Tyto prázniny mi začaly velice brzo a navíc byly moje nejdelší. Bylo to tím, že jsem právě skončil maturitou Gymnázium U Balvanu (okolo 25.5.) a zároveň jsem už byl přijat na ČVUT FJFI (no snažil jsem se tedy ještě dělat přijímačky na MFF UK, ale to jsem docela dobře povoral). Škola mi tedy měla začít až v polovině září přípravným kurzem.

První tři týdny jsem se flákal po většinu času doma a nebo u babičky ve Velkých Hamrech. Byla to hrozná otrava, ale bohužel tu byly právě ještě ty přijímačky na MFF UK a navíc jsem byl v této době neschopen někam vyrazit sám.

Už během roku jsme se s Ondrášem nějak domluvily, že bychom mohli vyrazit do Tater. Rodiče mi ale pořád říkaly, že tam budou ještě hromady sněhu (což tedy alespoň tento rok nebyla pravda) a navíc, že vrcholové tůry jsou ve Vysokých Tatrách povoleny až nědy od 30.6. (což na druhou stranu pravda byla).

Vydali jsme se tedy okolo 20.6. stopem do Tater. Bohužel jsme stopovali dohromady a tak jsme se první den dostaly jen do Rožnova pod Radhoštěm. Alespoň jsme si mohli další den prohlédnout místní skanzem. Druhý den stopu byl ještě horší a dostali jsme se jen nekam kousek za Martin. Navíc další den ráno pršelo a tak se nám nechtělo vůbec vstávat (naštěstí jsme měli tropiko plachtu z našeho stanu - malá, lehká, nepromokavá, ale z jedné strany otevřená takže by se nedala použít ve větším větru). Na další cestu jsme tedy vyrazili asi až po jedné hodině odpoledne a naštěstí jsme se konečně k večeru dostali až do Popradu. Zde jsme se rozhodli, že se nejprve stavíme ve Slovenském ráji. Ač bylo už dost pozdě večer (ještě, že v létě je tak dlouho světlo), podařilo se nám chytnout stopa do vesnice Vernár, která leží v západní části Slovenského ráje.

Asi tak 200m za vesnicí Vernár směrem po žluté značce jsme se utábořili na okraji nějaké louky. Bylo tam také ohniště a tak jsme došel pro dříví a uvařili jsme si teplou večeři. Ráno jsme se vrátili do Vernáru a uschovali jsme si tam v jednom domě u nějakých lidí svoje věci, abychom je nemuseli celý den tahat. Při té příležitosti jsme potkali tři (nebo čtyři - už si to přesně nepamatuju) kluky z týhle vesnice, kteří zrovna také šli na výlet naším směrem a tak jsme se k nim přidali.

Šli jsme v podstatě po žluté značce až na to, že se mi občas zdálo, že to není nějak moc dobře značené (no ono také ta mapa, kterou jsme měli k dispozici nebyla zrovna moc aktuální). Pod jedním kopcem nás ještě tito kluci vzali do jedné docela dlouhé jeskyně. Bylo to občas vcelku dobrodružné, protože měli jen svíčky a parkrát se stalo, že všem zhasli (či navíc spadli na zem). Jeskyni jsme neprozkoumali zdaleka celou, protože by to chtělo daleko lepší vybavení, ale v té zadnější časti (tak 50m hluboko) začínaly být i docela hezké krápníky. Poté, co jsme vylezli ven, si ti kluci na ohýnku začali opékat buřty a i my si dali oběd. Po obědě jsme se rozloučili a my jsme vyrazili dál po žluté značce

Po chvíli jsme dorazili k Dobšínské Ľadové Jaskyňi. Zde jsme se šli podívat až ke vchodu, kde jsme však zjistili, že vstupné je 50Sk, což se nám v tuto dobu zdálo vcelku dost (řekl bych že v tuto dobu bylo typické za podobné akce tak 20-30Sk, ale možná že se pletu) a tak jsme nakonec dovnitř ani nešli. Vydali jsme se tedy dál po modré směrem na východ a dorazili až na horní stranu údolí Malý Sokol. Problém byl v tom, že toto údolí bylo v tu dobu už asi 5 let uzavřeno, protože se tam přehnala nejaká veliká větrná bouře a vyvrátila řadu stromů. Z toho vyplívá, že cestu do toho správného údolí jsme spíše tušili, než abychom šli po značce. I tak bylo tohle údolí dost supr, možná i proto, že ta cesta tu nebyla udržována a tak se muselo semtam i trochu brodit přes potok, který tu tekl. Když jsme došli k údolí Velkého Sokola, rozhodovali jsme se, zda má cenu, abychom se jím vydali, jelikož už bylo dost pozdě. Nakonec jsme dorazili pouze k prvnímu žebříku a vodopádu a usoudili jsme, že to už nelze stihnout. Vrátili jsme se tedy a po žluté značce došli na rozcestí se zelenou a červenou, která nás dovedla zpět do Vernára, kde jsme měli věci.

Další den jsme vyrazili už se všemi věcmi v podstadě stejnou cestou jakou jsme předešlý den přisli. Neodbočili jsme však směrem na Velký Sokol, ale pokračovali jsme dál podél říčky Velká Bielá voda až k místu, které je na mapě označené jako pion. tábor Mladost. Zde jsme si opět nechaly svoje věci (zrovna to tu rekonstruovali) a vydali se dál údolím až na začátek Suché Belé. Moc si toho už z tohoto dne nepamatuji a tak jen typuji, že jsme ještě udělali nějaké kolečko po trasách na konci Suché Belé a nakonec se vrátili Bielou dolinou.

Počasí dalšího dne ráno nevypadalo nic moc a taky když jsme dorazili severovýchodním směrem po zelené do rekreačního střediska začal brutální slejvák, který se toho dopoledne ještě několikrát zopakoval. Vzhledem k tomu, že nám už začaly docházet zásoby, museli jsme se také stavit v nějaké vesnici, abychom doplnily zásoby. Při cestě byla vesnice Hrabušice, kde jsme tedy nakoupily něco málo jídla a také po druhé volali domů. Další cesta nás zavedla do údolí Hornádu, kde jsme šli u řeky po modré značce. Dost dobrá cesta sem tam se stupačkami a lávkami podél svislé stěny nad řekou. Také jsme zde viděli srnu, která od nás stála necelých pět metrů v řece. Nešli jsme však celou cestu údolím a raději se vydali Kláštorskou roklinou na Kláštorisko. Odtud jsme se vydali po modré značce na východ opět k Hornádu. V podstatě na hranici Slovenského ráje kousek před Smižany jsme se k večeru utábořili hned u Hornádu na krásné rovné louce. Jen tu byl trochu problém sehnat pitnou vodu, protože domky byly sice nedaleko, ale na opačné straně Hornádu.

Další den jsme tedy definitivně opustili oblast Slovenského ráje. Po ránu jsme dorazili do Smižan na nádraží. Nějak si to přesně nepamatuji, ale myslím, že jsme vlakem či stopem (spíš tím vlakem) dojeli do Popradu a odkud jsme elekričkou dojely až do Tatranské Lomnice (alespoň myslím, že to bylo toto město).

V Tatranské Lomnici jsme na horské službě zjistily, že vrcholové tůry jsou opravdu možné až od 30.6., což nás dost zklamalo, jelikož jsme si původně mysleli, že prochodíme Vysoké Tatry. Z Tatranské Lomnice jsme ještě týž den vyrazili pod lanovkou směrem na Lomnický štít. Došli jsme až k chatě u Skalnatého plesa a odtud jsme se po magistrále vydali směrem na západ. Do večera jsme ještě stihli sejít opět dolů až téměř na hranice TANAPu, kde jsme se v lese u jednoho většího ohniště utábořili.

Další den jsme hned po ránu (jo mimo jiné jsem tu našel supr hřiba s průměrem klobouku asi tak 25cm) dorazili do Starého Smokovce (zde jsme poprvé telefonovali domů), kde jsme se rozhodli, že se vydame na Slavkovský stít (byla to jedinná povolená cesta do vyšších míst v tomto období). Na nádraží jsme si tedy dali věci do úschovny a vydali se pěšky směrem ke Slavkovskému štítu. Cestou nahoru jsem Ondrášovy trochu utekl a navíc byl vrchol trochu v mlze, tak jsem ho napoprvé trochu přešel. Navíc začala padat sněhová krupice a já měl v tu chvíli na sobě jen tryčko s krátkým rukávem. Naštěstí jsem po chvíli klesání spráně usoudil, že vrchol už je asi za mnou a tak jsem se otočil a na vrcholu jsem už potkal Ondráše. Když jsme sešli dolů, rozhodli jsme se, že nemá cenu čekat do 30.6. a vydali jsme se raději směrem na Nízské Tatry. Opět jsme jeli stopem přes Vernár a dostali se až na jihozápad Slovenského ráje na železniční stanici Vernár, kde jsme kousek od ní přespali.

Ráno jsme se chtěli dostat vlakem do Švermova, ale takhle se to město už asi tak sedm let nejmenovalo, tak na nás při koupi lístků docela divně koukali a nechápali. Ono se to město totiž teď jmenuje Telegárt a navíc tu už nejezdí vlak, ale místo něj autobusy (a to jsme se tešili, že pojedem po trati, která dělá okolo jednoho kopce smyčku, aby nabrala výšku). V Telegártu jsme nakoupili potravini tak, aby nám pokud možno vystačili na celý přechod Nízských Tater. V obchodě to byla taky trochu sranda, když jsme chtěli koupit marmeládu a prodavačka se nás zeptala jestli může být marhulová a my nevěděli, co to znamená (pozn. meruňková). Po nákupu jsme konečně vyrazili a hned ze začátku nás čekal nejukrutnější kopec, který jsme za tuto akci absolvovali. Byl to výstup na Kráľovu hoľu, což je převýšení něco málo přes jeden kilometr. Taky jsme to s batohy plnými zásob stoupali celé tři hodiny. Na vrholu u vysílače za větrem jsme si dali oběd (luncheonmeat), ale brzo jsme opět vyrazili, protože v tom větru začínala být zima (dost dobrý byli nějací ptáčci, kteří se snažili letět proti větru a vůbec jim to nešlo, když se však otočili po větru tak jako by do nich střelil). Cesta po hřebeni naštěstí už byla vcelku pohodovka s rozumnými klesáními a stoupáními (ve srovnání s tím prvním výstupem). Cestou jsme potkali dva turisty, kteří nám řekli, kde se dá přespat. Mám takový pocit, že to bylo někde vrcholu, který je na mapě nazvaný Kolesárová. Asi tak 100 metrů od cesty směrem na jih je schovaný srub a nedaleko se dá sehnat i voda. Vyvářeli jsme tady asi dvě hodiny a v noci přespali na půdě toho srubu. Abych to upřesnil tak tyto sruby (boudy) jsou po celém hřebeni Nízských Tater, právě pro přespání turistů.

Další den ráno jsme se zbalili a opět vydali na další cestu po hřebeni. Bohužel tak okolo oběda jsme nějak ztratili značku, takže jsme si zašli asi tak dvě hodiny (hodinu chůze tam a hodinu zpět). Navíc, když jsme se vrátili na místo, kde jsme zahlídli poslední značku na stromě, nebyli jsme stejně schopni ještě asi 20 minut nálezt správnou cestu. Zde jsme také chvíli pokecali s jedním slovákem na téma rozdělení republik (obecně všichni, které jsme potkali a vyjádřili se k tomu, říkali, že to byla blbost). Cestou dál jsme občas obhlídli i ty sruby pro turisty a musím uznat, že asi nejlepší byl Ramža. Je tam totiž srub s kamny a hned vedle teče pitná voda - prostě absolutní komfort. Kousek za Ramžou jsme odbočili z červené hřebenovky a vydali se po modré na Vyšnů Bocu. Z ní jsme se vydali po žluté, ale hned jak to šlo jsme se utábořili, protože už bylo docela pozdě večer. Docela jsem si stihl za tento den, kdy jsem měl tátovi pohory zničit nohy (respektive paty) a tak jsem až do konce tohoto podniku chodil jen v sandálích (ve kterých jsem tedy chodil hodně už předtím). Večer jsme si tradičně uvařili na ohýnku jídlo (když jsem nejprve tradičně skočil na dřevo) a potom šli spát.

Poslední den naší nízskotaterské poutě jsme se dostali do nejvyšší části Nízských Tater. Na vršcích to zas pěkně foukalo, ale naštěstí bylo nádherné počasí. Vystoupali jsme si tedy i na nejvyšší vrchol Ďumbier (2043) a pak pokračovali dál až na Chopok (no cestou jsem se trochu naštval a tak jsem Ondrášovi utekl a počkal na něj asi půl hodiny na Chopku). Zde jsme se trapně rozhodli, že už dnes slezem dolů k silnici, aby nám stopování nevyšlo na sobotu a neděli, kdy je o trošku menší pravděpodobnost někoho chytit (hlavně dva kluci dost těžko něco chytají, což jsem naštěstí po této akci pochopil a od té doby jsem už ve dvou vpodstatě nestopoval). Z Chopku jsme tedy seběhli po modré značce (po sjezdovce) dolů do Demänovské doliny na jejímž konci jsme si ještě naposledy u lesíčka pořádně uvařili (ještě že nás tu nikdo nechyt, protože tak dobře vyschlé a hořící dřevo jsem snad ještě nikdy neviděl). Teda ty kolínka, které jsme po slévání vody musely vybírat z trávy nebyly optimální, ale dali se v pohodě jíst. Do večera jsme ještě stihli dojít k dálnici na východní okraj Liptovského Mara. Byl tu zrovna zavřený jeden směr a tak jsme si dělali srandu, že přespíme na dálnici. Nakonec se nám zdál pro nocování příhodnější zdejší hřbitov (nikde jinde nebyla tak hezky posekáná tráva). Dojedli jsme poslední dobroty (400g čokolády) a uložili se bez plachty k spánku, protože bylo pěkně a nechtěl se nám na hřbitově stavět stan.

Ráno jsme se nejprve vykoupali v Liptovské Maře (ono od těch každodenních ohýnků jsme byli pěkně vyuzení) a vydali se stopovat. Byla to hrozná bída a navíc mi nakonec zastavili policajti, chtěli po mě pokutu (myslim 200Sk) a ještě jsme museli pryč s dálnice. Navíc bylo ukrutný vedro (tak 30°C ve stínu) a my se ještě plácali po rozpáleným asfaltu. Museli jsme tedy na konec dálnice, která tedy končila asi po 6-8km. Stejně jsme první auto stopli asi až v jednu hodinu odpoledne po více než čtyřech hodinách stopování. Navíc to byl stop jen asi na deset kilometrů. Potom to šlo naštěstí už líp a další stop byl mysím až do Martina. Zde jsme chytli nějakého slováka se svým bratrancem (asi to není přesné, ale já se v těch příbuzenských vztazích pořád nedokážu vyznat). Ten žil už osm let v USA a bylo docela zajímavé poslouchat jeho názory, které se nám občas zdály dost legrační (např. "... Ford to je dobrý auto, to vydrží i dva roky ..." a podobně). Ty nás vzali přesně na hranice, odkud jsme se asi tak na tři stopy dostali až do Zlína respektive do Otrokovic. Zde jsme na severu Otrokovic u hlavní silnice Olomouc - Uherské Hradiště přenocovali.

Ráno jsem se probudil s dost nepříjemným slizkým pocitem na obličeji a po chvilce jsem si všimul, že moje kazimatka leží asi tak na 20 slizkých slimácích z nichž někteří se rozhodli se vydat na cestu přes moje tělo a hlavně také obličej. Jak jsem se v noci vrtěl tak jsem si jednoho krásně rozmáznul po obličeji a ráno jsem ho musel stírat. Se stopováním to zas byla bída, ale přeci jen to bylo lepší než předchozí den (jinak jsme vlastně teď byly v místech, kde asi čtrnáct dní poté byly ty brutální povodně). První auto nás vzalo do Uherského Hradiště, kde jsme po chvilce chytli tranzita (mající na bocích reklami na tistárny OKI Page). S tím jsme se dostali až na dálnici před Brno. Zde jsme chytli nějakého maníka se Škodou Forman, který to s ní valil pořád asi tak 170km/h (až do této chvíle jsem si myslel, že toto auto nemůže dát víc jak 150km/h). Vyhodil nás však na jednom odpočívadle těsně pře Prahou, protože to byl řidič kamiónu, který zde přebíral. Do Prahy těch asi 6km jsme tedy museli dojít pěšky. Domů jsme myslím už stopem nejeli a použili raději vlak.