Skotsko 2004

Do Skotska jsem se chtěl podívat u kdy jsem byl na rok v Bristolu, ale nějak to nevylo. Ale protoe Skotsko zaujalo i Martinu, bráchu a Simču, tak jsme se vydali společně. Léto nepřipadalo v úvahu, take vyhrál květen. Přitom jsme ale i v květnu byli omezení volným časem, a tak jsme se potřebovali do Skotska dostat rychle a ani ve Skotsku samotném jsme neměli času nazbyt. 11 dnů bylo maximum.

Vyhrála tak cesta letadlem a půjčení si auta ve Skotsku. Levné letecké společnosti vyhrály. 30.dubna večer jsme letěli s Easyjetem z Prahy do Londýna (Stansted), odlet 21:40, přiletěli jsme v půl jedenácté večer. Na Stanstedu jsme přenocovali a ráno v 6:30 jsme letěli s Ryanairem ze Stanstedu do Glasgow (letitě v Prestwicku kousek od Glasgow). V Prestwicku na letiti jsme si půjčili auto, nejlevněji nám vyla půjčovna bmibaby 11.května v 10:40. Nákladově to pro čtyři lidi vylo sluně, tady je rozpis.

let Praha - London Stansted s Easyjetem za 900 Kč včetně poplatků,
let London Stansted - Glasgow Prestwick s Ryanairem za 16,94 GBP včetně poplatků (805 Kč),
let Manchester - Praha s bmibaby za 26 GBP včetně poplatků (1235 Kč),
půjčení auta Ford Focus 1,6 LX v půjčovně Hertz, půjčení na letiti v Glasgow Prestwick, vrácení na letiti v Manchesteru, 500 GBP spoluúčast při pokození nebo odcizení, celkem na 10 dnů (1.května 9:00 - 11.května 9:00) celkem za 215,58 GBP, to je ve čtyřech lidech 2560 Kč na jednoho,
benzín (najeto 1183 mil) 1400 Kč na jednoho (benzín ve Skotsku stojí ca. 80 pencí/litr),
ostatní - jídlo včetně jídla z domova, vstupné, 2x kemp, mapy, pohledy a dalí - 1900 Kč na osobu,
celkem tedy 8800 Kč na osobu sakumprásk.

Cestu jsme naplánovali jen tak v obrysech podle toho, co kdo znal, a podle katalogů cestovek. Jinak jsme bliímu plánování přili času nevěnovali, jednak proto, e na to nebyl čas, a taky proto, e jsme prostě chtěli být flexibilní podle počasí (co se nakonec ukázalo jako dobrá volba). Hrubá trasa zněla: Glasgow - Loch Lomond - podél západního pobřeí přes Glen Coe k Ben Nevis - ostrov Skye - Loch Ness - Inverness - Cairngorm Mountains - St.Andrews, poblí kterého je Martinina sestra na au-pair, take jsme ji chtěli navtívit - Edinburgh - Hadrianův val - Lake District. Jedinou mapou, kterou jsme si v Čechách koupili, je silniční Michelin 501 Scotland v měřítku 1:400000. Ostatní mapy (např. detailní turistické) koupíme kdytak podle potřeby přímo ve Skotsku, to stejně vyjde levněji (nakonec to ani potřeba nebylo, vdy jsme si vystačili s informačními materiály, které byly k dispozici zdarma).

Na cestu jsem si koupil nový benzínový vařič, který můu jen doporučit. Sice je drahý (značka MSR, stál 2746 Kč včetně 0,6 litrové láhve (Hudy, 5% studentská sleva)), ale je lehký, skladný, vysoce výhřevný, nevadí mu vlhko nebo vítr, benzín se dá sehnat úplně vude a vezmou vám ho do letadla (s prázdnou lahví). Za 10 dnů vaření pro 4 lidi (ráno čaj na pití a do termosky, večer večeře) jsme spotřebovali zhruba 0,9 litru benzínu.

V pátek 30.května jsme rychle nakoupili část potravin (zbytek jsme dokoupili přímo ve Skotsku, některé věci v supermarketu jsou levnějí ne u nás) a večer vyrazili na letitě. Let do Londýna s Easyjetem v pohodě, přilétáme v půl desáté večer, a ačkoliv za 1,5 hodiny vstoupíme do Evropské unie, musíme jetě vyplnit příletovou kartu. Na Stanstedu spí kromě nás spousta lidí, take si jako exoti rozhodně nepřipadáme. V 6:40 nám letí letadlo Ryanairu do Prestwicku, bývalého vojenského letitě leícího u pobřeí asi 30 km jihozápadně od Glasgow. Přilétáme přesně a v půjčovně Hertz si vyzvedáváme rezervované auto. Je to opravdu Ford Focus 1,6 LX (v rezervaci psali Ford Focus 1,6 LX or similar, ale Ford Focus je tam nejčastějí), tmavě modrý, skoro nový, nemá najeto ani 1000 km. Řízení nalevo mi po zkuenostech z Jihoafrické republiky nedělá problémy. Na auto máme 500 liber spoluúčast pro případ pokození nebo krádee, lepí pojistka bez spoluúčasti by vyla na dalích 100 liber a do toho se nám nechce.

1.května 2004 Vyráíme z Prestwicku směr Glasgow, v Glasgow není ádný velký provoz, přeci jen je sobota. Navíc je prodlouený víkend, pondělí je Bank Holiday, take spousta lidí vyrazila mimo město. Glasgow je pěkné město s pohodovým centrem a ivou pěí zónou. Historické centrum sice nedosahuje úrovně Edinburghu, ale i tak stojí návtěva za to. Turistické informační centrum je na George Square a lze v něm koupit i spoustu turistických map okolí.

Deset minut chůze z George Square přes bývalou obchodní čtvr Merchant City směrem na východ je i Glasgow Cathedral. Ta je zajímavá tím, e je dvoupatrová - je postavená ve svahu a pod polovinou hlavní chrámové lodi se rozkládá jetě jedno patro. Toto patro bylo zbudováno dříve, někdy na přelomu 12. a 13.století, kdy shořela předchozí budova. Hlavní chrámová loď má krásně zdobený dřevěný strop, do dolního patra se sestupuje po schodech. Dolní patro je jako les sloupů a návtěva stojí určitě za to.

Na kopci za katedrálou se jetě nachází Necropolis, hřbitov s mohutnými hrobkami a náhrobními kameny, odkud je nejlepí výhled na katedrálu (a paneláky za ní).

Krátkým odpočinkem na Necropolis končíme letmou prohlídku Glasgow, určitě je toho ve městě k vidění jetě mnoho (hlavně na západ od centra), ale je krásně a my chceme raději do přírody. Vracíme se k autu a vyráíme směr Loch Lomond. Naím cílem pro několik dalích dnů je projet západní část Skotska zhruba ve směru známé West Highland Way. Cestou se zastavujeme v nákupním centru v Clydebank a nakupujeme potraviny (konzervy paget a fazolí, sýr, vodu a hlavně nepřekonatelné muffiny) v ASDA. Taky nalíváme benzín pro ná vařič a u jsme kompletně vybavení.

Cestou je město Dumbarton, kde má být údajně hezký hrad, ale je to jen tohle, tak si aspoň dáchneme na trávníku na pobřeí. Pak u definitivně vyráíme k Loch Lomond. Jsem fakt utahaný a u bych rád skončil s řízením, a tak po chvilce necháváme hledání místa k přenocování a zůstáváme v kempu (kousek za Gartocharnem, 5 liber na osobu, docela dost). Stanuje tam pár lidí, ale dost lidí je v megakaravanech, které jsou napevno v kempu a jsou k pronajmutí. Večer je sice jasno, ale docela fouká vítr, a tak je chladno. Kolem nás lítají čtyřleté děti v tričkách a kraasech a nám je kosa a bereme si bundy. Netuíme, e jim je opravdu teplo (jsou prostě otuilejí) - skutečný chlad má přijít u brzo. Ne zapadne slunce, tak se jetě jdeme projít k jezeru - Loch Lomond je největí sladkovodní plocha ve Skotsku a je v něm 37 ostrovů.

2.května 2004 Ráno je hezky, a tak se vydáváme podél východního břehu jezera s cílem zdolat vrcholek Ben Lomond (974 m). Autem dojedeme a k Rowardennan Lodge, na parkoviti u informačního centra u je cedule "Ben Lomond tudy". Ben Lomond je oblíbeným cílem skotských turistů, ale dnes tu moc lidí není, přeci jen je teprve začátek května. Výhodou je, e nahoru vedou dvě trasy, take se celý výstup dá absolvovat jako kolečko a nemusí se chodit stejnou cestou dolů. Cesta nahoru je jednoduchá, i kdy v horní části silně fouká. Nahoře je krásný rozhled na celé jezero i okolní kopce, ale kvůli větru si rychle zalezeme do závětří, kde chvíli posedíme, a pak se vydáváme na cestu dolů. Cesta dolů je zpočátku trochu krkolomnějí (hlavně kvůli tomu, e sestupujeme po návětrné straně), ale nic hrozného a za chvíli u je to zase pohodový výlet.

A jede se dál, objídíme jezero zpět na západní stranu a Tarbetu odbočujeme směr Inveraray. Začíná se kazit počasí a místy a vydatně prí. Zámek v Inveraray je ji zavřený, ale jetě můeme jít do parku a nahlédnout do zahrad. Z Inveraray vyráíme na sever a pomalu hledáme místo k přenocování. Jedním vhodnějím místem s říčkou pohrdáme a to se nám nevyplácí, dál u je to jenom horí. Projídíme kolem zříceniny hradu Kilchurn, která stojí na ostrově v Loch Awe a při lepím počasí by vypadala naprosto fantasticky. Nakonec kempujeme na dost otevřeném parkoviti s pár břízkami. Stany stavíme ve větru a deti, zrovna tak i vaříme. Jetě e máme benzínový vařič, lihák nebo "dřeváček" bychom snad ani nezapálili. Nakonec si s uvařeným jídlem v kotlíku zalezeme do stanu.

3.května 2004 Ráno nás budí zima, vítr a silné deové přeháňky. Na okolních kopcích leí sníh, sluníčko občas zasvitne zpoza mraků, ale hned zase zaleze a sprchne. Bláznivé počasí, je sice nad nulou, ale silný vítr tu subjektivní teplotu sráí dost hluboko. Vyráíme, projedeme rovinatým úsekem plným mokřin a brzo přijídíme do údolí Glen Coe, kde se výrazně zlepuje počasí.

Glen Coe je nádherné údolí. My v něm zastavujeme a vydáváme se na krátkou procházku, která se nakonec promění v několikahodinový výlet do údolí Lost Valley, které se nachází za masivem Three Sisters. Lost Valley je slepé údolí olemované zasněenými skalnatými horami a dříve si do něj klan MacDonaldů ukrýval nakradený dobytek. Cesta vede do kopce úzkým údolím s dravou říčkou. Na konci se otevírá iroká kotlina s dostatkem pastvin - MacDonaldové si vybrali ikovně. Cestou zpět potkáváme malou skupinku Čechů, kteří vyrazili za stejným cílem.

Na dolním konci údolí Glen Coe je opravdu hezky postavené turistické informační centrum se spoustou zajímavých informací, kavárničkou, výstavou a obchůdkem se suvenýry (čisté záchody beru ve Skotsku jako samozřejmost). Za informačním centrem je jetě vesnička Glen Coe, která byla v roce 1692 svědkem masakru mezi dvěma skotskými horalskými klany (Campbellové zradili a pobili MacDonaldy). Jinak ale vesnička nevypadá nijak zajímavě, a tak ani nezastavujeme a pokračujeme podél mořského zálivu Loch Linnhe do Fort William a odtud do údolí Glen Nevis, odkud vede cesta na vrchol nejvyí hory Skotska, Ben Nevisu (1344 m).

Ben Nevis sice vypadá příkře, ale na vrchol vede rozumná iroká cesta. Nebezpečím je přímořské počasí, které se bez varování mění. Jeliko přes noc na dneek nasněilo, je Ben Nevis do půlky pokrytý sněhem, navíc fouká silný studený vítr. Původně jsme sice měli Ben Nevis v plánu, ale za těchto podmínek se o jeho realizaci ani nepokouíme (a ani nelitujeme). Třeba někdy přítě.

U Fort William nás nenapadne podívat se na Neptunovy schody, systém zdymadel v Caledonian Canal, ale nevadí, u Fort Augustus je podobný, i kdy o trochu mení. Take k tomu jetě později. Brácha si cestou na mapě nael nějaký maják, tak se ho pokouíme najít, ale marně. Cestou jsme ale alespoň natrefili na schránku, take můeme poslat pohledy koupené v informačním centru v údolí Glen Coe.

Jedeme dále na sever a do Invergarry a odtud na západ směrem k Isle of Skye. Odpoledne pokročilo a opět se výrazně zhoruje počasí a zase prí. Projídíme údolím Five Sisters, které je v porovnání s Glen Coe o dost slabí, a to i v případě, kdy je hezké počasí. U Loch Duich (opět ji mořský záliv) je ji pozdě odpoledne a prí a prí. Stavět stany se zdá nereálné. Zkouíme hostel kousek od Shiel Bridge, ale 12,50 liber za osobu nás odrazuje. Nakonec přijedeme a ke hradu Eilean Donan, asi nejfotografovanějímu hradu Skotska (točil se tu mimo jiné i Highlander). U je po zavírací hodině, do hradu se nemůe, ale cesta na ostrůvek ke hradu je otevřená, tak si hrad aspoň obejdeme. Ale počasí je jedna velká mizérie.

Simča nachází v prospektech hostel v Killilanu za 7 liber na osobu (spacáky s sebou), a tak se tam vydáváme. Musíme projet zhruba 12 mil uzoučkou klikatou silničkou podél Loch Long. Cestou přestává pret a pár kilometrů před Killilanem nacházíme pěkné stíněné místečko s potůčkem. Neváháme, kempujeme a vaříme večeři. Nakonec není noc tak patná, rozhodně lepí, ne ta předchozí, i kdy zase prí. Ale výhled je super.

4.května 2004 Ráno se vracíme podél Loch Long zpět na hlavní silnici. U Eilean Donan je opět patné počasí, take ani teď nebudou fotky lepí. Přijídíme do Kyle of Lochalsh, kde dokupujeme chleba, pár dalích drobností a hlavně opět muffiny, bez kterých se hlavně Martina neobejde. Na ostrov Skye vede placený most, na kterém vybírají hustých 5,60 liber, a to jetě netuíme, e stejnou částku zaplatíme i cestou zpátky.

Ostrov Skye je ráj. Pasoucí se ovce, úzké silničky pro jedno auto s malým provozem, málo lidí kolem, polorozbořené kostelíčky s malými hřbitovy kolem a krásná příroda. V Broadfordu odbočujeme z hlavní silnice a jedeme po vedlejí, prostě jen tak, abychom si prohlédli krajinu. Jedeme po vedlejí asi 20 kilometrů, kam a to jde. Pak krátký výlet, při kterém se opět přiene dé. Vracíme se na hlavní silnici a objídíme ostrov dokola po směru hodinových ručiček.

U Drynochu zastavujeme v jediné palírně whisky na ostrově Skye - Talisker Distillery. Za 4 libry jdeme na prohlídku i s ochutnávkou. Na průvodkyni je vidět, jak jsou na svou palírnu pyní. Hrdě nám vypráví, jak je jejich Talisker kvalitní. Procházíme palírnou ve směru jak postupuje proces výroby - od mletí ječmene a jeho louhování, přes kvaení a destilaci a k jeho stáčení do sudů. Na závěr se jdeme podívat do jedné z hal, kde whisky zraje, a samozřejmě do obchodu, kde si je moné jejich Talisker zakoupit. Konečně rozumíme "odborným" výrazům jako blended, single malt nebo cask stregth.

Potom pokračujeme podél pobřeí a do Dunveganu, kde si prohlííme zvenku poměrně nezajímavý hrad s krásným parkem a zahradami. Dovnitř hradu se nedostaneme, protoe u je po zavírací době, ale alespoň můeme jít do zahrad zdarma. Vude nás lákají cedule nabízející jízdu člunem do zátoky na tuleně, ale je tak sychravo, e bychom nejeli ani zadarmo (standardní cena 5 liber, zaručeně vrací peníze, pokud se tuleni neobjeví).

V Dunveganu také kempujeme (4,50 liber za osobu), po třech dnech zase potřebujeme sprchu. Kemp je přímo na pobřeí Loch Dunvegan a vítr fouká od moře, take je skoro celý kemp pod větrným náporem. V jediném závětří se u mačká několik stanů, tak se přimáčkneme k nim. Večer můeme uvařit v přístřeku a ráno si dáváme horkou sprchu, to je radost.

5.května 2004 Ráno je počasí výrazně lepí, sice fouká, ale z východu, a mraky jsou mnohem vý. V Dunveganu se jetě podíváme k dalímu rozbořenému kostelíku, a pak u směřujeme k poloostrovu Trotternish. Cesta podél tohoto poloostrova je vůbec nejhezčí části cesty po Skye. Silnice se mění v uzoučkou silničku pro jedno auto, která má vyhýbací místa kadých pár set metrů. Silnice se ale klikatí a vede z kopce do kopce, take kdy se náhle proti vynoří auto, znamená to často rychlé brdění a couvání. Natěstí není velký provoz a řidiči jsou velmi ohleduplní.

Poněkud uměle působící muzeum ostrovního ivota nedaleko Kilmuru nás nechává klidným a dovnitř nejdeme, stejně tak míjíme i pomník místní hrdinky Flory MacDonaldové. Zato ruina hradu Duntulm na úplně severním cípu ostrova nás zaujme. Pak u se vracíme směrem na jih podél pohoří Quiraing a cestou musíme zastavovat ovcím. Za zastávku stojí vyvřelý útes Kilt Rock, ne nepodobný naemu Kamenickému enovu. A abychom nebyli bez pohybu, vydáváme se k obrovskému pičatému balvanu The Old Man of Storr.

Projídíme největím městem na ostrově, Portree. Hezký je přístav a přístavní promenáda s barevnými domečky, ale nezdrujeme se. Míříme zpátky na pevninu, na mostě zase platíme. Jako naschvál se náhle kazí počasí, take kdy opět jedeme kolem hradu Eilean Donan, tak zase prí. Take ani napotřetí z toho hezká fotka nebude.

Míříme k jezeru Loch Ness. Cestou projedeme pár hrozivě vypadajících průtrí mračen, ale pak se počasí vybere. Rádi bychom zakempovali někde poblí jezera Loch Ness. Nacházíme místo v lese, ale jetě je brzo, a tak se nejdřív jedeme podívat do Fort Augustus na jiní cíp jezera Loch Ness.

Jezero Loch Ness je pěkně nudné a prakticky nestojí za návtěvu. Jednou z drobných světlých výjimek je právě Fort Augustus se svou soustavou zdymadel, jejím úkolem je umoňovat proplout lodím mezi níe poloenou hladinou jezera Loch Ness a výe poloenou hladinou kanálu Caledonian Canal. Ten byl vybudován, aby propojil vodní cestu po jezerech leících v geologickém zlomu mezi Inverness a Fort Williams. Po krátké prohlídce se vracíme zakempovat na dříve nalezené místo v lese.

6.května 2004 Ráno se vydáváme k ruinám hradu Urquhart, co je druhý světlejí bod na jezeře Loch Ness. Vstupné na ruiny, na kterých jinak není nic moc zvlátního k vidění, se nám ale zdá nepřiměřené, a tak pokračujeme dál do vesničky Drumnadrochyt. Drumnadrochyt je centrem lochnesského ílenství, jsou v něm dvě naprosto kýčovitá muzea lochnesské příery a z autobusů tady vystupují hordy obtloustlých líných turistů. Peklo. Ujídíme do Inverness, kouzelného poklidného městečka na březích řeky Ness. Inverness je centrem severního Skotska a ivot zde jde v pohodě. Ba co víc, nachází si nás tu i hezké počasí.

Následují památky v blízkém okolí Inverness. Zámek Stuart je soukromý a není veřejnosti přístupný. Dále stále funkční vojenská pevnost Fort George, která byla vybudována pro potlačení potenciálních dalích povstání skotských jakobitů a která nezaila jediný válečný výstřel. Komplex je skutečně velkolepý a podařilo se nám do něj krátce nahlédnout bez placení. Zámek Cawdor si necháme ujít, stejně nemůeme stihnout vechno. Rovně vynecháváme bojitě u Cullodenu, kde v poslední bitvě na území Velké Británie prohrál skotský Bonnie Prince Charlie s Angličany. Raději jedeme k pozdně neolitickému pohřebiti Clava Cairns, které vzniklo někdy před 6000-4000 lety. Nedaleko je nádherný elezniční viadukt. Pak u si to musíme namířit směrem na jih po silnici A9. Cestou se jetě stavujeme v Cardbridge, kde brácha objevil suprový most.

Cílem dneního dne je pohoří Cairngorm Mountains s Glenmore Forest Park. Spíme v lese nedaleko Glenmore na krásném parkoviti, ze kterého někdo evidentně odstranil cedulky "no camping". Do rána je docela chladno, holky si dost stěujou na zimu ve spacáku. Ale pod nulu teplota nela.

7.května 2004 Ráno svítí sluníčko, take jezero Loch Morlich, na jeho břehu Glenmore leí, vypadá báječně. My si uděláme asi 12-tikilometrovou procházku po značené cestě po okolních údolích. Je nádherné počasí, konečně je obloha bez mráčku. Po ránu vude zpívají ptáci a nějaké se nám i podaří vyfotit. Cílem naí cesty je jezírko s ultrakýčovitou zelenomodrou barvou, to je pohoda, kdy je jednou zase hezky.

V Glenmore, přímo na břehu Loch Morlich, je rovně doporučeníhodný kemp, mimo sezónu 8-9 liber za celé kempovací místo (site), na které bychom se vě čtyřech se dvěma malými stany veli. To je pro čtyři lidi dobrá cena v porovnání s 5 librami na osobu, které jsme platili u Loch Lomond.

Po dopolední procházce se vydáváme na jih, přímo do St.Andrews. Je to kus cesty, ale ubíhá to rychle. Cestou se u nikde nezastavujeme, chceme mít trochu času na St.Andrews, a pak se jetě rozumně dostat do blízkého Anstrutheru, za Martininou sestrou, která tam je jako au-pair.

Do St.Andrews přijídíme asi ve tři, tak to máme dvě hodiny času, akorát tak na projití města. St.Andrews je významný hned z několika důvodů. Jednak jsou zde k vidění ruiny mohutné katedrály a nedalekého hradu a i památky v centru města stojí za shlédnutí. Za druhé je zde prestiní univerzita, na které studuje i princ William. A za třetí se zde u od nepaměti hraje golf, a kadý rok u od roku 1873 se zde koná British Open Championship.

Počátky církevní historie St.Andrews sahají ji do 8.století a ve 12.století mělo město dominantní postavení ve skotské církvi. Kolem roku 1160 bylo započato se stavbou mohutné katedrály. Stavbu pronásledovala netěstí, v roce 1270 se sesula západní část, take na vysvěcení musela katedrála čekat a do roku 1318. Ani po dokončení na tom ale nebyla katedrála lépe. Angličané během válek o nezávislost Skotska sundali ze střech olovo a odlévali z něj kulky. Oheň a bouře zničily dalí části katedrály, která potom musela být přestavována. Klíčovou a konečnou ranou pro katedrálu vak byla reformace a konkrétně kázání Johna Knoxe 11.června 1559, po něm rozváněný dav vtrhl do katedrály a zničil vnitřní výzdobu a vybavení. Dalí útoky na katedrálu následovaly v průběhu týdnů a představitelé kostela vyhnáni. Za několik let byla odstraněna střecha a kolem roku 1600 ji katedrála fungovala jen jako lom kamene pro stavbu domů v St.Andrews. [více informací a fotografií]

Vstup mezi ruiny katedrály je zdarma, placený je vstup do muzea a na vysokou vě, ze které je skvělý výhled.

Podobným osudem proel i hrad v St.Andrews, který slouil jako sídlo biskupa. V roce 1654 byla část hradu strena a materiál pouit na stavbu přístavního mola. [více informací a fotografií]

Městečko díky univerzitě působí značně studentským dojmem. Univerzita nemá ucelený campus, ale jednotlivé koly jsou roztroueny po městě podobně jako tomu je v Oxfordu nebo Cambridge. Byla zaloená ji roku 1413 a je nejstarí univerzitou ve Skotsku. Do řady vnitřních parků jednotlivých kol je moné i nahlédnout.

Po prohlídce St.Andrews vyráíme do Anstrutheru. Tam opět začne pret a je sychravo, take během večerní procházky ani neuděláme ádnou fotku. Tak alespoň tady jsou nějaké dalí informace a fotografie.

8.května 2004 Detivé ráno a my vyráíme i s Lenkou do Edinburghu. Parkujeme asi 10 minut pěky od centra a zbytek dojdeme. Projdeme po hlavní obchodní třídě kolem rozsáhlého parku a pak zamíříme nahoru do staré části města. Staré části města dominuje jednu míli dlouhá Royal Mile, přímá ulice vedoucí s kopce od edinburghského hradu napříč celou starou čtvrtí.

Vstupné do edinburghského hradu je 9,50 liber, ale komplex je rozsáhlý, take je co vidět. Byl postupně budován a vylepován a do poloviny 18.století. Hrad byl po větinu doby pouze vojenskou pevností, nikoliv sídlem skotských panovníků. Ve hradu vak nejsou jen vojenská muzea. Jsou zde zrekonstruována dobová vězení nebo památník obětem válek. Hlavně jsou ale na hradě umístěny skotské korunovační klenoty a Kámen osudu, na kterém byli korunování staří skottí králové, přičem obojí má dosti pohnuté dějiny.

Za zmínku stojí i "one o'clock gun", dělo, které kadý den (kromě nedělí) přesně ve 13:00 vystřelí. Tento signál byl součástí systému sdělování přesného času lodím v ediburghském přístavu. Nejstarí součástí hradu je St.Margareth's Chapel, kde můete být za poplatek oddáni - jetě nedávno tato výsada patřila jen vojákům.

Z hradu je nádherný výhled na město. V průběhu prohlídky se dělá docela hezky, ale kdy vycházíme z hradu, tak u zase prí. Vracíme se tedy zase do města, kde se loučíme s Lenkou. My se jetě podíváme do několika obchodů a potom se vracíme směrem k autu. Město nás nadchlo - je toho k vidění mnohem víc, ne jsme vůbec měli anci stihnout, ale to by nám zabralo několik dnů. Výjezd z města si sami komplikujeme tím, e hledáme nějaké nákupní centrum, kde bychom mohli levně nakoupit a natankovat. Nakonec nacházíme zhruba v naem směru hypermarket ASDA. Místo ke spaní hledáme ji v přítmí a opět ve velmi sychravném počací, take nakonec spíme dost neobvykle poměrně blízko silnice.

9.května 2004 Ráno se rychle balíme a vyráíme směrem na jih. Cestou se zastavujeme v městečku Lauder a krátce se mrkneme na zámek Thirlestane, který je po ránu jetě zavřený. Delí přestávku děláme v Jedburghu, kde jsou nádherné ruiny katedrály a opatství a rovně dům, ve kterém čtyři týdny pobývala královna Mary Stuartovna (později popravená). Pak zastavujeme u dalího viaduktu, brácha si v nich nael zálibu.

Pak u jedeme po silnici plné kopečků přímo k Hadrianově valu. Ten u neleí ve Skotsku, ale v Anglii. Podél Hadrianovy zdi je velké mnoství vykopávek a ty nejvýznamnějí jsou placené. Podle veho si jsou ale vechny (Vindolanda, Housesteads Fort, Chesters Fort atd.) hodně podobné, take člověk nemusí chodit na vechny. Kromě toho za návtěvu stojí i Steel Rigg, strmý skalní hřbet, po kterém vede jedna z nejvíce zachovalých částí celé zdi. Zeď musela dříve vypadat monumentálním dojmem, ale slouila spíe ke kontrolním účelům a vybírání mýtného, ne k obraně. Sice byla propracovaná a měla řadu konrolních věí a pevností, ale posádky byly příli malé na to, aby mohly odeslat soustředěnému útoku na jedno místo zdi.

Od Hadrianova valu míříme přes Carlisle do oblasti Lake District, oblíbené turistické oblasti s velkým mnostvím jezer a na Anglii vysokých hor. Po poklidném týdnu v málo lidnatém Skotsku je na nás tahle oblast i v tuto časnou roční dobu a příli turistická - ve městečkách spousta lidí a ruchu, placená parkovitě i na odlehlých místech mimo městečka.

Nejprve zastavujeme v Keswicku, centru severní části parku. U je zase hezky. Z městečka rychle utíkáme, je tam a moc runo. Raději uskutečňujeme krátký výstup na vrcholky podél západního břehu jezera Derwent Water. S hledáním místa k přespání je to potom sloitějí, přeci jen je vidět, jak je to turisticky exponovaná oblast a prakticky se nedá najít klidné volné místečko. U chceme jít do kempu, ale tam je recepce zavřená a noční hlídač je blbec, kterému nemůeme vysvětlit, e druhý den nemůeme čekat, a v devět otevřou recepci. Natěstí kousek za kempem nacházíme místečko k přespání.

10.května 2004 Dnes je poslední den, a tak plánujeme celodenní výlet. Cesty v Lake District jsou ale zoufale značené, a tak bylo nae celodenní putování naplněno blouděním. Uklidnilo nás jedině to, e bloudili i lidé s mapami. Pokud můeme nějakou mapu doporučit, tak jsou to turistické mapy od Ordnance Survey série Explorer v měřítku 1:25000. K sehnání jsou vude. Celý Lake District je pokrytý mapami číslo 4, 5, 6 a 7. Tím zabráníte větině problémů s neexistujícími značkami. Alespoň orientační mapa v digitální podobě je k dispozici na streetmap.co.uk.

Tak tedy k naemu treku-bloudění. Auto parkujeme západně od Ambleside u silnice kousek od jezera Loughrigg Tarn (první kufr, chtěli jsme původně odbočit na jinou silnici, ale to neva). Po značené turistické cestě sejdeme do Skelwith Bridge, kudy by měla procházet Cumbria Way, dlouhá turistická trasa vedoucí přes celý Lake District. Co netuíme, je fakt, e Cumbria Way není nijak speciálně označena, take po ní chváli marně pátráme. Pak se rozhodujeme, e Cumbria Way by mohla zhruba vést údolím podél řeky. Tak vyráíme a vyplácí se to - procházíme nádhernými pastvinami podél jezera Elter Water. Vude kolem je spousta ovcí a ovčátek, jsou bílá, černá, i černobílá. Nakonec přicházíme do vesnice Elterwater a tady je zase problematické rozhodování, kudy dál, protoe nikde není ádná cedulka. Cestu po chvíli opět nacházíme a pokračujeme po turistické cestě přes soukromé pastviny do údolí Great Langdale. Zase scházíme z cesty, ale natěstí se na ni posléze zase napojujeme (raději se ale zeptáme). V údolí pod Stake Pass se raději ptám lidí s mapami, zda bych do nich nemohl nahlédnout. Zapisuju si nejdůleitějí body a jdeme na to.

Vystoupáme na Stake Pass, tam patně odbočujeme a místo na High Raise směřujeme na Pike of Stickle (kufr číslo dvě). Sice to časem zjiuju, ale brácha se Simčou jsou daleko vpředu, a tak prostě musíme dojít a nahoru. Odtud se tedy téměř vracíme na High Pass, natěstí výkové metry máme u víceméně nastoupané. Na High Raise (762 m) potkáváme turistku s mapou, která je evidentně zmatená, a skupinku mladíků, kteří sice mají vysílačky, ale zrovna tak neví, kde jsou. My mapu nemáme, ale zase víme, kde jsme. Klíčové je ale rozhodnutí, kudy dál. Cesty po zimě neexistují, a tak se orientujeme podle slunce. Vydáváme se sice správným směrem, ale mezi kopečky zahýbáme příli brzo, a dostáváme se do sousedního údolí, ne kterým jsme chtěli jít (kufr číslo tři).

Cesta je teď sice náročnějí a delí, ale je jasné, e kdy půjdeme stále na východ, nemůeme cíl minout. Původně jsme chtěli jít kolem jezera Easedale Tarn, teď jdeme asi o dva kilometry severněji po hrbatém hřebeni. Nakonec přicházíme na Helm Crag a odtud u scházíme do Grasmere.

Víme, e musíme obejít jezero Grasmere ze západu a směřovat přes hřebínek kolem hostelu High Close. Bohuel se cesta rozdvojuje a my chybně volíme cestu, která vede přímo kolem hostelu. Tak se nedostáváme přímo k autu, ale zacházíme si asi tři kilometry, protoe se dostáváme a zpět k Elterwater, kde jsme byli dopoledne (kufr číslo čtyři). Nakonec nás jetě předtím, ne se dostaneme k autu, spláchne pořádná bouřka.

Celkově tak za sebou máme skoro 35 kilometrů po cestách necestách, kopcích i mokřinách. Hezký výlet.

K autu přicházíme kolem osmé večer a vydáváme se směr Manchester. Na odpočivadle na dálnici jetě trochu čistíme auto, balíme věci a vaříme večeři. V Manchesteru tankujeme a v jednu ráno vracíme auto na letiti. Teď u to jen vydret do 10:40. Letadlo má navíc 45 minut zpodění, ale nakonec se dočkáme a po dvou hodinách letu přistáváme v Praze v půl třetí odpoledne 11.května 2004.