými a dávnými lety, ani ne za hory, ani ne za doly, ba ani za několika řekami nebo moři, prostě tady v Čechách, stál hrad. Bydlela tam šlechtická rodina a měli jednoho syna. Jmenoval se Josef, protože správný český kluci jsou od nepaměti Pepici. Tendle Pepik byl šikovnej a chytrej, jenom se mu nechtělo moc učit, radši dělal různý alotria a jelikož byl Čech, tak od doby co trochu povyrostl mu chutnalo pivo.
    Jednou takhle rodiče odjeli na dovolenou a Pepa zůstal na hradě sám. Zrovna mu bylo dvacet tři a tak sezval kamarády a uspořádal velkolepou oslavu. Bylo léto a tak se koupali, jezdili na lov a hlavně pili jako gaskoňský kadeti. To trvalo celé tři dny. Poslední noc, kdy se už všude váleli opilci a spali, se Pepa probudil a chtělo se mu s pískem, vrávoral tedy k záchodu a cestou zpět vidí zezadu nějakou postavu, křikl, aby osoba na něho počkala, že si dají spolu bechera.
    Když přišel blíž, uviděl, že je to moc hezká holka, kterou nezná. Zmohl se jen na tupý opilecký výraz a větu: "Jé ty si hezká, škoda, že jsi nepřišla dřív, jak se jmenuješ?" "Jmenuji se Inka a jsem něco jako zakletá princezna." To Pepu dostalo do kolen, nicméně se dal s Inkou do řeči a ta mu řekla, že ji má v moci král ze Země, která není zemí a chce aby se stala jeho ženou a že pokud ji má ve své moci Inka nestárne, ale teď ji je už devadesát osm let. Král Hugo ji unesl ze Severního království v jejich osmnácti letech. Na to Pepa prohlásil, že Inku osvobodí, jestli teda bude ona chtít jen ať tady zůstane, že až Hugo přijde, že mu to vytmaví. Inka mu moc nevěřila a seznámila Pepu s podivuhodnými vlastnostmi krále Huga, který uměl procházet zdí, mohl být bez kostí, jen tělo, nebo zase jen kostra, a umí se protáhnout každou skulinkou.
    Po chvíli někdo tluče na hradní bránu, a on to Hugo, ať prý mu vydají Inku. Pepa nechal zavřít hrad, že Inka chce zůstat tady, a že tady zůstane. Pak už to bylo rychlý. Hugo přišel, svázal Pepu a přivázal ho k staré truhle. Pepa na něho pak křičel: "Srabe jestli se nebojíš, tak řekni jak se k tobě dostanu, protože přijdu a Inku osvobodím" Hugo ho varoval, že příště už nevyvázne životem, ale řekl mu, že jeho království je na samém konci světa mezi dvěma moři, které však nejsou moři. Smrtelník se tam nemůže dostat, protože by musel třikrát přijít na rande se smrtí.
    Ráno, když se kamarádi probudili a uviděli Pepu přivázanýho k truhle, tak se smáli až se prohýbali a říkali si: "Teda ten Josef to je kanón, vždycky vyvede nějakou koninu. Jak se dokázal svázat? To teda neni možný!" Pepa říkal, že neví jak se mu to povedlo. V čase do odpoledne si všichni vzájemně vyplňovali okýnka o tom, co včera dělali. Pepík si myslel, že se mu Inka jenom zdála a tak to všem vyprávěl. Když domluvil, zjistil, že má na ruce prsten, který nikdy neměl. Ptal se tedy kamarádů jestli není jejich. Ti o něm taky nic nevěděli. Josef si však začal pomalu uvědomovat, že to asi nebyl sen. Bylo tedy na něm, aby splnil slovo, které dal Ince ohledně jejího osvobození.
    Začal se učit, hlavně zeměpis a cizí řeči, taky dějepis a trochu filozofie, aby se ve světě až bude hledat Zemi, která není zemí neztratil. Rodiče, kteří se vrátili z dovolené ho nepoznávali a kamarádi taky ne, všem byla ta proměna divná. Když byl přesvědčen, že už umí dost a měl našetřeno dost peněz na cestu, řekl rodičům, že by chtěl do světa na zkušenou a že by se do tří let vrátil, pravý cíl cesty jim neřekl, aby si rodiče nedělali takové starosti. O co jde řekl jen svým dvěma nejlepším kamarádům. Ti hned, že ho v tom samotnýho nenechají a pojedou s ním, protože to bude bezva dobrodružství. Pepa jim poděkoval, ale odmítl, neboť to musel zvládnout sám. Kamarádi mu dali alespoň vše potřebné na cestu a jakmile se Pepa vzpamatoval z rozlučky tak odjel.
    Uběhlo pár pátků a Pepa stál před velikým lesem, kde na prvním stromě viselo varování před vlkodlaky kteří tam žijí, a v noci zabijou každýho koho potkaj. Pepa si ceduli přečetl a vkročil do les, amyslel, že ho do noci přejde. No, nepřešel a navíc zabloudil. Před soumrakem si tedy udělal ve větvích stromu místo na spaní, koně uvázal dole ulehl a za chvíli, jak byl uondaný , spal jako dřevo. Po půlnoci ho vzbudil lomoz a volání o pomoc. Slezl dolů a hned zjistil, že jeho kůň je v čudu. Vtom zahlídl, jak nějaký stařeček z posledních sil utíká před dvěma vlkodlaky a ti ho už, už mají. Vlkodlaci byli opravdu strašní, měli lidské tělo, vlčí hlavu a ocas, v rukou měli klacky, kterými staříka co chvíli přetáhli po létech. Josef popadl svůj meč a staříka začal bránit, už to vypadalo, že vlkodlaky zažene, když se jich objevilo asi deset. Situace se obrátila a Pepa zle dostával. Akorát mu blesklo hlavou "Já vůl, na staříka jsem se měl vybodnout, teď mě ty potvory zabijou a k Ince se nedostanu." Dál už byl bez sebe a probral se až v nějaké chatrči. Začal zjišťovat škody na těle. Ten vypadal, samá boule, modřina, několik tržných ran, sem tam nějaká ta zlomenina. Jak se sem dostal, nechápal.
    Za chvilku přišel stařík, usmíval se a moc Pepovi děkoval za záchranu. Vyprávěl mu, jak vlkodlaky zahnal a jak ho on potom dotáhl do svého skromného příbytku. Pepa se nemá nic bát, za pár dní bude zase chlapík, jen musí pít medicínu, kterou mu teď stařík podával. Josef se tedy napil a byl to věru nápoj jaký nikdy nepil, měl třináctero chutí, postupně chutnal jako: mléko, ocet, med, čaj, jablečná šťáva, káva, pomerančová šťáva, becher, kakao, malinová šťáva, pivo černý, pivo světlý a fernet. Skutečně, medicína fungovala. Pepa cítil, jak ho rány přestávají bolet a hojí se mu. I po uzdravení zůstal Pepa u moudrého staříka a radil se s ním co a jak by měl dál podniknout, aby Inku našel. Hlavně tam však zůstával proto, aby se naučil vařit tu zázračnou medicínu, což mu stařík slíbil jako odměnu za svou záchranu.
    Tenhle zvláštní nápoj šel uvařit z vody a z čehokoliv co roste a ze zbytku tohoto nápoje. Recept na něj se nesměl napsat, musel se jenom ústně říct. Když se ho Pepa naučil, dal mu stařík nápoj do zvláštní lahve a pravil: "Vidíš na té lahvi několik dílků, nikdy nepij najednou víc než jeden díl, nebo nápoj nebude účinný, poslední díl vypít nesmíš, protože bys neměl na další dávku, ale hlavně poslední díl je smrtelný, i kdybys myslel, že už smrti neujdeš nepij, vzpomeň na to, jak si mě zachránil a na to, že do země krále Huga se dostane ten ze smrtelníků, který přijde třikrát na rande se smrtí. Doufám, že tě napadlo kdy jsi byl na tom prvnim. Láhev nikdo nemůže zničit a otevřít ji můžeš jen ty. Když ji nebudeš mít ve své moci stačí zahvízdat melodii a ať je láhev od tebe jakkoli daleko okamžitě se u tebe objeví." To dořekl a zmizel i se svou chaloupkou.
    Pepa se tedy vydal na další cestu. Po mnoho měsíců šel tu pěšky, tu za vozem, tu jel na koni nebo se plavil po řece. Peníze mu dávno došly, tak si příležitostně přivydělával. Když nesehnal žádnou práci ani nic k snědku, lokl si nápoje od staříka, neboť ten i dodával sílu a když ho pil, tak ani nic jíst a pít nemusel. Mnohokrát to už chtěl vzdát a vrátit se, ale vždy když už se otáčel padnul mu pohled na prsten který měl od Inky a šel dál. Nevěděl, jestli jde dobře nebo špatně, celkem se mu to putování zamlouvalo, potkal pěknou řádku různých lidí některé dobré, některé špatné, získal několik nových kamarádů a kamarádek, pár nových nepřátel, něco nového poznával, inu jak už to ve světě chodí. Vypozoroval zajímavou věc, když se dostal na křižovatku cest, tak podle toho kterým směrem se vydal, prsten od Inky a rytina na něm se buď rozjasňovaly nebo tmavly, šel tedy vždy směrem za rozjasněním. Doufal, že je to nějaké znamení, teď hlavně jestli ho dobře pochopil, ale z mnohých náznaků lidí se zdálo, že asi jo.
    Jednou došel do většího města a chystal se tam trochu pobejt, vydělat nějakou škváru a koupit si něco na sebe, hlavně boty by se mu šikly. Město bylo dost nepřívětivé, ale Pepa si říkal "Co, spral to Turek, už jsem byl v horších." Dost šeredně se splet. V tom městě si našel práci, sepsal řádnou pracovní smlouvu, dostal v půlce měsíce zálohu, ale k vyplacení dobírky se zaměstnavatel neměl. Nakonec mu zaplatil jen půlku, s tím, že zbytek mu zaplatí za týden. Pepa šel do místního hostince trochu se osvěžit a hlavně rozmyslet, co dál. Nejprve vymyslel, že si najde ještě nějakej šolich, aby ten tejden pěkně počkal. Když z hospody odcházel změnil názor a šel si o zbytek peněz říct. Říkal o ně důrazně, ale bez násilí, peníze dostal. Na zpáteční cestě ho ale přepadli nějací lumpi, dost mu naložili a ještě dovedli na policii, že v domě svého zaměstnavatele ukradl peníze a diamantový náhrdelník, který mu ti ničemové podstrčili do kapsy.
    Vyšetřující policajt nic nevyšetřoval, jen načatýho Pepika dorazil. Všechny jeho věci mu vzali a šoupli ho do basy, byla to vlastně hladomorna. Zamkli ho tam, a nic. Když se Pepa probral čekal, že mu přinesou aspoň vodu. Bouchal a křičel na nějakýho dozorce, ten však nic, jen zaslechl, jak tomu dozorci jeho šéf říká: "Toho cizince na samotce si nevšímej, až chcípne, tak ho teprv vyndáme, hádám, že to nebude dlouho trvat, šéf ho pěkně dokaličil." Josef tedy zkoušel zahvízdat na svou kouzelnou flašku, jenže zjistil, že mu chybí zub a tou dírou mu to bralo falešnej luft a nehvízdalo to. Po třech dnech to s ním vypadalo opravdu bledě, už se pomalu smiřoval s tím, že umře, vzpomínal na kamarády a na domov, na Inku, že už ji nejspíš neosvobodí, když vtom si vzpomněl jak si poradil jeho kamarád, kterému za mlada vyrazili zub. Ten si vrazil do mezery po zubu kus dřívka a hvízdal jako dřív. Jenže, kde sehnat v base dřívko? Nikde, ale kamínků bylo na zemi dost, po chvíli našel ten správný, co mu padnul. Josef zahvízdal a byl zachráněn. Flaška přiletěla a Pepa se napil, zranění se mu zhojila a vrátila se mu síla. Teď jen dělat mrtvýho a bude to.
    Celý den se ani nepohnul a k večeru ho vzali, naložili na káru ještě s dvěma vězni a někam je vezli. Pepa byl na rozdíl od těch dvou živej, a tak při nejbližší možnosti vzal dráhu a rovnou si ti zamířil z města ven. Když byl dost daleko, zastavil se, aby si odpočal. Uvědomil si, že to bylo druhý rande, kouknul na prsten a ten byl o poznání jasnější.
    Další den potkal vojsko, poznal, že to není vojsko z toho protivného města, ale jiné. Ptal se tedy, jestli by tam nebyla pro něho prácička. Velící oficír s ním dal řeč, a taky se ptal odkud že Pepa jde. Když se to dozvěděl, nabídl mu hory doly za plánek toho města. Pepa, jak byl na celé to město naštvaný, tak samo sebou promptně plánky dodal a ještě se k vojsku přidal, že si potřebuje vyřídit účty. Asi za týden po tom, co Pepa utekl z města stál znovu před jeho branami. Městské vojsko proti nim vytáhlo a v nastalém boji bylo na hlavu poraženo. Josef řádil jako černá ruka. Pro obsazování města dostal pod velení i nějaké vojáky. Se svým velícím oficírem se totiž dohodli, že mají oba zálusk na ty samé lidi. Kupec u kterého Pepa dělal a který na něho ušil tu boudu, ze které se tak tak dostal, spolu s těmi zatracenými policajty a dozorci teď prchal z města a Josef s novými kamarády jim byl v patách.
    Zlosyni prchali do pouště. Bylo jim to však houby platný. Jejich pronásledovatelé je dostihli a přichystali jim takový osud jaký chtěli oni před časem přichystat pro Pepu, jenže byli důslednější. S bohatou kořistí se vraceli zpět, jenže se strhla písečná bouře a Pepík s vojáky zabloudil a né a né se z té zatracené pouště vymotat. Bylo to jako nekonečné moře písku. Kořist už dávno nechali kořistí. Pak jim chcípli koně a už to vypadalo zle, raněný kamarádi už taky umřeli a ti co zůstali už jen nazdařbůh tlačili pouští kárku s nádobou, kde bylo po dně vody. Pepa měl ve flašce jen poslední díl a jediné co občas zahlédli byla fata morgana, jinak samý písek a vedro jako v pekle.
    Jednou v noci se k nim doploužili dvě malé zbědované děti, kluk a holčička, Pepa když je viděl rozhodl, že jim dají napít vody. Jeho kámoši v neštěstí, že ne a že sami mají málo a co jim je do cizích dětí ze kterých nemůžou mít žádný užitek, protože ti prckové mluví hatlamatilkou, které nikdo nerozumí a v poušti se stejně nevyznají. Taková řeč Josefa rozčílila a povídá: "Děte do prdele vy sráči, stejně tady všichni zůstaneme tak jako tak a je jedno jestli o den dřív nebo později!" Vojáci ještě chvíli mleli pantama, "Co je to za blbost rozdávat vodu, které mají sami málo, ale nakonec souhlasili, že se můžou děti trošku napít. Jenže chlapeček tak nešťastně pokládal nádobku s vodou, až ji zvrhnul a všechna voda vytekla. Vojáci začali řádit jako vzteklý psi. Že děti zabijou a jejich krev vypijou, když teď kvůli nim nemají co pít.
    Pepa vyděšené děti bránil a utíkal s nimi pryč. Vojáci běželi za nima, a že zabijou i Pepu, protože hlavně on je všemu na vině. Pepa s dětma zdrhal a doufal, že ta honička unavené vojáky přestane co chvíli bavit. Umřít se mu nechtělo, tušil, že tohle je třetí rande se smrtí, nehledě na rozzářený prsten na jeho ruce. Jenže vojáky to ne a ne přestat bavit. Pepa s dětma najednou doběhl tam, kde končila země, prostě propast kam oko dohlédne a její dno není vidět. Utéct nebylo kam, a tak Pepovi nezbylo než vytáhnout šavli a se svými bývalými kamarády bojovat na život a na smrt, spíš to vypadalo jako boj na smrt, než na život. Jak tak ustupovali dozadu, najednou jim zmizela půda pod nohama a všichni tři se řítili dolů.
    Josef vzteky zahodil šavli a pro sebe si říkal. "To máš z toho vole, že strkáš nos do věcí po kterých ti nic není. Jako bys nevěděl proč si se do světa vydal, vždyť je to dva a půl roku a teď seš možná blízko cíle, ale ty né, ty se někde na dně, pakliže tadle propast nějaký dno má, rozplácneš a to už nejspíš nerozchodíš. To by nerozchodili jiný frajeři. Kurva!"  Jak si tak nadával ani si nevšiml, že už nepadá, ale stojí na pevné zemi, všude kolem zeleň a tamhle dokonce studánka.
    Pepa se pořádně napil a obhlédl okolí, zajímalo ho totiž, zda-li děti měli stejné štěstí jako on. Nikoho však nenašel. Jen jabloň a jablka zrovna zrála. Trochu se najedl a vydal se hledat nějakou civilizaci. Ani ne po čtvrt hodince uviděl v dálce stavení a s novým elánem vyrazil k němu. Když se blížil vidí, jak proti němu běží jeho známí, kluk a holčička. To bylo radosti ze šťastného shledání.
    Děti ho zavedly do stavení, kde ho uvítali jejich rodiče. Pepa pozdravil a požádal, zda by si tu nemohl kapku orazit a něco si v klidu uvařit. O tom co s dětmi zažil mlčel. Rodiče dětí se představili jako Marek a Marie, ovládali jednu z řečí, které rozuměl i Pepa a tak si pěkně pokecali. Marek s Marií děkovali Pepovi za to, jak zachránil jejich  děti a řekli, že vědí proč je tady, a že mu rádi proti králi Hugovi pomohou, neboť to byl právě Hugo, který jejich ratolesti přenesl do pouště. Pepa jen požádal o nějaké lahve, hrnec a pár rostlinek, aby měl nápoj, který se chystal vařit, grády, jaké to byly rostlinky nesmím říct, protože bych prozradil část tajemství. Už takhle v něm byla síla přesilná, s každou novou dávkou ji tam bylo víc, a že Pepa jich něco za své putování po světě uvařil.
    V Mariině kuchyni objevil tác s nemlich stejným vzorem jaký byl na prstenu od Inky. K tomu mu Marie řekla: "Ten prsten a tác se k sobě navigují, a já dala před třemi lety prsten Ince, aby ho dala tomu o kom si myslí, že ji dokáže osvobodit. Byla to její jediná šance, protože jinak není možné se do Země která není zemí dostat. Jsem ráda, že ho dala správnému chlapíkovi, ale přemoci Huga je ještě těžší než se sem dostat, nikdo ani on sám neví, jak ho zabít." Dál se Pepa od Marka dozvěděl, že sem Inka občas chodí.
    Pepa měl na Huga plán. Navařil o tři flašky víc kouzelného nápoje, pil ho a čekal jestli se Inka objeví. Nikomu zatím o kouzelném nápoji neřekl, a tak byl Marii a Markovi divný jeho klid. Až pak Inka přišla! Byla snad ještě krásnější než když se viděli prvně. Padli si s Pepou do náruče a Inka brečela z poloviny radostí, že se Pepa dostal až k ní a z poloviny strachem, že ho Hugo zabije. Pepa ji uklidňoval. "Lásko nic se neboj. Že ho žádnej obyčejnej smrtelník nemůže zabít, no a co? Žádnej obyčejnej smrtelník se taky nemůže dostat až sem, a já se sem díky dobrým lidem dostal, a díky jiným dobrým lidem nejsem žádný vořezávátko nebo za zelena utrženej. Mám plán na kterej Hugo skočí. Teď počkej tady, já jdu na něj a za týden jsem zpátky."
    Pepa přibrousil šavli, vzal kouzelnou láhev a i ty tři navíc a šel. Za hodinku byl u Huga a hned na něj spustil. "Hugo, vzdej se princezny Inky a nic se ti nestane!" Hugo se zasmál. Hrr na Pepu a nastal řezuňk. Potýkali se nepřetržitě celý týden. Hugo používal veškerá kouzla která znal, ale Pepa se neustále posilňoval kouzelným nápojem a tak ho taky zle trápil. První dvě lahve pil Pepa tak, aby to Hugo neviděl, třetí aby viděl. Hugo pak poznal, že v tý flašce bude zdroj Pepovi síly a tak, protože už mu docházely síly ji rozbil a nápoj vylil. Teď vzal Pepa konečně kouzelnou láhev, vždy když se napil ji zase zavřel a když mu ji Hugo chtěl vzít, tak se mu to samozřejmě nepovedlo. Pepa hvízdnul a flaška byla zase jeho. Pomalu se blížil konec tejdne a Pepa měl jasně navrch. Hugo se tedy zkusil napít, ale nepovedlo se mu láhev otevřít. To už bylo jasný, že Pepa vyhraje, upil tedy nápoj tak, aby v lahvi zůstal poslední dílek, a jakoby náhodou zapomněl láhev zavřít. Hugo si toho všiml a z posledních sil a kouzel mu láhev vzal, vrazil její obsah do sebe a v tu ránu natáhl perka, zaklepal bačkorama a bylo po ňom.
    Pepa se vítězoslavně vrátil do stavení, vyzvedl Inku, rozloučili se s Marií a Markem, popřáli si hodně štěstí, vyměnili si adresy a telefonní čísla a Pepa s Inkou se vydali na cestu do Čech. Cesta domů proběhla hladce a za měsíc už Pepa doma Inku představil rodičům a v hospodě kamarádům a výčepnímu s pívonoškou. Všichni byli rádi, že se vrátil, protože už málem mysleli, že někde ve světě zahynul. Kamarádi, když Inku uviděli, řekli: "Tak už je nám jasný, že za takovouhle holkou jsi šel radši sám." Všichni se smáli, pívonoška jim přinesla další piva a výčepák povídá: "To jsem rád Pepane, že ses vrátil, bez tebe tady váznul kšeft, ale dneska je to na podnik. Koukám, že ti v tom světě pěkně vyprahlo!" A poslal fernety ve velkejch.

TOSA

Neuvěřitelná pohádková dobrodružství

Adresa autora:    Mgr Tomáš Saňa
Štichova 638
Praha 4  Háje
14900
 

© Prosinec, 1995
 

Toto dílo je chráněno podle autorského zákona.