Skotsko I. - léto 1998

Petr Vokáč

$Id: skotsko.xml,v 1.1 2002/09/24 01:33:24 vokac Exp $

28.10.2001

Abstrakt

Moje první "samostatná" cesta do zahraničí. Sestra mě totiž nalákala, abych jel do Skotska na brigádu na malinu. Jela tam totiž s Kájou a tak mi nabídla, že bych tam mohl jet také. Něco podobného jsem měl v plánu už minulý rok, ale to se mi samotnému nechtělo. Docela rád jsem tuto nabídku přijal. Něco málo přes dva týdny jsem tak strávil trháním malin na málé soukromé farmičce v podstatě v rodinném prostředí. Také jsme se byli podívat parkát na různá zajímavá místa v a města v okolí. O moc víc jsem toho nestihl, protože jsem se chtěl ještě účastnit Týdně Jinde (a stejně jsem sebou neměl pořádné vybavení). Zpět do Čech jsem se vydal stopem ač jsem neměl žádnou mapu a také jsem stopoval v cizině prakticky poprvé (svoji cestu bych popsal jako "štěstí začátečníka").


Obsah

1. Co předcházelo
2. Cesta do Skotska
3. Pobyt na farmách
4. Cesta zpět

1. Co předcházelo

Poznámka

Psáno s dvouapůlročním odstupem, takže některé detaily mohou být nepřesné nebo úplně opomenuté.

Ještě než začnu s popisem vlastní cesty, bylo by vhodné uvést, co bezprostředně předcházelo. V podstatě už po třeťáku na gymplu mi rodiče říkali, abych se trochu podíval do světa a trochu si procvičil jazyk. To jsem však byl ještě neschopnej (teda ne že bych těď byl o moc schopnější) a nesamostatnej a tak jsem si nakonec nic nesehnal (ono jsem to také chtěl spojit s nějakou brigádou, což nebylo vpodstatě pro člověka mladšího 18 let legálně vůbec možné). Další rok jsem sice měl dlouhé prázdniny, ale nakonec jsem je vyplnil jinými akcemi v Čechách a tak do zahraničí jsem jel tento rok poprvé (nepočítám-li dovolenou s rodiči u Černého moře, v Jugoslávii, letní tábor s judem v Německu a pár jednodenních výletů převážně do Žitavy).

Letos totiž jela i moje sestra, která byla ve Skotsku před dvěma lety na malinách a tak tam letos zařídila přes známé místo i pro mě. Tedy původně jsem trochu váhal, ale nakonec jsem se rozhodl, že je to vynikající zkušenost vypadnout někam do ciziny a v podstatě mi ani nešlo o ty peníze, které se tam dají vydělat. Hned po zkouškách jsem chěl vyrazit, ale bohužel mě spíš vyráželi od těch zkoušek a tak jsem nakonec v den (16.7. 1998), kdy Evina k Kájou (Eskalikem) odjížděla dělal na podruhé zkoušku z matematické analýzy. Naštěstí se mi ji povedlo udělat a tak jsem si ještě týž den koupil lístek do Londýna na poledne dalšího dne. Večer jsem si ještě musel zbalit věci.

2. Cesta do Skotska

Další den ráno mě rodiče vzali naštěstí autem do Prahy a v asi půl roku otevřeném Centru Černý most jsem si nakoupil potraviny (nejen na cestu, protože při srovnání cen je Anglie asi tak dvakrát dražší). Pak jsme se vydali autem do centra, ale před Palmovkou byla brutální zácpa (to ještě neexistovala přímá cesta na D1 a všechny auta na Černém mostě jezdila směrem k centru) a tak bylo jasné, že to autem nestihnu. Vystoupil jsem si tedy okolo 11:45 a doběhl na metro. K autobusu jsem doklusal právě vpoledne, kdy měl vyrážet a naštěstí jsem ho ještě stihl.

Vzhledem k velkému zájmu vypravil Capital Express dva autobusy, ale ten druhý, ve kterém jsem byl i já, byl zaplněn jen tak z poloviny. To mi docela vyhovovalo, jelikož jsem se roztáhl přes celou sedačku a snažil se spát očekávaje zítřek, kdy jsem měl začít stopovat z Londýna na sever do Skotska. Asi tak okolo třetí ráno, po několika předešlých zastávkách na odpočívadlech, jsme dorazili do Calais a nalodili se na trajekt. Po necelé hodině plavby jsme dorazili do Doveru, kde nás čekala pasová kontrola. Ta je pro lidi mimo Evropskou unii dost tvrdá a navíc já neměl ani zvací dopis, ani dostatečný obnos peněz (jen asi tak 50 liber). Náštěstí, když jsem jim vysvětlil, že jedu za svoji sestrou, která tu je přátel, tak to zkousli a pustili mě (no myslím, že z našeho autobusu nakonec puslili všechny, ale to není zas až tak obviklé). Okolo 6 hodiny ranní (už "anglického" času, který je oproti našemu středoevropskému posunut o hodinu zpět) jsme dorazili na Victoria Coach Station v centru Londýna, kde skončila ta příjemější (nudná) část cesty autobusem.

Nejprve jsem se potřeboval trochu zorientovat a zjistit si, kterým směrem se mám vydat na výpadovku. Bohužel jsem měl jenom mapku Londýna černobíle ofocenou na jednu stranu A4, takže mi chvíli trvalo než jsem si uvědomil, kde to vlastně jsem. Naštěstí na autobusových zastávkách byly vždy mapky okolí, dle kterých se dal docela dobře určit správný směr (tedy spíše správná ulice). Asi tak po třech hodinách chůze jsem se konečně dostal na nájezd dálnice M1 (doporučuji raději využít metro, protože ta chůze přes město byla pěkná otrava a hlavně se člověk musí na přechodech dívat na opačnou stranu než u nás). Bylo už docela dost hodin a vzhledem k tomu, že jsem pořádně nesnídal, rozhodl jsem se nejprve dát si něco ze svých zásob k obědu.

Stopovat jsem tedy začal až v 11:00 a naštěstí to šlo docela dobře. Ještě jsem tedy zapmněl uvést, že na druhé straně toho papíru s mapou Londýna jsem měl ofocenou mapu Anglie, takže jsem měl v podstatě přehled jen o dálnicích a těch opravdu největších silnicích (v podstatě nic menšího než dvouproudové silnice tam zaznamenáno nebylo). Asi tak na druhý stop jsem se dostal k Nottinghamu, kde jsem poprvé stopoval na výjezdu u dálnice. Naštěstí jsem poměrně brzo (tak za cca 20 minut) chytnul další auto. Člověk, kterého jsem chytnul byl dobrej, jelikož si se mnou zajel přes 20 mil a dovezl mě až na začátek silnice A1 (kousek jihovýchodně od Leeds). Zde jsem měl hrozně velký štěstí, protože jsem chytnul člověka, který vozil něco jako letové plány mezi letišti a jel zrovna do Newcastlu. Také mi nabídl malou svačinku (sandwich) a navíc v Newcastlu předával část dokumentů do auta, které jelo až do Edinburku. Tak okolo 18 hodiny jsem tedy byl už kousek za Edinburkem a zde nastal veliký problé, protože podle té mapy, co jsem měl, jsem se absolutně nedokázal zorientovat, a tak jsem dvakrát stopoval na úplně špatné silnici. Nakonec se mi tedy podařilo stopnout nějakého asiata žijícího v Anglii a ten mě vzal až do Perthu. Za Perthem se už začalo stmívat a to zde v létě signalizuje tak půl desáté večer. Na dva další stopy jsem se konečně dostal do New Alythu, kde jsem však ještě musel vyhledat farmu, na které jsme měli pracovat. Naštěstí v místní hospodě (myslím Blackbird Inn) bylo pár čechů, kteří mi teda moc neporadili, ale výčepní (nebo kdo to byl, prostě takovej mladík), když mě viděl tak vzal auto a dovezl mě na tu farmu. Zde jsem byl okolo jedenácté a suveréně jsem zazvonil na dům, ve kterém bydleli farmáři a po chvíli domlouvání, kdy netušili, co by po nich někdo takhle v noci mohl chtít, mi ukázali, kde jsou "ubytováni" brigádníci. Když jsem přišel na místo, zrovna vycházela sestra s Kájou ze sprch, protože přijeli jen asi tak dvě hodiny přede mnou a to z Čech vyjížděli o dva dny dříve než já.

3. Pobyt na farmách

Všichni lidé, kteří pro tuto farmu pracovali, byli (stejně jako i jinde) ubytováni ve starých karavanech. Zde však k nim navíc vedla dost blátivá cesta a karavan byl docela cítit zatuchlinou. Druhý den jsme se poprvé vydali trhat maliny. Bohužel jsme nějak nestihli odjezd na pole, který byl v sedm hodin. Naštěstí jel na pole ještě jeden traktor s vlekem, na kterém jsme se svezly, ale byl občas vcelku problém se na tom dvoukolovém valníku bez jakýchkoliv záchytů udržet. Poté, co jsme dorazili na pole, jsme si vzali košíčky a začali trhat do malých plastových nádob (jedna po 10p). Maliny tu byly takové, jaké jsem zatím nikde neviděl (no taky jsem zatím vlastně žádné malinové pole nezkoumal). Někdy i více než dvoumetrové stromečky byly v dlouhých řadách asi tak s 1,5m odstupem. Aby se stromky neválely po zemi, byly navíc v několika výškách chyceny mezi dva dráty. Za celou dobu trhání jsem si tento první den nevydělal ani 10 liber. Večer nás byla navšívit jedna Eviny známá (Freda), která nám tu právě zařídila tuto práci, a když viděla jak to tu vypadá, tak se docela zhrozila.

Další den ráno pršelo a tak se Evina s Kájou rozhodli jít do Blairgowrie. Já jsem se asi tak po hodině rozhodl, že přece jen zas tak moc neprší a vydal jsem se pěšky na pole, které však bylo vzdáleno více než 3 míle. Odpoledne se na poli objevila i Evina s Kajou, kteří mezitím stihli nakoupit. Za tento den jsem si po úmorné asi tak 7 hodinové práci vydělal necelých 12 liber. Večer se na místě, kde jsme byli ubytováni opět objevila Freda s tím, že nám sehnala lepší místo a tak jsme se ještě týž den přestěhovali do blízkosti vesnice Kinloch (nedaleko od Miegelu) na jednu rodinou farmičku, kde jsme byli jenom mi.

Na tomto novém místě se to vůbec nedalo srovnávat s tím, kde jsme ještě přech chvilkou byli. Nejen, že jsme si nemuseli vařit (na všech normálních farmách si brigádníci musí obstarávat jídlo sami), ale navíc jsme jedli vpodstatě s touto rodinou. Bydleli jsme v malém, ale docela útulném karavanu. Ráno jsme vstávali okolo sedmé a šli na snídani do domku k farmářům (Sandra, Raymond). Ke snídani byly tradičně kukuřičné lupínky, či něco podobného namáčeného do misky s mlíkem a poté ještě toasty s čím jiným než malinovou marmeládou. Po snídani jsme šli pracovat na pole, které bylo hned u domu (tím myslím opradu kousek - nejbližší stromky asi tak 10m). Okolo poledne jsme dostávali obložené housky či toasty většinou ještě s colou. Po obědě a chvilce odpočinku jsme se vydali opět na pole a končili jsme svoji práci tak okolo páté hodiny odpolední. Po práci jsme se chodili pravidelně osprchovat do domu farmářů a kolem šesté až sedmé večer jsme dostávali opravdu vydatnou večeři. Minimálně jednou za týden byla "fish and chips", ale i jinak to byla samá lepší jídla (a ten flák masa, co byl téměř vždy na talíři). Večer hrála Evina s Kájou karty, šli na procházku, či něco podobného a já se navíc občas snažil učit termiku, protože ta mě ještě čekala v září.

Musím tedy uznat, že maliny tu byly trochu horší kvality než na původním místě (tedy hlavně ze začátku), ale to ostatní se nedalo vůbec srovnávat. Navíc jsme trhali do košíčků (jeden za 30p), které když se člověk naučil plnit jen tak rozumně, tak to vycházelo asi lépe než na té minulé farmě). Ze začátku ještě nebylo dost zralých malin, ale asi po týdnu se to opravdu rozjelo a to se pak dalo na dvou metrech řádku natrhat i 2 kila malin (v tyto dny měla Sandra pozváno až pět daších lidí převážně z příbuzenstva a známých, kteří pomáhali trhat). To se také projevilo na naší výkonosti a tak v nejlepší den jsem dostal něco málo přes 25 liber. Ne vždy to však bylo tak dobré a tak můj průměr za všechny dny strávené na farmě (počítám-li i dny, kdy jsme měli volno) byl jen asi tak 16 liber na den. Ještě jsem tedy zapomněl zmínit jedno z největších plusů této farmy a to sušičku prádla, kterou jsme měli k dispozici. Ono nám tu totiž tak třetinu času, který jsme zde strávili, pršelo. Déšť sice nebyl většinou moc vydatný, takže jsme si časem zvykli a trhali i v něm, ale přesto občas nepříjemný hlavně v kontextu ne příliš teplého léta ve Skotsku (já typuji, že nebylo více než nějakých 16°C). Na druhou stranu je zde v létě docela dlouho světlo vzhledem k severnější poloze a hlavně tu jsou (pokud jsou) úplně úžasné západy slunce, které trvají daleko dýl než u nás a s téměř neuvěřitelně vybarvenou oblohou.

Přibližně jednou za šest dní jsme měli volno a tak jsme mohli někam na delší dobu vyrazit. Nejprve jsme se však jednou po práci vydali já a Kája kousek po okolí. Vzhledem k tomu, že jsem měl mokré boty, tak jsem šel na boso a v jednom obvzlášť kamenitém místě mě musel Kája dokonce přenášet (po štěrkem vysypané cestě se opravdu špatně chodí). Původně kratičká procházka se posléze vyvinula v cestu do New Alythu (cca 5 mil tam a to samé zpět), kde na jedné farmě pracovala sestra před dvěma lety. Dokonce jsme tu našli i člověka z Liberce (Milan Šádek), který s ní před těmi dvěma lety byl a vlastně to zařizoval. Bylo to docela kus cesty, ale naštěstí se nám povedlo na zpátěční cestě stopnout jedno auto (teda asi jen na 1-2 míle). To bylo poprvé v životě, co jsem stopoval bos. Jedno další odpoledne po zkrácené práci jsme se rozhodli navštívit nedaleké město u moře Dundee. Kája stopoval s Evinou a já sám. V Dundee jsme si dali sraz u starodávné plachetnice sloužící jako turistická atrakce (myslím, že se to místo jmenovalo Discovery point). Poté jsme se podívali do města a po chvíli okukování jsme zas odstopovali zpět. Co mě docela dostalo v tomto městě, byli králíci, kteří se na zdejších travnatých kruhových objezdech v klidu pásli a vůbec jim nevadily všechna ta projíždějící auta.

První z větších výletů jsme podnikli jen já a Evina, protože Kajá měl zrovna trucující dvoudení (vůbec se s námi nebavil). To jsem ještě den předem natrhal na poli hrášech a vyloupal jsem ho přes dva litry. Ten jsme si vzali na cestu k jídlu. Nejprve jsme se vydali do Perthu. Myslím, že jsem někde zahlédl spojení "the town of flowers", které opravdu sedí. Poté, co jsme si prošli toto město a jedno jeho muzeum (je zadarmo a mají tam hezké záchody), jsme se vydali do Dunkeldu. Je to velice staré malé městečko s jednou z nejstarších katedrál ve Skotsku. Ta je nyní z půlky funkční a z půlky je z ní jen obvodové zdivo. Na chvilku jsme si také sedli u řeky, které tu hned vedle protéká, na skvěle upraveném trávníku. Ono obecně si zde s těmi trávníky docela vyhrají, i když musím uznat, že jim tu docela pravidelně prší, takže jsou krásně zelené bez větší námahy. Z Dunkeldu jsme se vydali stopem přímo na Miegel a ač tu projelo jedno auto tak za dvě tři minuty, nečekali jsme ani moc dlouho. Kája mezitím trucoval a trhal maliny.

Na další výlet jsme už jeli všichni společně, jelikož nás vzala autem Eviny známá Freda se svým mužem. Nejprve jsme se stavili v Dundee a Kája si tam koupil obrovský deštník se skotským vzorem, který už delší dobu v obchodech vyhlížel. Pak jsme se vydali na další cestu přes záliv do St. Andrews. To je zas jedno z nejstarších univerzitních měst zde na sever (pokud se tedy moc nepletu) a obeně dost zajímavé městečko u moře. Jsou zde také ruiny kostela, který dle obvodových zdí, které se zachovali, musel být velice rozsáhlý. Uprostřed těchto zdí jsou nyní náhrobní kameny mezi kterými opět roste ten perfektně upravovaný trávník. Poté, co jsme toto nádherné místo, vydali jsme se ještě kousek na jih, kde jsme si dali pravý piknic na dece položené v parčíku na trávě. Byly to tradiční toasty se sýrem a všelijakými pomazánkami rajčata a tak dále. K tomu všemu plastikové talířku a plexisklové skleničky. Po supr svačince (obědu) jsme se vydali zpět na farmu.

4. Cesta zpět

Jednoho krásného dne, kdy mě už dost nebavilo trhat maliny (začínaly tu být už jen zbytky), jsem se rozhodl, že bych se už mohl vrátit domů a stihnout tak ještě kus letošního Týdnu Jinde (8.-16.8. Krok přes práh). Vzhledem k tomu, že jsem měl koupen zpáteční lístek, rozhodl jsem se zamluvit si jízdu zpět. Bohužel nejdříve jsem mohl jet až asi za pět dní, což mi moc nevyhovovalo, ale udělal jsem tu chybu, že jsem si lístek objednal. Už asi po pěti minutách jsem toho litoval, protože jsem se rozhodl, že bych mohl jet domů stopem, ale rezervaci jsem už mohl zrušit jen v pobočce v Londýně.

Mylím, že jsem vyrazil ráno 8.8. ze silnice u Perthu, kam mě dovezli Sandra s Raymondem. Zde jsem chytnul auto směrem na Glasgow, ale ještě před ním jsem vystoupil a vydal se raději jižním směrem na dálnici M74. Tady jsem chynul nějaký náklaďák, se kterým jsem jel snad více než pět hodin (taky na více než hodinu někde stavěl a vykládal) a ani přesně nevím kudy jsem jel. Dost veliký kus jsem ale jel po M6 a také jsme byly někde přímo u moře. Dál jsem pokračoval v jiném autě (tento řidič měl už povinnou přestávku), když mě předtím vyhodili policajti z výjezdu ze service station. Pokračoval jsem ne přímo na Londýn, ale místo toho jsem jel po M5. Někde v této oblasti jsem také chytnul chlápka, kterému jsem nebyl schopen vůbec rozumět a on zas nerozuměl mě. No a tak jak jsme se nebyli schopni dorozumět pochopil, že jedu do Londýna a tak si se mnou zajel asi tak 20 mil až na jednu service station už na dálnici M4. Tady jsem konečně chytnul někoho přímo do Londýna (tedy spíše na jeho okraj). Když jsem vystoupil, bylo už asi tak jedenáct večer a to mě navíc čekalo (poté, co jsem se zorientoval) asi tak 8 mil pěšky do centra Londýna. K Hyde parku (konkrétně k Wellington Arch) jsem dorazil okolo jedné, najedl jsem se (celý den jsem jídlu moc pozornosti nevěnoval) a ulehl zde schován pod nějaké keříčky.

Ráno jsem vstal okolo šesté a vydal se metrem někam do ????? (směrem tak na jih, možná si vzpomenu dle metromapky), kde jsem počkal do deváté na otevření místní pobočky autobusového přepravce (Capital express), u kterého jsem si rezervoval tu zpáteční jízdu a mohl ji zrušit. Pak jsem se vydal opět metrem co nejblíže k dálnici M20, která vede směrem k Doveru. Stejně jsem ale musel ještě jít více jak půl hodiny hodiny pěšky (poznámka: na té poslední metro stanici nemají výstupní branky, které jinak kontrolují lístky). Nakonec jsem tedy nejel přímo po M20, ale jedno auto mě vzalo do Canterbury. To jsem ještě předtím stihnul chytnout jednoho chlápka, který když zjistil, co jsem zač (chudý student někde z východu) tak mi na rozloučenou vecpal 20 liber. Tento den bylo až moc pěkné počasí (typnul bych, že přes 35°C) na sluníčku) a tak mě docela dostalo, když jsem za Canterbury chytnul auto s dokonalou klimatizací, kdy vevnitř bylo okolo 20°C (jako kdyby člověk vlezl do ledničky). Tak jsem okolo poledne dorazil do Doveru.

V Doveru jsem se nejprve šel informovat, co by mě stál trajekt a bylo mi řečeno, že pro pěšího cestujícího je to 25 liber (dost brutální, když v přepočtu lístek na autobus Praha-Londýn stál asi tak 35 liber). Naštěstí, když člověk jede v autě, tak jsou dvě místa automaticky v ceně. Je dobré tedy stopnout samotného řidiče, čož se mi i podařilo. Navíc to byl nějaký starší němec v mercedesu. Jel jsem s ním asi šest hodin neustále tak okolo 130Km/h. Také jsem se s ním dostal až kousek před Frankfurt (tak polovina cesty z Londýna do Prahy). Tady jsem chytnul nějakého německého mladíka, se kterým jsem jel sice asi jen hodinu, na druhou stranu vzhledem k volné dálnici v noci jel po většinu času mezi 190-210Km/h. Dál se mi podařilo chytnout kamion (bohužel ten člověk uměl jen německy a tak jsme si moc nepokecaly), se kterým jsem se dostal až východně od Nürnbergu k dálnici s číslem 93 (blízko města Schwarzenfeld). Tady jsem byl okolo čtvrté hodiny ranní v úplné tmě na nájezdu na dálnici. Říkal jsem si, že to tu bude dost bída (projelo tak jedno auto za minutu), ale naštěstí mě tu zastavil kamion (opakuji bylo čtyři ráno, tma a já stopoval u dálnice...) a vzal mě až na silnici vedoucí na Rozvadov. Tady jsem chytnul nějakou němku, která však měla příbuzné v Jihlavě a jela k nim na návštěvu. S ní jsem dojel okolo 8 hodiny ranní do Prahy. Když se to vezme vcelku, tak mi cesta z Londýna do Prahy trvala jen něco málo přes 18 hodin a například autobusu to trvá většinou přes 20 hodin. Praha však nebyla mojí cílovou stanicí, jelikož jsem jel hned do Jižních Čech na Týden Jinde. Nechal jsem se tedy vysadit až na odbočce na Tábor a pokračoval dál směrem na jih, ale to už je popsáno v jiném dokumentu.