Na této stánce by měli být v bodech shrnuty veškeré zajímavosti z této akce, popřípadě související informace, které jsem se dočetl někde jinde.
Značení cest v Pyrenejích dost závisí na tom, jak je daná oblast zajímavá pro turisty. V oblastech, kde je hodně rozvinut turistický ruch (národní parky) jsem neměl se značením větší problémy, ale stejně je lepší i zde mít po ruce mapu. Dost často se totiž stává, že na rozcestí nejsou žádné ukazatele respektive nanejvýš tam bývá šipka a název trasy např. GR11 (to má však háček, protože GR11 se občas rozdvojuje a pak na takovémto místě uvidíte dvě šipky různým směrem se stejným označením). Také s mapou se dá daleko lépe odhadnout místo, kde například je odbočka, kterou jsme se chtěli vydat. Navíc je dobré vědět jak cesta dál vypadá (převýšení), protože se může stát, že i několik hodin nebude poblíž žádné rozumné místo například na přespání (pokud by člověk navíc chtěl přespávat na refungách, je mapa nezbytná a možná, že by se mu pak vyplatila i některá z knížek popisující zdejší cesty).
Zatím jsem psal o značení jen v těch "lepších" oblastech. Často už hodinu až dvě od posledního parkoviště se stav zdejších cest začíná rapidně zhoršovat. Pokud se člověk dostane do takovýchto míst, potom brzy pochopí, že tady neplatí nic jako u nás, že se má chodit jen po vyznačených cestách, ale zde je člověk nesmírně rád, když se na něčem čemu oni říkají cesta vůbec udrží. Znační je totiž dost často velice mizerné a navíc jsou zde vydupány desítky cestiček od dobytka, který se pase po celých Pyrenejích. Nezřídka jsou ty zvířecí cesty daleko hezčí než vlastní GR11 a tak se mi párkrát stalo, že jsem se po takovéto cestě vydal.
Ve značení neexistuje žádný standard jako je tomu u nás a tak co značka to originální dílo. V některých místech jsou cesty značeny pomocí mužiků (hlavně vysoko v horách nějaké vedlejší cesty). Kromě normálních značek (pruhů) tu navíc používají křížek, který naopak znamená, že cesta, která je jím označena, není ta po níž se má jít. Bohužel se stávalo, že byla křížkem označena jen jedna z několika cest, ale normální značka nikde na dohled. Občas se mi také zdálo, že místní značkaři jsou odborníky na to, jak nakreslit i několik značek na jednom místě tak, aby nebyly vidět do té doby, než je minete. Na jiných místech to zas vypadalo tak, že značkař šel právě opačným směrem než já, a tak jsem se musel každou chvíli otačet a kontrolovat zpětně, zda jdu pořád po značce. Někdy jsou také dost matoucí směry jakými jsou značky kresleny, protože jednou příčný směr znamená, že máte odbočit a jindy, že máte jít dále za značkou.
V Pyrenejích vedou v podstatě dva druhy cest. Prvním typem jsou trasy GR (Chemin de Grande Randonnée) typicky značené dvěma pruhy, bílým a červeným. Tyto trasy většinou nevedou přímo přes vrcholy a navíc docela často procházejí vesnicemi (někdy až moc často, ale na druhou stranu by pak neměl být problém v dokupování potravim). To, že to nejsou přímo vrcholovky však vůbec neznamená, že to byla pohodová procházka, protože jenom přejít z jednoho údolí do druhého je často úkol trvající přes celé dopoledne respektive odpoledne. Nezřídka jsem během dne vyšel a sešel přes 2 výškové kilometry (docela běžné je dvou i více hodinové stoupání či klesání). Druhým typem cest jsou HRP (Haute Route Pyrénéenne). Krom toho, že jsou v průměru ještě hůř značené než GR, jsou také daleko náročnější, jelikož se snaží jít v podstatě co nejvíce po vrcholech (teď mám na mysli hlavně cestu přes Pyreneje, která se snaží co nejlépe kopírovat Francouzsko-Španělskou hranici).
Nyní sem ještě přidám v bodech pár zajímavostí a poznatků:
Jak jsem se kdesi dočetl, tak táboření mimo národní parky by mělo být úplně vpohodě. Problém může nastat jen, když si člověk začne vyvářet na ohýnku, který navíc pěkně kouří. To pak na Vás může i někdo přijít (vlastní zkušenost). Nevím jak přesně je to se stanováním v národních parcích, ale je pravda, že lidé tu stanovali především u refug (přeci jen je u nich voda a nějaké ty další vymoženosti). Na druhou stranu jsem viděl i zmínku (opět ne z oficiálních míst), že v Parque Nacional de Ordesa je stanování povoleno, ale jen přes noc a navíc v nadmořské výšce přes 2000m (v jiném dokumentu jsem zas našel, že kdo jde po GR trase tak může přespávat i v parcích). Pravdou ale že to tu nikdo nekontroluje (ono při velikosti Pyrenejí nebo jen těch parků je to v podstatě nemožné). Já jsem tedy na celé cestě stanoval většino kousek od cesty daleko od refung a jiných lidí.
Už jsem se zmínil o Refuge (mimo nich tu jsou ještě cabanes, gites d'etape, které se asi liší poskytovanými službami, konfortem a velikostí). To jsou takové horské chaty různé velikosti, ve kterých se dá také přespávat, ale musí se za to samozřejmě platit (a na naše poměry je to docela docela dost). Vzhledem k tomu, že jsem neměl potřebu žádnou navštívit, tak více infomací asi naleznete na stránkách, které jsem zařadil do odkazů. Jen pro úplnost dodám, že jak po GR10 tak i po GR11 se dá jít i stylem, že se jde od jedné z těchto chat k druhé.
Příležitostí k nakoupení si jídla bylo vcelku dost a tak není potřeba toho zas tolik tahat s sebou. V podstatě skoro každý den či dva se dalo někde nakoupit. Horší však bylo řešit otázku, co vlastně koupit. Jako ve všech západních zemích i ve Španělsku se nedá dost dobře sehnat rozumné pečivo, čím myslím náš obyčejný chleba. Lze si koupit bagetu, která přestože vypadá hrozně velká člověk se jí vůbec nenají. Navíc je to v podstatě skoro samá kůrka (spíše by se tomu dalo říkat strouhanka) a uvnitř něco málo nafoukaného těsta. Ještě k tomu taková bageta moc dlouho nevydrží čerstvá. O moc lépe na tom není ani zdejší krájený chléb (převážně se zde prodává bílý chléb) balený v igelitovém sáčku (jsem měl hned říct, že je to prostě toastovací chleba). Oproti českému chlebu je tak minimálně třikrát méně hutný nehledě na to, že je i 5x dražší.
Nedostatek pečiva jsem nahrazoval tím, že jsem si večer uvařil nějaké jídlo a polovinu jsem si ho nechal na ráno. K vaření jsem používal propanbutanový vařič s bombou Camping-Gas (530g). Ještě s malým zbytkem plynu v jendné starší bombě mě to vystačilo celou cestu a to jsem vařil téměř každý den večer (ta 530g bomba mi dle mého odhadu stačila na uvaření 30l vody, ale k tomu se musí připočítat ještě to, že jsem při vaření musel nechat obsah vřít delší dobu). K jídlu jsem si tedy dával většinou "kašovitá" jídla s nějakou omáčkou, pudinkem nebo občas masovou konzevou. Takový hrubý přehled toho, co jsem vlastně jedl se dá zjistit ze seznamu potravin, které jsem při své cestě spotřeboval. Převážně jsem sebou táhl sušené pokrmy a proto jsem každý den od večera do rána spotřeboval na vaření a pití kolem 3l vody.
Nyní opět pár postřehů už jen v bodech:
S vodou na pití jsem neměl žádné větší problémy. Navíc skoro v každé vesnici se dají najít veřejně přístupné kohoutky nebo alespoň trubka z níž voda vytéká (pili z toho i místní lidé). Většinou se voda nácházela v centru vesnice, někdy i na autobusové zastávce (Céret), u Středozemního moře jsem tekutiny doplňoval také pojídáním vinné révy a dalšího ovoce. Jedinnou vyjímkou, kde se takto přístupná pitná voda nevyskytuje, jsou střediska zimních sportů, což jsou vpodstatě městečka skládající se pouze z hotelů.
I v horách je vody dostatek, ale člověk musí počítat s tím, že se tu všude pasou krávy, koně nebo alespoň ovce. Nechce-li někdo pít z potoka, obklopeného kravinci, může mít v některých místech trochu problém najít opravdu "čistou" vodu. Mám ale takovou zkušenost, že když jsem si vzal litr vody na cestu (samozřejmě, že je také nutné brát ohled na počasí), tak jsem byl téměř vždy schopen dojít až k místu, kde ta voda už byla určitě vpořádku (vyšší polohy v horách, vesnice). Za celou cestu jsem pil společně s dobytkem z jednoho potoku asi jen 3-4x a stejně mi potom nic nebylo.
Také je dobré si občas uvědomit, že když člověka čeká delší kus cesty po hřebeni, tak tam bude vodu schánět dost těžko, protože sejít do nějakého údolí k potoku může být vcelku běžně záležitost na více než hodinu a to nepočítám ještě ten výstup zpět nahoru. Za celou cestu se mi dvakrát stalo, že jsem večer při stoupání do kopce přešel poslední místo, kde vytékaly z úbočí prameny a já pak zůstal navečer bez vody respektive jednou jsem nabíral stojatou vodu z horského jezírka plného pulců (v osm večer se už člověk může těžko vrátit do údolí, ze kterého stoupal přes hodinu a půl).
Ve větších údolích teče často dost vody na to, aby se člověk mohl opláchnout, ale vzhledem k tomu, že minimálně část vody pochází z tajícího sněhu tak ty potoky jsou docela studené. Proto je asi lepší se vykoupat dříve než zapadne slunce. Zrada může být občas také v tom, že vzhledem k charakteru podloží v údolí (kameny, štěrk, písek) se často stává, že se prostě všechna voda vsákne a vyvěrá na povrch až o několik kilometrů níže v údolí. Ještě si neodpustím jednu poznámku: Nemyjte si hlavu mýdlem v mořské vodě. Ono to totiž zreaguje a vytvoří se bílá kašovitá hmota, která pak nejde z těch vlasů žádným způsobem dostat.
Za celý měsíc v Pyrenejích mi pršelo v souhrnu asi tak dvě až tři hodiny. Navíc tak kolem 20 dnů byla obloha v podstatě bez jedinného mráčku. Také proto jsem celou cestu absolvoval jen v kraťasech (no občas jsem si teda musel nasadit budnu, například na vrcholu Pico de Aneto, kde však určitě nebylo více jak 10°C). Ne všichni, ale musí mít takové štěstí na počasí jako já, protože se tu prý docela často vyskytují převážně odpolední přeháňky a bouřky.
Nejhorší počasí bylo v Baskytsku, kde jsem v oblasti kolem města Isaba stihl během dne odpotit kolem 6-ti litrů vody (dle toho, co jsem četl, to tu není vůbec netipické v tuto roční dobu). Bylo to opravdu dost nepříjemné v takovémto počasí někam stoupat. Asi bude něco na tom, když se někteří lidé vydávají na cesty brzy po ránu a pak přes poledne odpočívají (ale mě se nějak pořád nedařilo brzy vstávat). Za celé mé putování se mi také čtyřikrát sloupal nos, ač jsem se ho snažil alespoň trochu natírat krémem. V těch největších vedrech jsem navíc chodil s hlavou přikrytou šátkem, který jsem se snažil při každé příležitosti namočit.
Také se pokusím trochu zhodnotit vlastnosti Gore-Texových bot v tomhle počasí. Jednoduše řečeno nic moc. Je-li víc jak 25°C, potom se pot z nohou přes membránu nestíhá v žádném případě odpařovat a tak si pak člověk v takových botách připadá pomalu jako v gumovkách. Na druhou stranu, když tepota nepřesahuje 20°C a prší (nebo se jde po cestě na níž je vrstva vody či bahna), je to zas docela pohodička.
Po celé Evropě by mělo fungovat bezplatné volání z mobilu (přes libovolnou síť - dokonce i když není v mobilu SIM karta) na telefonní číslo první pomoci (112). Kdesi jsem se však dočetl, že Pyreneje jsou zatím vzhledem ke svému rozsahu dost špatně pokryty signálem (předpokládá ale, že toto se v blízkých pár letech změní).
Další možností pro telefonování je využití telefonních budek, které se zde nazývají "Telefonica". Jsou to klasické telefony na kartu (v ceně 1000Pts, což bylo přibližně 200Kč). Při vytáčení čísla se ve sluchátku začnou ozývat zvuky, jako když se konektuje modem a navíc se velice často stane, že se spojení vůbec nezdaří.
Po celých Pyrenejích se pásli koně, krávy a ovce. Tak jak jsem je tu vyjmenoval, tak to přibližně odpovídalo i rozložení zvířat vzhledem k nadmořské výšce. I tak jsem viděl pást se krávy a koně v nadmořské výšce nad 2km. Kromě těchto lidmi sem zavlečnými zvířaty jsem tu ještě párkrát potkal stádo kamzíku. Nětkeří se téměř nebáli lidí a člověk se k nim mohl přiblíži na méně než 10m. O trošku bázlivější byly švišti, kteří vždy dříve než jsem je stihl vyfotit, zmizeli ve svých norách. Asi nejzajímavějším zvířetem, které jsem na své cestě potkal byl jeden medvět kousek od začátku Canal Roya
Vegetace samozřejmě odpovídá zdejšímu teplému klimatu. Baskytsko hlavně v blízkosti moře je pravidelně zásobováno dešťovou vodou. Proto tu asi roste bujná vegetace mezi níž bohužel patří i celá řada trnitého křoví, které je často i jako podrost v lesích. I zbytek Pyrenejí je vcelku dobře zavlažován a jen v některých místech byla tráva spálená od sluníčka (to ale spíše až na východ od Andory). Kousek východně od Pico d'Aneto (ale asi nejen tam) rostla vysoko v horách nepříjemně tvrdá tráva, která z dálky i blízka vypadala jako krásný měkký trávníček, ale když si na ni člověk lehl, tak si připadal jak fakýr. Velké části kopců (hlavně kousek před Andorou) jsou porostlé keři s dřevnatým stonkem a trvdými kolem 20cm dlouhými a 2mm tlustými tvrdými lisy. Tyto rostliny kvetou žlutě a poté, co uzrají jejich semena, vystřelují ven z tobolek. Největší oblasti těchto keřů byly v místech, kde asi v minulosti bývaly pastviny. Bohužel v rostlinách se moc nevyznám a tak k těmto obecným informacím toho asi víc nevymyslím.