Výstup na Pico de Aneto

Den šestnáctý (8.8.)

Tohoto rána se mi po dlouhé době konečně podařilo vstát "už" v osm hodin, ale na cestu jsem se stejně vydal až v půl desáté. Po kratičkém úseku v údolí řeky Essery mě značka GR11 u velké vodní nádrže zavedla do postranního údolí stoupajícího východním směrem. Docela jsem to hnal, protože kdybych byl na konci (respektive v té části údolí, kterou už mám opět na jedné ze svých map) včas, mohl bych už tento den stihnout výstup na nejvyšší horu Pyrenejí, kterou je 3403,5m vysoké Pico de Aneto. Ještě musím podotknout, že když jsem šel tím údolím, projelo kolem mě pár větších aut vozících turisty pod Pico de Aneto.

V místě, kde se rozbíhá GR11 a jedna z možných cest na Pico d'Aneto jsem byl něco málo po poledni a tak padlo mé konečné rozhodnutí, že výstup uskutečním již dnes. Kousek vedle cesty jsem vyházel všechny nepotřebné věci z batohu na skryté místo pod přečnívající kámen a vydal jsem se po cestě směřující k odbočce na vrchol Pic d'Aneto. Cesta dost nepříjemně stoupala a hlavně ten terén byl dost brutální (navíc jsem zde spíše tušil kam mám dojít, než abych šel po cestě, která se mi po chvilce ztratila). Lezl respektive přeskakoval jsem mezi balvany o rozměrech tak od půl metru až po několikametrové bloky a to vše hlavně do dost slušného kopce.

Od odbočky, kde jsem si uložil věci, do sedla (to mimochodem není dle mapy vzdáleno o moc víc než 2,5km), mi to i s odlehčeným batohem trvalo okolo hodiny a půl. Na druhou stranu ta cesta má na tomto úseku převýšení přes 600m. V sedle jsem udělal nejprve fotku směrem na západ (tedy na místo kudy jsem prošel). Další fotku jsem udělal přesně na opačnou stranu a zachycuje dvě ze tří jezírek téměř na západ od Pic d'Aneto. Ač to na první pohled nevypadá, dá se i zde na některých upravených místech (tím myslím relativně rovné místo bez větších kamenů, které je často ještě obehnáno kamennou zídkou sloužící jako protivětrná bariéra) postavit stan, i když pravděpodobně se nějakému tomu kamínku, který potom stejně bude tlačit do zad, nedá vyhnout.

Trochu mě štvalo, že při výstupu na nejvyšší horu jsem teď musel pár výškových metrů (asi tak 150) sejít k těm jezírkům (na druhou stranu ten svah, po kterém jsem šel dolů byl pokryt drobnou sutí, takže jsem se dolů krásně sklouzl po svých botách). To však bylo na dlouhou dobu poslední klesání, jelikož od jezírek začala cesta nechutně stoupat. U největšího z jezírek jsem pořídil dvojfoto zdejších hor. Na pravé straně první fotky by snad mohl být vidět i vrchol. Ale vrátím se ještě k vlastní cestě vedoucí na vrchol. Je značená pomocí kamenných pyramid, které se mi sem tam ztrácely. To se ještě dalo vcelku dobře snést, ale vlastní povrch cesty byl dost nechutný. Občas se šlo po suti z malých kamínků, které při každém kroku podkluzovaly a část se šla i po sněhu, což je snad ještě horší. To vše do velice prudkého kopce.

Po nějaké době (asi tak po hodině) jsem konečně dorazil do sedla, kterým jsem se dostal na severní stranu Pica. To bylo velice dobře znát hlavně na množství sněhu (tedy on to byl spíš ledovec), které tu leželo. Navíc na povrchu byla párcentimetrová vrstva nového sněhu. Ten ledovec mohl mít šířku tak okolo jednoho kilometru a délku kolem dvou kilometrů. Cesta i po tomhle povrchu vedla do dost slušného kopce a při každém kroku mi noha uklouzla v podstatě na to místo odkud jsem ji zvedl (tady by se vyplatilo mít i mačky). Přejít těch něco přes 300m bylo hrozný, ale přece jenom jsem konečně těsně před čtvrtou hodinou dorazil na vrchol (od místa, kde jsem si nechal věci jsem tedy až sem na vrchol šel asi tak tři a půl hodiny).

Bohužel se během dne zkazilo trochu počasí, a tak ty fotky, které jsem na vrcholu Pico d'Aneto pořídil nejsou nic moc. Nejprve jsem vyfotil kopečky, které mě v následujících dnech ještě čekaly (tedy oblast směrem na východ), dále jsem udělal jednu fotku přibližně na jih a následovalo foto vlastního vrcholu s jeho "ozdobami". Na následující fotce jsou naopak kopečky západním směrem včetně kusu ledovce severozápadně od Pica. Abych nevynechal žádný směr pořídil jsem také jednu fotku severním směrem. Pico d'Aneto má dle mojí mapy výšku 3403,5m, což znamená, že tento den jsem vystoupal a posléze opět sešel nejméně dva výškové kilometry (bohužel nemám mapu místa, kde jsem přespával a tak to nemohu udat přesněji).

Cesta dolů z vrcholu po ledovci byla něco úplně jiného než výstup nahoru. Zde naopak klouzavé boty byla veliká výhoda (tedy jak se to vezme, protože kdyby se to moc rozjelo, tak nevím jak bych to ubrzdil). Prostě v malém necelých půl metru hlubokém vyšlapaném korytě z rozbředlým sněhem (tipl bych, že bylo něco mezi 5-10°C) jsem jel jak na bobové dráze, kdy moje boty sloužily jako miniaturní lyže. Bohužel po tomto krásném svezení (lidé okolo docela koukali - hlavně ti co měli mačky) následoval dlouhý a nepříjemný sestup či lépe řečeno přeskakování z kamene na kámen. Také jsem si chtěl ještě trochu zkrátit cestu do sedla ve východním hřebeni, ale bohužel nakonec jsem si celou cestu zkrátil jen o malý kousek, ale se po té zkratce daleko hůř šlo.

S dost vymlácenými koleny jsem se konečně (asi tak okolo půl osmé večer) dohrabal zpět na místo, kde jsem si v poledne nechal věci a kousek odtud (právě na rozcestí GR11 a vrcholovky po níž jsem šel k Pico d'Aneto) jsem se utábořil na poměrně velkém a pěkném plácku, který z obou stran obtékal horský potok. Konečně jsem si mohl pořádně odpočinout a dopřál jsem si také trochu sušeného ovoce, které mi ještě zbývalo, a kus čokolády. Za celé odpoledne respektive za sedm hodin odpoledního výstupu a sestupu jsem dle mapy urazil jen asi čtyři kilometry vzdušnou čarou.