O tom, že naše aerolinky, které jsou jinak považované za velice solidní, nemusí být vždy perfektní, jsem se přesvědčil při odbavení. Nakonec se to zvládlo, hlavně díky tomu, že letadlo mělo zpoždění, ale odevzdávat zavazadla na odbavení deset minut před odletem letadla je jen pro silnější nátury (viď, mami).

Let do Frankfurtu nemá cenu komentovat, protože to se člověk akorát usadí do letadla a už zase vystupuje. Ve Frankfurtu už čekalo letadlo do Johannesburgu, které mělo zcela výjimečně odlétat přesně, kdyby se pět minut před odletem nestrhla bouřka s vichřicí, která zastavila provoz na celém letišti. A tak jsme seděli přes dvě hodiny v našem (tedy spíše Lufthansím) Boeingu 747-400, aniž bychom se jakkoli hnuli z místa. Ale nakonec se na nás usmálo štěstí a my mohli odletět.

Pokud se vypravíte na jakýkoliv delší let, vřele doporučuji, abyste se pokusili přemluvit slečnu na odbavení, aby vám dala sedadlo buď u okénka nebo do uličky. Nejhorší jsou ta sedadla uprostřed, co z každé strany kolem vás sedí člověk, nejlépe ještě pořádně tlustý, který vás vytlačuje i z vašeho sedadla. Já bohužel měl to štěstí (smůlu) a seděl jsem uprostřed. Nakonec se to ale dalo přežít, protože oba mí sousedé byli velice solidní. Toto se samozřejmě netýká těch šťastnějších z vás, kteří mohou létat business třídou.

Po deseti hodinách nočního letu (nepočítaje v to ty dvě hodiny ve Frankfurtu na letištní ploše) jsme dorazili do Johannesburgu. I z letadla jsou vidět obrovské kopce vyvezené zeminy, pozůstatky (stále ještě probíhající) těžby zlata. Druhá věc, které si člověk všimne, je johannesburská skyline, tedy mrakodrapy v centru města. Ale vzápětí už letadlo přistává, a začne se utvrzovat ve svých představácho Jihoafrické republice, nebo si naopak začíná ty představy vyvracet. Většinou je to ten druhý případ. Ale o tom už v následujícím článku.

 3.července 2000 - Nějaká ta fakta o Jihofrické republice

    Hlavní stránka