12.-13.listopadu 2004 - Tmou 6 - tým jose

Story týmu, který po nejrůznějších peripetiích skončil na mostě v Březině

Tyhle zápisky vznikají již s dost velkým odstupem (více než dva měsíce) od konání hry, takže jsou spíše stručnou připomínkou věcí minulých.

Nevím, jestli měl někdo tak mezinárodní tým jako my - většina členů neměla češtinu jako svou mateřštinu. Dobře, slovenština zase není tak daleko, ale i tak...

Ačkoliv se někteří z nás (Honza, Jarda) už zúčastnili předchozích ročníků her jako jsou Tmou nebo Bedna, nikdy nehráli spolu. A zbývající tři účastnice (Katka, Korki a Zuzka) byly úplnými nováčky. Navíc handicapované tou slovenštinou. Na pohled jsme tak byli úplnými outsidery. Přesto jsme zase nedopadli tak špatně... I když...

Takže složení týmu:

Jarda

Zuzka

Katka

Korki

Honza

Všichni jsme z CERGE-EI na UK a jméno našeho týmu - jose - taky není až tak úplně náhodné...

A teď už k jednotlivým šifrám:

Šifra č.1 - světelná stráň

Krásná ukázka kolaborativní síly účastníků Tmou. Není co dodat. Tak snad jen pár fotek.

Dav na hřišti

Jde se na to

Kouzlo

Šifra č.2 - listové ulice

Rozdělená na tři části. První dvě (u Hvězdárny a u schodů) nacházíme velmi rychle, poslední, na sjezdovce, nám trvá. Pohled na sjezdovku posetou pohybujícími se světélky musel být kouzelný. Ale to si všichni moc dobře pamatují...

Že se musí jednotlivé proužký rozstříhat, nás napadlo ještě předtím, než jsme našli proužek na sjezdovce. Honza, jako znalec Brna, poznal tvar ulic i jejich názvy hned. Vyrážíme ale bohužel trochu špatným směrem, a tak se musíme trochu vracet, a pak se dát ze stráně dolů k tramvaji, přesednout na trolejbus a hurá k poštovní schránce v Nálepkově ulici v Jundrově.

Šifra č.3 - bludiště

Jízdenka na vlak a šíleně velké bludiště na celou A4. Chvíli zkoušíme do bludiště malovat cesty, pak se ale vrháme na systém "kdo na to bude dlouho koukat, ten to vykouká". Šilháním na obrázek se nám nakonec podaří vyšilhat šikmo napsané slovo "Voříškova". Jde se na dětské hřiště ve Voříškově.

Šifra č.4 - synonyma

Aneb "to musí být morseovka". Do Voříškovy přicházíme ve velmi dobrém čase a na jejím konci nacházíme i další šifru. Zaměřili jsme se hlavně na podobnost s morseovkou (hlavně tedy já), hledání synonym nás sice napadlo, ale nikam daleko jsme s ním nepokročili. Zejména proto, že jsme poněkud tápali se slovy jako shánčlivost - jazyková bariéra zde přeci jen hrála určitou roli...

Po desáté hodině proto odjíždíme k nádraží, odkud má odjíždět speciální Tmou-vlak.

Upřímně řečeno, kdyby nebyla hra rozdělena na dvě části, tak jsme tu skončili a nebo tu nabrali naprosto nepřekonatelnou ztrátu... Takhle jsme mohli hrát dál, i za tu cenu, že budeme bez většiny nápověd (které se následně ukázaly jako poměrně důležité).

Šifry č.5-8 - ty prostě nemáme

Ale třeba Prahory je rozluštily... Takže se mrkněte k nim...

Přejezd vlakem

Hromadný sraz na nádraží v Králově Poli sice vypadal velkolepě, i odjezd vlakem byl krásný, ale přesto to celou hru poněkud znehodnotilo. Začínat zase od začátku, to není uplně ono. A to říkáme i přesto, že nám to vlastně pomohlo. Navíc vystupování na malé staničce v Dolních Loučkách nebylo zrovna nejbezpečnější. Ale již brzy se mělo celé startovní pole znovu roztrhat...

Honza: podle mě to tu hru nijak zvlášť neznehodnotilo. Největší problém byl v tom, že lidi, kteří na to nemají, se dostali do přírody, daleko od civilizace neschopni rozluštit i tu první lesní šifru. Samozřejmě by bylo lepší, kdyby ty týmy, co prošli celou městskou část (=Prahory) měli k dispozici první mimoměstskou šifru a tím si tak, alespoň částečně, mohli udržet náskok.

Dav na nádraží

Jak vám to jde?

Jedeme dál!

Speciální Tmou-vlak

A jede se do Dolních Louček

Šifra č.9 - Pasník

Devátá šifra byla opět rozdělena - tentokrát na dvě části. Ta lépe dostupná byla na žluté značce nedaleko Blahoňova, ta hůře dostupná potom na vrchu Pasník. Honza s Katkou vyrážejí údolím, Korki, Zuzka a já makáme do kopce. Telefonické předání šifry nám moc nepomáhá, a tak si dáváme sraz u Žlíbků.

Tohle nakonec byla další šifra, na které jsme zkysli dost dlouho. Pohled na nás, tulící se pod smrkem v lese jeden k druhému a několik hodin luštící šifry, musel rozesmát (nebo rozlítostnit) každého, kdo šel kolem. Prvotní nadšení vystřídala prokřehlost a následně Honzova totální ironie, když se snažil sabotovat veškeré další snahy o luštění.

Takhle nás tu našel i kamarád z konkurenčního týmu, se kterým jsme kolem čtvrté ráno začali při hledání řešení kooperovat. Bez něj bychom to řešení nenašli, nebo by to trvalo další dvě hodiny (díky Petře) a asi bychom pod tím smrčkem i zmrzli nebo zarostli do země - oni to bohužel vzdali.

Honza: Pro mě tohle byl nejlepší zážitek z celé hry - právě díky té srandě. A jestli si vzpomínám dobře, byl jsem v době, kdy jsme dostali řešení, zcela přesvědčen o svém naprosto geniálním, byť trochu překombinovaném řešení.

Když jsme poté viděli nápovědu k téhle šifře, bylo nám jasné, že s nápovědou bychom to měli hned. Ale to bychom byli nesměli zvorat ta synonyma...

Zde ovšem začíná naše spanilá jízda po jednotlivých stanovištích a návrat na přední pozice...

Šifra č.10 - písničky

Na kótě 509,4 už se rozednívalo. V lesíku na vrcholku už luštilo pěkných pár týmů. Šifra byla přímočará, jediným zádrhelem se opět ukázala být jazyková bariéra - "modrooká" se v čeština prostě píše se dvěma "o"...

Já a Korki vybíháme napřed, přeci jen to začíná být časově napnuté, a tak musíme šetřit každou minutu.

Šifra č.11 - hodiny

Pro nás asi nejlehčí šifra. Hodiny jsme s Korki rychle přepočítali, a když přišli Honza, Zuzka a Katka, tak Honza už jen poznamenal "toto není nula, toto je O a to je 14-té v abecedě (ejhle a je to 14 těch správných hodin)", takže doluštění bylo už hračkou a za chvilku vyrážíme dál k Orlímu hnízdu. Opět pokračujeme ve velkém tempu, ale čerstvě zoranému poli se přeci jen vyhýbáme - narozdíl od jedince, který to skutečně vzal poklusem přímo přes pole. Na druhé straně byl asi o třicet vteřin dřív než my - až po kolena od bahna...

Šifra č.12 - Rosettská deska

Samozřejmě, když text začíná dvěma slovy na čtyři a devět písmen, musí to být "milí účastníci". Vzhledem k trojímu textu je to pak již jen mechanická záležitost - celá šifra obsahovala takové množství redundantní informace, že postupů bylo nepřeberné množství a všechny správné. Takže tak dvacet třicet minut, strávených mechanickým přepisováním písmen.

Pomník pod Výrovkou je dost daleko, takže hurá na další cestu. Už je úplné ráno a konec v nedohlednu.

Šifra č.13 - šrafovaná písmena

Kromě toho, že jsem vyběhl na špatný kopec, sběhal ho křížem krážem, pak se vrátil dolů, a teprve potom běžel na ten správný, to zase nebylo tak těžké. Tady se asi nejlépe ukázala týmová spolupráce, každý přispěl svým dílem do mlýna. Trochu problém byl jeden chybějící řádek, svádělo nás to k otáčení písmen vzhůru nohama, ale i to jsme nakonec zvládli. Takže - půl hodiny běháni z kopce do kopce a hledání šifry, patnáct minut luštění...

Korki a já opět vybíháme napřed, času je méně a méně...

Zajímalo by nás, zda tahle šifra byla pro ostatní opravdu tak těžká - už když jsme na třináctku přišli, bylo tu dost týmů, přičemž mnoho dalších ještě přišlo. Na čtrnáctku už ale nedorazil skoro nikdo...

Šifra č.14 - sloupy pod mostem v Březině

Když přibíháme k mostu v Březině, jsou zde dva týmy - jedním z nich jsou Prahory. S Korki opisujeme šifru ze sloupů a začínáme luštit. Časová tíseň je děsná. Za chvíli přicházejí Honza, Katka a Zuzka, Honza se jde pozdravit se svými známými z Prahor.

Nakonec se nám podaří zlomit jen první čtvrtinu šifry, posuny o 6, 12 a 18 znaků by nás bez nápovědy asi nikdy nenapadly. Luštíme až do 12:00 (přesně), pak se ale nedá nic dělat, takže vyrážíme do Hradčan na nádraží (to jsme ze čtrnácté šifry ještě rozluštili). Tam už je hromada týmů a organizátoři vysvětlují jednotlivé šifry.

No a jak jsme vypadali na konci?

Na nádraží v Hradčanech

Na nádraží v Hradčanech

Nápovědu otvíráme skutečně až ve vlaku

Únava nás přemohla

Shrnutí

Bylo sychravo a obzvlášť na Pasníku větrno. Těch několik hodin na devítce v lese pod stromem bylo peklo, ale zase nás to docela stmelilo :-)). Když si ale vezmu, že víkend po Tmou bylo přes noc o deset stupňů méně, tak můžeme být za počasí ještě moc rádi...

Únava se prakticky nedostavila, kromě Honzových ironicko-pesimistických stavů v lese pod stromem, které se nám ale podařilo společně zahnat. Legrace jsme si užili jako málokdy - a nejvíc právě v té zimě a větru pod stromem na Pasníku. Na to budeme ještě dlouho vzpomínat...

Honza: ironicko-pesimisticko-optimistických

Jarda v reakci na Honzu: optimistických ??? :-))

A abychom nevyšli z tradice ostatních týmů, i my ohodnotíme klady a zápory ročníku 2004.

Tak předně, díky organizátorům za námahu s přípravou. Zajištění vlaku muselo stát spoustu úsilí (známe České dráhy), šifry byly celkově vydařené a nelze je považovat za neřešitelné. Průměrná náročnost tak akorát, i když možná rozptyl náročnosti mohl být nižší. Skvělý byl nápad s úvodní kolaborativní "šifrou".

Co bychom ale změnili: předně seskupení lidí při společném odjezdu vlakem nebylo to pravé ořechové. Stejně tak i pořadí stanovišť ve volném terénu šlo řešit lépe - trasy mezi stanovišti 9, 10 a 11 se příliš překrývaly.

A nakonec začátek: ta kvalifikace... ale budiž, stát se to může, při tom počtu kvalifikantů a stresu se není co ivit.

Takže: díky a příští rok opět na shledanou.