Tak i tento rok jsem se rozhodl jet si trošku přivydělat na maliny do Skotska. Ne, že by mě to tam tak bavilo, ale letos se tam rozhodl jet i Ondráš a Zuzka se svým bráchou Pavlem. Opět se mi trochu protáhly zkoušky, ale odjezd již nebyl tak hektický ze dne na den jako minulý rok. Bohužel jsme dostali lístky až do poslední řady v autobuse nad motor a to bylo venku navíc hrozné vedro. Byla to tedy dost úmorná cesta. Přes kanál jsme se opět jeli trajektem a na celnici (byli jsme tu 16. července, tedy o dva dny dříve než minulý rok) to bylo letos docela vpohodě, protože jsme měli zvací dopis od Fredy (sestry známá ve Skotsku). V Londýně jsme byli chvilku před polednem a hned jsme se vydali metrem směrem k dálnici až na zastávku Golders Green (ale lepší je vystoupit ještě o jednu dál). Asi po necelé hodině chůze jsme se dostali na místo, kde jsem své stopování započal já i minulý rok.

Zde jsme se rozloučili a já si tedy musel ještě odskočit. Dříve nežli jsem se stihl vrátit, byl Ondráš i Zuzka s bratrem pryč. Po malé chvilce jsem odjel i já, ale bohužel jen asi tak 20mil za Londýn. Zde jsem stopoval nejprve na nájezdu, ale jediné, co jsem chytl byl jeden policajt v krásně klimatizovaném autě (když otevřel okýnko, tak to bylo jako když doma otevřu dvířka do ledničky) a pěkně rychle mě vykázal z dálnice (ještě, že jsem nemusel nic platit - ale oni zatím asi obecně po lidech z východu nic nechtějí). Stopoval jsem tedy na příjezdu, kde byl velice slabý provoz a další auto mi zastavilo po více než hodině. Na několik dalších stopů jsem se dostal až někam na silnici A1, ale ještě daleko před Newcastl. Protože už se začínalo šeřit a na tom nájezdu, kde jsem stopoval projelo jedno auto za pět minut, zabalil jsem to a kousek od silnice jsem přespal.

Další den to byla opět bída. Ne, že bych někde moc dlouho čekal, ale na druhou stranu se mi nedařilo chytnout nic na delší vzdálenost. Navíc silnice typu A1 je dvouproudová, ale na rozdíl od dálnic nemá odstavný pruh a to ani na nájezdech. Stopování je tu tedy dost špatné. Dokonce u Newcastlu jsem byl vyhozen na kruhovém objezdu, kde na výjezdech byla hned značka typu 20km zákaz zastavení (tady jsem tedy chytl auto naštěstí asi po dvou minutách, ale opět jen asi tak na 30mil). Nakonec se mi přece jen podařilo chytnout nějakého chlápka s karavanem, který mě vzal víc než 100mil do Edinburghtu. Co mě v jeho autě zaujalo byla na zadní sedačce položená puška s brutálně velikým dalekohledem. Pak už si pamatuji jen to, že jsem byl vyhozen na objezdu před Perthem a tak jsem musel jít asi tak 4-5mil, než jsem se dostal na tu správnou výpadovku směrem na Coupar Angus (A94). Zde jsem stál také poměrně dlouho (přes půl hodiny) a tak jsem na farmu dorazil až po 8 hodině večer. To už tu byl i Ondráš, který se mezitím seznámil se Sandrou a Raymondem a také dostal večeři (chcípák, na mě totiž už nezbylo). Abych to cestování dokončil, musím se zmínit jak dopadla Zuzka se svým bratrem. Takže ti přijeli až za dva dni někdy v poledne (jestli je to blbě tak mě nekamenujte, prostě si to už moc nepamatuji) poté, co navíc kus cesty jeli autobusem, protože už byli z toho čekání na stopu deprimovaní.

Tak od minulého roku se změnilo akorát to, že místo jednoho malého karavanu zde stály dva opravdu obrovské. Uvnitř byla jedna místnost s velkou postelí a ve druhé místnosti byl stůl a po obvodu sedačky. Také tu bylo něco na způsob kuchyňské linky se dřezem a navíc v noci bylo možno využít plynové lampičky. Na jídlo jsme chodili do domu jen na snídani a zbytek nám byl vždy donesen až pod nos do karavanu.

Co bylo ale letos horší, byla kvalita malin. Za prvé nebyly ještě pořádně zralé, když jsme tam dorazili, ale hlavně bylo jich vcelku daleko míň (prý nějaké špatné počasí v době květu). O co bylo míň malin, o to byla naopak práce úmornější. Ještě že alespoň letos vůbec nepršelo a v kontrastu s minulým rokem nám tu skoro celou dobu dokonce svítilo sluníčko. Naštěstí v těchto zeměpisných šířkách není ani při tak slunečném dni příliš vedro. Na druhou stranu to slunce praží se stejnou intenzitou jako jinde a tak jsem se docela "dobře" pálil a to hlavně v obličeji, který nebyl chráněn. Když se ještě vrátím k malinám, tak jsem si tento rok byl schopen při maximálním vypětí vydělat za den nejvíce 20 liber a to s pár pencemi navíc, které nám dával Raymond, protože ty maliny byly letos opravdu špatné. Celkem jsem si za přibližně 20 dní vydělal asi tak 340 liber.

Kromě trhání malin jsme letos daleko více než minulý rok procházeli okolí a hráli různé hry. K těm patřily například kostky, macháček, ... (to je ale paměť). Daleko zajímavější byly ale právě ty výlety do okolí. Nejprve bych se asi krátce zmínil, že jsme zde čistě náhodou potkali opět Milana Šádka (tedy konkrétně to bylo tak, že Ondráš potkal na cestě do Mieglu nějaké dva Čechy a jen tak se jich zeptal, zda ho neznají). Ten tu letos výjmečně byl ne na malinách, ale na jahodách na farmě u Bruce a bydleli v Antieglu (alespoň myslím, že tak nějak se to stavení jmenovalo). Dali jsme s ním krátkou řeč na téma kam do hor a to bylo asi tak vše. Vzhledem k tomu, že jsme chtěli do hor, chtěli jsme na farmu za sebe náhradu (kterou pak Sandra odmítla, že chce nás a ne někoho cizího) a vydali se proto na místo, kam jsem původně přijel já minulý rok. Zde jsme kupodivu zjistili, že tu jsou dva naši spolužáci z jaderky. Cestou jsme také potkali pole mrkve a tak jsme si jich pár vzali (nejen malinami člověk je živ). Tuto cestu jsme absolvovali ještě jednou, když jsme šli vyřídit, že na naší farmě tedy nikoho jiného nechtějí.

Jednoho odpoledne (no spíše večera, ale na druhou stranu je tu úplná tma v létě asi až okolo půl jedenácté) jsme se vydali směrem k jednomu kopci na obzoru, na němž byla vidět malá věžička. Šli jsme já, Ondráš a Zuzka (bratr lenoch zůstal v karavanu) nejprve jen tak na procházku tím směrem a dokonce v jednu chvíli, kdy to vypadalo na déšť jsme se rozhodovali zda se nemáme vrátit. Nakonec jsme ale po různých cestách došli až pod kopec a vydali se přímo na vrchol. To však nebylo zas až tak jednoduché, jelikož krom standardních ohraničení z ostnatých drátů tu navíc v jednom místě rostlo neproniknutelné houští jalovce (ošklivá keříčkovitá rostlina s pichlavými jehlicemi asi tak centimetr dlouhými, ale neuvěřitelně ostrými a tvrdými). Krom jiného musela Zuzka ještě převládat svůj strach ze stád ovcí volně se pasoucích na zdejších travnatých kopcích. Přes všechny obtíže jsme nakonec vystoupali až na vrchol (dle mě to mohl být Kinpurney Hill). Ta věžička, kterou jsme viděly z dálky, sloužívala dříve jako strážní věž a v současné době z ní zbylo jen obvodové zdivo (asi tak 8 metrů čtvercová základna výšky tak okolo 15 metrů). Uvnitř, tedy v jednom rohu byly patrné zbytky krbu, jinak zde krom oken do všech čtyř směrů nebylo nic. Scenérii vršku kopce s věžičkou ještě doplňoval jeden krásný strom (vypadalo to, že zde byl naschvál pěstěný) a všudypřítomné ovce. Po chvilce kochání se krajinou a západem slunce jsme se vydali zpět a na farmu jsme dorazili až za tmy.

Párkrát jsme také byli v Mieglu a jednou nás vzala Sandra s sebou do Blairgowrie na nákup. Odtud jsme se ještě vydali stopem do Perthu, kde jsme se opět sešli a trochu okoukli město. Jednou nás také vzal Raymond s sebou a to nejprve do Dundee (kde jsme se zastavili jen na chvilku nakoupit si v Tescu) a potom nás zavezl na Glamis castle (sídlo královny matky). Zde jsme prolezli, co se dalo, prošli si rozsáhlý park (včetně několika zahrad v různých stylech, které jsou plné pečlivě upravovaných stromů, keřů a květin) a poté se vydali zpět. Nejprve jsme si mysleli, že bude nejlepší jít pěšky, ale Ondráš naštěstí chytl auto, které nás vzalo všechny až před farmu (to se nám kupodivu povedlo už podruhé, jelikož jednou když jsme jeli z Perthu, tak jsme se také všichni naskládali do jednoho auta).

Mým letošním cílem pobytu ve Skotsku bylo navštívit jeho pohoří. Bohužel se sklizeň malin trochu opozdila a navíc Sandra letos na trhání počítala jen s náma (tedy kromě jedné 78 leté paní, která měla v trhání malin tradici už od svých tří let a taky jí to podle toho šlo) a tak nás nechtěla nejprve pustit. Nakonec mě se Zuzkou tedy povolila odjet začátkem srpna na čtyři dny. Jednoho dne jsme se tedy spakovali a po práci a večeři jsme okolo sedmé večer vyrazili na stopa. Měli jsme hrozné štěstí, protože už po chvilce nám zastavil nějaký pán a vzal nás až na hlavní tah na sever k městečku Dunkeld. To však nebylo ještě nic proti tomu, co se nám povedlo posléze. Chytli jsme totiž chlápka s dodávkou, který bydlel kousek od Inverness (asi tak 20-30 mil východně) a cestou mobilem se svojí ženou domluvil, že nás nechá u sebe přespat a druhý den nás hodí do Inverness. Byli jsme tedy ubytováni na samotě mezi poli. Ráno jsme ještě dostali snídani (vařené vajíčko, tradiční opékané toasty, marmeláda) a také jsme trochu konverzovali. Poté jsme byli dovezeni do centra Inverness.

Z centra Inverness jsem se vydali pomalu směrem k silnici vedoucí na Fort William. Cestou Zuzka udělala pár fotek a šli jsme také z blízka obhlídnout místní hrádek. Také jsme se stavili v jednom Tescu pro doplnění zásob, hlavně jsme potřebovali nějaký chleba a tak jsme koupili ty ne moc dobré a kvalitní nejlevnější toastové bílé chleby. Pak už jsme se vydali stopovat. Po nějaké době nám zastavili dva chlápci, kteří jprávě jeli na poloostrov Sky. My jsme, ale chtěli do Fort Williamu a tak jsme se s nimi svezli jen k jižnímu konci Lochneského jezera. Cestou si trochu pokecala i Zuzka, protože jeden z těch chlápků uměl francouzsky. Jako další auto jsme chytli tahač s nějakou cisternou, který nás vzal zbytek cesty do Fort Williamu. Docela jsem koukal, že nám vůbec zastavil, protože měl jen jednu sedačku a já jsem tedy musel sedět dost nakřivo na svém batohu. Jinak to byla ale docela zajímavá jízda, protože uřídit takhle dlouhé auto na té ne příliš široké silnici je občas docela sranda (sem tam se musí jet v protisměru a podobně). Samotná cesta z Inverness do Fort Williamu je ještě zajímavá tím, že je zde Caledonian Canal, což je říční cesta pro lodě. Tak jako jsou v našich krajích někde železniční přejezdy, tak v "podobném" stylu jsou zde lodní přejezdy s vyklápěcími mosty.

Přijeli jsme vlastně na začátek Fort Williamu a vydali jsme se tedy směrem k Ben Nevisu. Jelikož bylo něco málo po poledni, usadili jsme se v podstatě jestě ve "městě" na jednom trávníku a dali si toastový chleba (asi) s nějakým sýrem. Po těch třech letech, co toto píšu už si nejsem zcela jist, ale myslím, že si tu Zuzka pak chvilku stěžovala, že jí není dobře, ale naštěstí se to během krátké doby zpravilo (nebo si pak už spíš nestěžovala). Také nás tu pomalu začínalo otravovat pár muchniček (midges). Vzhledem k tomu, že jsme sem přijeli vcelku brzy, rozhodli jsme se, že se na vrchol Ben Nevisu podívame ještě tohoto dne.

Z Fort Williamu se nejprve šlo kus po úzké asfaltové silnici, která jen mírně stoupala. Tato silnice však u jedné menší ovčí farmy končila a dál vedla již jen dobře upravená turistická cesta. Na to jak začala vcelku dost stoupat Zuzka šla dost svižně, což jí však vydrželo jen tak na úroveň posledního lesíka nebo lépe řečeno řídkého převážně březového porostu. Zde jsme se tedy rozhodli shodit batohy a na další cestu jsem vzal jen malý batůžek s nějakým oblečením, sladkostmi (dali jsme si také müsli tyčinku) a foťákem. Cesta nás vedla stále výš a kolem se na travou porostlých svazích všude pásli ovce. Byl jsem překvapen jak vysoko je to baví se škrábat a hlavně jak pěkně dokáží běhat i po kamenitém terénu. Ač jsme nešli moc rychle, byl jsem docela uštvaný, protože jsem celý výstup absolvoval v sandálích. To není vůbec ideální obuv do hor, protože si člověk musí dávat velký pozor na cestu, také ne příliš dobře drží na zemi a klouží. Mě navíc klouzala noha sem tam ještě uvnitř, protože se nedaly pořádně dotáhnout. To vše bylo příčinou, že jsem dělal v podstatě ještě o čtvrtinu kratší kroky než Zuzka a dost mě to unavovalo. Po necelých třech hodinách jsme konečně stanuli na vrcholu Ben Nevisu (1344m). Bylo užásné počasí s nádherným výhledem do širokého okolí a tak není divu, že sem proudily davy lidí a to vcelku doslovně. Na vrcholu jsme udělali pár fotek okolí a potom jsme se také nechali společně vyfotit.

Cesta dolů už byla daleko příjemnější respektive méně namáhava. Vzhledem k tomu, že už bylo docela dost hodin, začali jsme přemýšlet, kde bychom se tak mohli dnes uložit ke spánku. Byli jsme po výstupu v teplém počasí vcelku upocení a tak jsme se rozhodli, že by nebylo špatné se usídlit u jezera Lochan Meall, které je hned pod Ben Nevisem. To jsme si ale nejprve museli skočit ještě trochu níže do míst, kde jsme nechali věci. Vedle již zmíněného jezera jsme si tedy nakonec opravdu postavili Zuzky stan, který jsem táhl v batohu. Poté jsme se šli umýt do jezera. To už bohužel slunce zašlo za kopec a hned jak se místo, na nemž jsme měli postaven stan ocitlo ve stínu, objevily se zde tisíce muchniček. Bylo to opravdu nesnesitelné, jelikož kolem nás byly vidět úplné tmavé roje těchto malých nepříjemných mušek. Pokud jimi nechtěl být člověk sežrán, musel si neustále otírat obličej a ruce a pak měl šanci, že ho pokouše jen malé procento z nich. Co nejrychleji jsme nakonec zalezli do stanu a vůbec se nám již nechtělo ven. Vzhledem k dané situaci jsme se rozhodli vařit ve stanu. Udělali jsme si nějaké předpřipravené těstoviny s brokolicovou omáčkou. Po večeři jsme ještě chvilku hráli piškvorky na toaletním papíře a poté jsme šli spát.

Ráno jsme vstávali myslím tak kolem sedmé a všechny potřebné ranní činosti jsme se snažily vyřídit ve stanu. Potom jsme se konečně odvážili vylézt a co nejrychleji jsme sbalili stan respektive jsme ho popadli a utíkali s ním od těch hejn muchniček. Dobalili jsme ho až na cestě a hned se vydali do údolí, protože za chůze ty potvory přeci jen tak lehce nesedaly a nekousaly. Musím uznat, že Zuzka byla daleko víc pokousaná než já, což bylo možná způsobeno i tím, že přes chlupy na mém těle se ke mě ty mušky o trochu hůře dostávaly. Cestou do kempu Glen Nevis (prostě taková základna pro výstup na Ben Nevis) jsme potkali skupinku nějakých Čechů, kteří záviděli, že mi jdeme skopce a oni musí nahoru. Dole v údolí jsme se zastavili u můstku přes řeku Nevis a přebalili věci, které jsme po ránu jen tak naházeli do batohu. V kempu si Zuzka koupila nějaký repelent, protože ty muchničky už nemohla snést a dala za něj dost nechutnou sumu, kterou si teď už ale přesně nepamatuji.

Daší naše cesta vedla jižním směrem po West Highland Way. Je to prostě taková dobře udržovaná turistická magistrála. V jednom místě, kde se cesta rozdvojovala, jsme se omylem vydali na Dun Deadall fort, kde na tomto vrcholku byly zbytky nějakého opevnění, ale již velice málo patrné. Cesta na toto místo byla také dost zajímavá, protože se šlo po kamenité cestě, která se však divně houpala. Když jsem se podíval pozorněji, zjistil jsem, že pod malou vrstvou kamínků je nataženo něco podobné hrubé látce potažené gumou, což mělo pravděpodobně zabraňovat vymílání a odplavování hlíny a kamínků z cesty. Část West Highland Way, na níž jsme se po této malé zacházce vrátily vedla docela příjemým lesíkem, který není pro skotské hory zas až tak typický (většinou jsou zde travnaté pastviny pro ovce nebo kopce zcela zarostlé vřesem, který v době kdy kvetě zbarví celá pohoří do fialové barvy). Ještě něž jsme dorazili na dno údolí na rozcestí Blar a Chaorainn, dali jsme si opět studený oběd.

Celý tento den byl vcelku pohodový, jelikož bylo dobré počasí (zataženo, ale bez deště a pro pochod s příjemnou teplotou) a terén nebyl příliš náročný. Další cesta totiž jen mírně stoupala údolím a byla to široká kamenitá cesta s mírně vyježděnými kolejemi. U zbytků stavení s názvem Lairimór jsme se na chvilku zastavili a dali si jednu müsli tyčinku. Poté jsme se vydali dál a kousek před sedlem jsme minuli ruiny rozsáhlejšího stavení (Tigh-na-sleubhaich. Ze sedla jsme navazujícím údolím směrem dolů šli ještě asi tak dva kilometry a poté jsme se utábořili na malé od ovcí vypasené plošině. Vzhledem k tomu, že zde docela dost foukalo, nebylo tu ani tak moc muchniček. Zuzka tu navíc objevila jeden ovčí roh, který jsem si poté vzal s sebou. Večer jsme si opět něco uvařili na mém propan-butanovém vařiči a poté jsme hráli myslím slovní kopanou a nějaké podobné hry. Byli jsme raději zalezlý ve stanu, protože i přes docela silný vítr se postupně zvyšoval počet muchniček v okolí našeho stanu. Jak narážely na plachtu stanu, tak to chvílemi vypadalo jako by drobně pršelo.

Další den ráno jsme začali vylézat opět těsně po sedmé hodině a když jsme se konečně vyhrabali ven, čekal nás překrásný pohled na hory okolo nás osvícené šikmými slunečními paprsky a nad tím vším jasně modrá obloha. Po nezbytných ranních úkonech jsme se vydali na další cestu. V průběhu dne jsme se rozhodli jít k jezeru Loch Eilde Mór, ke kterému jsme museli zas nějaký ten výškový metr nastoupat. Krajina okolo však za to opravdu stála, hlavně když se vezme v úvahu, že celý den bylo nádherné počasí. Kousek za hrázkou tohoto jezera jsme se naobědvali a po chvilce odpočinku pokračovali dál podél velké betonové roury (průměr určitě přes metr a půl) vpodstatě po vrstevnici. Tou rourou byla vedena voda do přehrady ve vedlejším údolí a odtud potom k vodní elektrárně. Až přímo do druhého údolí jsme už nešli a raději se vydali dolů k městečku Kinlochmore. U tohoto města jsme se ještě šli podívat na zdejší vodopád a tím vlastně skončilo naše pěší putování. Rozhodli jsme se totiž, že se vrátíme na farmu, abychom stihli sklidit zrající maliny.

Ještě odpoledne jsme se tedy vydali na severní konec Kinlochmore a začali stopovat směrem na Fort William. Provoz tedy nebyl nic moc (jedno auto tak za pět minut), ale měli jsme obrovské štěstí, protože asi tak po deseti minutách nám zastavilo auto. Byla v něm starší (tak padesát) paní a vzala nás s sebou. Během krátké chvíle jsem vyzvěděl, že nejede jen do Fort Williamu, ale poté se jede podívat na Loch Ness no a co bylo ještě lepší, potom jela až do Edimburku. Domluvili jsme se tedy, že pojedeme s ní. Cestou jsme trochu konverzovali a tak jsem zjistil, že je původem z Polska, ale teď žije v Austrálii. Dostala se tam v podstatě tak, že před x lety stopovala a vzali ji nějací finové. Seznámila se s nimi a jednou za nimi vyjela do Finska a už se nikdy zpět do Polska nevrátila. Jinak zde v Anglii byla na pracovní pobyt a živila se projektováním zemědělských strojů. Tento den však měla volno a tak cestovala, což bylo naše velké štěstí. Na chvilku jsme tedy zajeli k Loch Nessu a poté se vydali po silnici A86 směrem na východ. Cestou jsem té paní ještě doporučil zajímavý kostel v Dunkeldu a tak jsme se tam také na chvíli stavili (já jsem zde byl již minulý rok se svojí sestrou a moc se mi tu líbilo). Poté co jsme si prohlédli zdejší místo, jeli jsme dál do Perthu a zde jsme se museli rozloučit. Musím uznat, že to byl jeden z nejlepších stopů tady ve skotsku, protože na tak malé silnici chytnout někoho, kdo jede mým směrem tak daleko se tak často nestává. I z Perthu nebyl se stopem větší problém a tak už večer jsme byli opět zpět na farmě.

Ještě přes týden po našem návratu z hor jsme museli trhat maliny, ale bylo jich stále míň a stále horší. Zuzka musela domů trochu dříve, protože měla praxi, ale vzhledem k tomu, že maliny už v podstatě skončily, rozhodl jsem se, že také pojedu domů. Ondra ještě chvilku zůstal s tím, že se také podívá do hor. Tento rok jsem si tedy v konečném součtu vydělal asi tak 400 liber a byl to nejlepší výsledek z nás čtyř (díky mým zkušenostem z minulého roku). Zuzka s bratrem se nechali odvézt do Perthu na autobusové nádraží a když odjeli vydal jsem se i já na stopa. Nejprve jsem se ale chtěl ještě podívat do Dunkeldu a koupit zde jedno CD takové tradiční skotské muziky od Doudie Mc Leana. Ač jsem začal stopovat vpodstatě již téměř po tmě (a to se tu stmívá v létě docela pozdě) podařilo se mi chytnout nějaké auto (no ono to bylo spíš tak, že si chtěli zastavit, aby se mohli najíst a když už jsem tam tedy tak stál, tak přerovnali krámy ve svém autě a vzali mě s sebou). V Dunkeldu u kostela jsem si tedy našel místečko na přespání u východní zdi ohraničující pozemek kostela a ulehl jsem (na tom anglickém dokonale posekaném trávníku se vcelku dobře spí). Ráno jsem si raději trochu přivstal, aby mě odtud nechtěl náhodou někdo vyhazovat. Krámek, ve kterém tak CD prodávali měl však bohužel zavřeno a ani do desáté neotevřel. Koupil jsem si tedy v místních turistických informacích alespoň dva pohledy a šel na stopa.

Stopovat jsem tedy začal až kolem jedenácté hodiny. Vcelku vpohodě jsem se dostal na obchvat Perthu, kde se mi však trochu zkazilo počasí a dokonce začalo trochu pršet. Zde se mi ale povedlo něco, co se mi v podstatě nestává ani v Čechách (respektive stalo se mi to jednou) a totiž, že jsem chytl člověka, se kterým jsem už jednou jel. A nebyl to jen tak někdo, ale byl to právě ten chlápek, u kterého jsme se Zuzkou přespávali, když jsme jeli do Inverness. Tak se trochu vyptával jak bylo v horách a tak podobně. Říkal také, že teď si jede zahrát golf (no jet přes 300km tam a to samé zpět jen kvůli hraní golfu je dle mého současného pohledu dost daleko).

Další část cesty si již moc nepamatuji, jen vím, že dost velký kus cesty mě vzali dvě ženy respektive matka s dcerou. Do Londýna jsem se dostal asi tak kolem jedenácté, sedl jsem na metro a dojel stejně jako minulý rok na zastávku New Cross. Odtud jsem došel na začátek dálnice M20 pěšky a přespal tu do rána. Vstal jsem ještě před sedmou a vcelku brzo chytl nějaké auto. To mě však vzalo jen kousek na nájezd jedné z dálnic, kde mi nechtěl vůbec nikdo stavět a stál jsem tam snad přes dvě hodiny. Nakonec jsem se nějak do toho Doveru dostal.

V Doveru jsem si taky pěknou chvilku počkal, až mi zastavil nějaký chlápek, který mě původně chtěl vzít jen přes kanál, protože chtěl v Calais přespat, ale nakonec se trochu vyspal na lodi a vzal mě ještě nějaký kus cesty přes Belgii (myslím, že to byl holanďan). Ještě téhož dne jsem se nějak dostal až do Frankfurtu (respektive tak ve čtyři ráno další den), ale bohužel do města. Naštěstí jsem byl vyhozen alespoň na konci města. Stejně mi ale trvalo pěknou dobu (a několik dalších stopů) než jsem se dostal opět ke správné dálnici. Vzhledem k tomu, že jsem "nespal", jsem byl také dost utahaný.

Také mě opět vyhazovali policajti z nájezdu na dálnici. Kdo má ale vědět, že značka dalnice je půl kilometru daleko a silnice si pak pěkně vede lesy a polemi než se skutečně napojí na dálnici. Na dva stopy jsem se dostal až na odpočívadlo před Norimberk. Zde již stopoval nějaký slovák a myslím ještě další lidi. Byla to tu dost bída, protože směrem na Čechy vpodstatě nikdo nejel (takhle dát se do Mnichova či Itálie by zas nebyl takový problém). Nakonec jsem se rozhodl, že po dálnici to moc nejde a nechal jsem se jedním autem odvézt na malou silnici, která také vedla směrem na Čechy.

Stopování na malé silnici bylo sice rychlejší, ale na druhou stranu vždy nejvýše na dvacet kilometrů a to mě čekalo více než 100km. Mezi jinými mi tu na jeden úsek zastavila i samotná holka. Už se začalo pomalu stmívat a já jsem viděl docela bledě, že se ještě tohoto dne dostanu do Čech. Naštěstí mi zastavil kamion, který jel až do Prahy a s řidičem byl docela dobrý pokec. Vzhledem k tomu, že jel jen do Prahy, zavolal vysílačkou jestli není někdo, kdo by jel na sever a tak jsem mohl přestoupit v Praze do dalšího kamionu jedoucího do Mladé Boleslavi. Zde se mi však ve dvě ráno při provozu jedno auto za 5-10 minut nechtělo stopovat a tak jsem počkal až do rána, kdy se mi konečně podařilo dostat domů. Bylo to dost vyčerpávající cestování, protože jsem toho za posledních 72 hodin stopování moc nenaspal a moc nesnědl.