Okolo 7 hodiny ranní jsme se ??.8. setkali na Jabloneckém nádraží. Tedy moc nás v tuto chvíli nebylo - celkem tři plus pes (já, Zuzka, Palda s fenou Arletou). Rozhodli jsme se, že se vydáme na vandr do Českosaského švýcarska, jelikož od příštího roku je tato oblast vyhlášena národním parkem (zatímco v tuto dobu je to jen chráněná krajinná oblast). Chceme tedy využít poslední možnosti, kdy tato oblast ještě není tak moc hlídaná jako národní park (no a taky, jak to u národních parků bývá i turysticky profláknutá).

Vlakem jsme tedy nejprve dorazili do Liberce, kde jsme museli přesedat. Bohužel měl vlak na trati výluku a tak ČD "chytře" nacpaly tři celkem plné vagóny do jednoho autobusu, který navíc po cestě uvařil (jednou za dva roky nejedu stopem, ale vlakem a takhle to dopadne). Po ještě jednom přestupu jsme se konečně dostali až do Děčína. Zde jsme ještě asi tak hodinu čekali na Deny, která jela ze Soběslavi. Poté, co jsme si nakoupili v místním obchoďáku, jsme se vydali na cestu.

Tak původně jsme chtěli na Paldův návrh jet do Hřenska lodí, ale bohužel nikdo z nás samozřejmě neznal plavební řád. K přístavišti jsme tedy přišli asi čtvrt hodiny po odjezdu. Vydali jsme se tedy pěšky po planině, která se u Labe mění v příkrou stěnu (docela dobrý výhled na řeku). Počasí bylo také vcelku pěkné (ani vedro ani zima) a tak jsmedo večera ušli "celých" 13km.

Utábořili jsme se na okraji jedné louky na náhorní planině nedaleko od Hřenska. K večeru nás ještě Palda zavedl do údolíčka, kde bylo několik kempů, ale vzhledem k tomu, že sem nesvítilo slunce tu bylo dost vlhko. V noci krásně svítil měsíc a bylo jasno. Ráno potom byla docela dobrá kosa a hlavně také hodně rosy. To jsem měl sebou ještě ten starý spacák (Northwind - extrém +10°C, ale asi tak sedm let staré duté vlákno) a na sobě jako pokrývku jenom pončo. Když si však ráno přilehla v trávě zmáčená Arleta bylo to supr (to není myšleno zas až tak úplně ironicky, jelikož přes pončo na mě ta vlhkost neprošla).

Jestli si dobře vzpomínám, tak jsem ráno vstával jako první, protože mě už nebavilo se vyvalovat. Zanedlouho vstali i ostatní a po snídani jsme po krátkém pochodu konečně dorazili do Hřenska. Jako snad v každém městečku u hranic s Německem v této době je tu plno různého braku na prodej (stánky s kýčovitými trpaslíky, alkoholem, větnamci, ...). Mimo jiné je tu však také Hudy Sport, ve kterém si Palda musel koupit nové boty (sandále), protože ty jeho pohory mu za minulý den úplně oddělali nohy.

Po chvilce jsme se tedy vydali na další cestu. Je to tu totiž nechutné - všude je tu hrozně lidí. Naštěstí jsme brzy odbočili ze značené cesty směrem k Tetřevím stěnám. Poté, co jsme vystoupali do půli pěkného kopce, dali jsme si malou svačinku a šli se rozhližet po okolí. Ono si totiž Palda už přesně nepamatoval, kde jsou zdejší kempy. Vystoupali jsme bez bagáže až na vršky stěn. Sem docela pěkně svítilo slunce a rostli tu plantáže právě zrajících brusinek.

Asi po dvou hodinách jsme se vrátili k batohům a vydali se na cestu kolom stěn nejprve směrem na západ. Zde jsme našli (tedy Palda o ní věděl, ale nepamatoval si přesné místo) asi 30m dlouhou a tak okolo 1m v průměru vyhrabanou jeskyni. Při cestě zpět jsme ještě navštívili jeden dost supr kemp, který je dobře schovaný na jedné skále.

Směrem k východu, kam se bude ubírat i naše další putování, jsem našel další dost supr kemp. Hodně prostorný a navíc pěkně vyhřátý od sluníčka. Bohužel jsme ještě museli pro vodu, ale holky se stejně chtěli jít opláchnout. Šel jsem tedy s nima a vzal si krosnu s flaškami a kanystrem v celkovém objemu cca 20l. Cesta k pramenu trvala okolo 45minut a zpět (vzhledem k tomu, že jsem vyrazil asi tak 10minut po holkách) mi to trvalo přibližně stejnou dobu (ale docela jsem se s tím 20kg báglem zapotil).

Večer jsme vařili palačinky, pudink a podobné dobroty. Navíc tohle místo bylo velice dobře položeno a sluncem rozehřáté kameny na nás sálaly teplo po celou noc. Ta pohoda se se včerejškem vůbec nedala srovnávat. Kromě nás tu ještě spal jeden páreček z Prahy, kteří tu táké procházeli okolí.

Ráno jsem opět vstával jako první a než se ostatní probrali, stihl jsem ještě přinést trochu dřeva. Po snídani jsme vyrazili, ale Palda se s námi musel rozloučit, protože musel do práce. Vydali jsme se tedy k Pravčické bráně. Celé okolí tohoto v české republice unikátu je nechutně komerční (jsou tu vybetonované cestičky se zábradlím).

Cestou do Jetřichovic jsme se ještě stavili na Velkém loupežáku, před nímž jsme se ještě u Malé Pravčické brány naobědvali. Cestou jsme se ještě spojili s Deninými práteli ze Soběslavi, kteří měli za námi přijet a domluvili jsme se, kde asi tak budeme přespávat. Okolo páté hodiny odpolední jsme začali hledat místo na přespání. Deny našla malý převis asi tak půl kilometru severně od rozcestí modré a červené tak 3 kilometry od Jetřichovic.

Ráno jsme se vydali do Jetřichovic k telefonu, abychom zjistili, kde se nyní pohybují Deniny známí. Cestou jsme ještě navštívili několik vyhlídek, které tu po cestě byli (červená značka - alespoň doufám). Když jsme se dovolali na jejich mobil, zjistili jsme, že jsou nedaleko místa, kde jsme přepávali (no smůla, že jsme se nepotkali). Těsně před obědem jsme se tedy konečně na ?????? setkali. Byl tu jeden dlouhán a jedna nebo dvě holky (sakra ta pamět na jména a lidi).

Po krátkém obědě jsme se všichni společně vydali na další cestu.

!!!!! Tady už to k osvěžení paměti chce spolupráci s mapou !!!!!