Ráno jsem se doma přinutil vstát už v 6:45 (to je pro mě o prázdninách docela úspěch) a začal si dobalovat poslední věci a hlavně jídlo. Trochu jsem měl problémy s uchycením lahví na vodu, jelikož gumové popruhy, kterými jsem to měl přichyceno minulý rok, tu nebyly a nakonec mi tedy mamka musela ušít nové. Stopovat jsem tedy začal asi po deváté a to směrem na Prahu z Turnova, kam mě dovezli rodiče. Je pravda, že Švédsko je na úplně opačnou stranu, ale já si musel ještě koupit to pončo. Navíc pro stopování to dle mě není zas až taková ztráta, protože se alespoň jede po docela slušných silnicích.

Na Černém Mostě jsem si lístek v metru štípal v 10:56 a asi o hodinu později jsem byl v ulici Koruní a koupil si ve zdejší prodejně "vysněné" dostatečně dlouhé pončo značky Condor (na to, že je to jen takový kus nepromokavé látky, je to tedy pěkně drahé). Byl jsem docela rád, že se mi nákup podařil hned v prvním krámu a mohl se vydat na cestu do Švédska. Asi hodinu a půl mi tedy ještě trvalo, než jsem se dostal z centra na silnici vedoucí směrem na Drážďany. Během cesty se mi totiž podařilo trochu v Pražské hromadné dopravě trochu zazmatkovat, jelikož tramvaje, kterými jsem chtěl jet měli výluku a já si na druhou stranu zjišťoval pouze tramvajové spojení.

Na výpadovku směrem na Ústí n. L., kam jsem dorazil tak kolem půl druhé, už stáli tři stopaři (přesněji řečeno jeden kluk a jedna dvojice). Již doma jsem si vytiskl cedule na stopování, ale první město, které jsem měl napsané byly Drážďany. Řekl jsem si, že zas není tak špatné stopovat na nějaký vzdálenější cíl a vytáhl jsem tedy příslušnou ceduly. Ani jsem původně netušil, jak dobrý tah to byl, protože asi tak po hodině mi zastavilo auto. Musím uznat, že tak nacpané auto mi opravdu málokdy zastaví. V autě totiž byl mladý chlápek se svým malým děckem a zadní sedačky měli úplně zarovnané věcmi. Také než jsem mohl nastoupit, tak řidič musel ty věci asi tak pět minut přerovnávat a pak jsem se tam konečně mohl nějak nasoukat s batohem položeným na nohách (to auto mělo mimo jiné jen přední dveře). Ještě v Čechách jsme se zastavili v Dubí u jedné restaurace. Zatímco ti dva si něco objednali u venkovního stolečku, já jsem si vytáhl první řízek, který mi mamka udělala na cestu. Během další jízdy jsem se dozvěděl, že s nimi mohu jet až do Berlína, kam jeli za nějakým svým známým a že teď byli na dovolené na Šumavě. Do Berlína je to tedy pěkný kus cesty a tak jsme ještě jednou stavěli a večeřeli. Prostě si na jednom odpočívadle roztáhly deku a na ní jedli. Sympatické bylo, že jsem se mohl najíst s nimi a dal jsem si půl nějakého buřta a dva chleby s margarínem. Berlínem jsme projeli vpodstatě až k jeho severnímu okraji, což bylo pro mě velice příznivé. Navíc mi ten chlápek ještě ukázal, kde je S-Bahn a hlavně mi řekl, na které zastávce mám vystoupit, abych se co nejlépe dostal na výpadovku na Hamburk. Když jsme se loučili, dal jsem mu svoji webovou adresu, aby se mohl případně podívat na fotky, které jsem hodlal ve Švédsku pořídit. Za zmínku stojí ještě to, že bych mohl téměř jistě přespat s nimi, ale muselo by se to nejprve domluvit s tím člověkem, za kterým jeli a tak jsem nechtěl zbytečně otravovat.

Tak kolem půl desáté jsem tedy vlezl jsem do berlínského S-Bahnu. Nějak jsem hned nepochopil, kde bych měl platit a hlavně jsem neměl větší zájem to zjišťovat. Po chvilce přijel první vlak a já tedy ty tři stanice až k Pankow Heinersdorf jel načerno. Když jsem vylezl ven, uviděl jsem telefonní budku a rozhodl jsem se, že v ní nechám pár svých drobných, které jsem dostal za úkol utratit. V deset večer jsem tedy zavolal domů a prohodil s mamkou asi tak deset slov, jejichž obsahem bylo v podstatě to kde teď jsem. Pak jsem došel malý kousek k jedné benzínce a zkoušel ještě na noc někoho chytnout. Byl tu však docela malý provoz a tak jsem to kolem půlnoci zabalil a ulehl do vysoké trávy (nebo spíše balastu, který roste na místech, kde se jen tak upraví hlína a vyrostou na ní různé plevely).

Spalo vcelku vpohodě a ráno jsem vstal kolem půl sedmé. Ani jsem se nenajedl a šel jsem hned stopovat. Tok po hodině jsem chytl člověka (tedy spíš on na mě od benzínky zavolal), který mě vzal na supr velkou benzínku ve směru na Hamburk. Cestou jsme se hovořili anglicky a když jsem mu sdělil, že dělám informatiku, tak mi začal povídat, že sa tomu teď v německu říká "indy" vzhledem velkému počtu lídí z Indie, kteří mohou v současné době v oboru informatiky pracovat díky zelené kartě (prostě pracovnímu povolení pro cizince). Na benzínce, kde mě vysadil, mi téměř okamžitě zastavil kamion, a když jsem řidiči řekl, že jsem Čech, spustil na mě lámanou češtinou. Jeho manželka je totiž Češka a on proto v Čechách tráví dost často dovolené a tak se trochu naučil. Vzal mě asi 50km na "malinké" odpočívadlo před odbočkou na Rostok.

Zde jsem měl veliké štěstí, jelikož mi během pěti minut zastavil chlápek s nějakým terénějším pickupem. Batoh jsem si tedy musel hodit dozadu na odkrytý nákladový prostor. Sympatické také bylo, že jsem byl odvezen až kousek severně za Hamburk (zde jsem byl kolem jedenácté), takže jsem se nemusel proplétat městem. Horší však bylo, že okolo silnice tu nebyla žádná krajnice, ale naopak značka zákazu zastavení. Zkoušel jsem tedy chvíli (asi tak dvě hodiny) stopovat na semaforech, kde mi ale nikdo nechtěl zastavit. Navíc začalo být pěkné vedro a tak jsem se na sluníčku docela nechutně smažilo. Nakonec jsem to vzdal a vydal se podél silnice hledat rozumnější místo. Asi tak po 3km chůze jsem přeci jenom dorazil na místo, kde se dalo docela rozumně stopovat na rozšířeném místě u vjezdu do jakéhosi firemního areálu. Přibližně po dvaceti minutách jsem chytl chlápka (dělal do sítí a hardwaru), který mě vzal na výjezd z dálnice 136km před Flensburg. Cestou mi mimo jiné řekl, že jsem stál na pěkně hloupém místě, protože asi tak po 3km se silnice rozdělovala na úplně opačné směry.

Na další auto jsem v ukrutném vedru čekal přes hodinu, ale nakonec mi zastavilo auto na pěknou benzinku před odbočkou na Kiel. Zde jsem "omylem" stopnul taxík (tranzit), ale jeho řidič říkal, že to bude zadarmo, protože už stejně má po pracovní době. Vzal mě asi 15km před Flensburg s tím (cestou jsme na chvíli stáli v zácpě na dálnici), že musí jet odpočívat a že mě za půl hodiny kdyžtak vyzvedne a vezme až do města. Asi po dvaceti minutách jsem ale chytl jiné auto, které mě vzalo na začátek Flesburgu. Popošel jsem tedy kousek městem až jsem se dostal k silnici najíždějící na dálnici do Dánska. Nebylo tu však žádné rozumné místo na stopovaní a tak jsem se snažil stopovat na autobusové zastávce. Byl jsem z toho trochu rozladěn, protože se mi zdálo, že mi zde nikdo nemůže zastavit. Po chvíli mi naštěstí zastavila jedna holka a vzala mě na hranice. Během cesty jsme jako vždy trochu konverzovali a zajímavé bylo, že před deseti lety uměla Česky. Říkala, že v současné době si z češtiny už nic nepamatuje.

Nezdálo se mi příliš vhodné stopovat zde na hranici a vzhedem k tomu, že dle mého autoatlasu měla být nedaleko benzinka, rozhodl jsem se na ní dojít. Bylo to nakonec asi tak 2km. Nejprve jsem si tu nabral vodu do svých dvou jeden a půl litrových lahví a potom jsem hned šel stopovat na výjezd. Byl tam nechutně malý provoz a navíc, když už někdo jel, tak byl nacpaný k prasknutí. Kolem desáté večer jsem to tedy zabalil a raději si našel hezké místečko na přespání. Ještě než jsem se uložil ke spánku, dal jsem si k večeři další řízek s chlebem.

Ráno jsem se nechal pěkně osušit sluníčkem a vstal jsem něco po sedmé. Po zabalení věcí jsem šel hned stopovat, ale jezdilo tu snad méně aut než večer. První, kdo mi tu zastavil, byla policie (respektive policajt a policajtka) a hned chtěli moje doklady. Po jejich ověření mi popřáli šťastnou cestu a odjeli. Teprve tak v půl desáté mi zastavil zelený kamion značky Mercedes. Řídil ho nějaký bývalý Rus (alespoň dle toho, co jsem od něj pochopil) a hrála mu tam nějaká ruská muzika. S ním jsem dojel až na odpočívadlo u Koldingu, kde jsem opět asi dvě hodiny vytuhl. Stejně jako předešlý den mě dost nepříjemně připalovalo sluníčko. S dalším kamionem, který řídil nějaký Dán, jsem se dostal na benzínku před Odense. Když jsem vystupoval, tak mi dal jedno firemní tryčko, že se mi s ním budou líp stopovat kamiony. Tady jsem se trochu najedl a pak jsem pokračoval ve stopování. Velkou výhodou bylo, že se tu dalo stopovat ve stínu. Obecně vzato však musím uznat, že stopování na benzinkách v Dánsku není právě nejoptimálnější, protože na nich není zdaleka takový provoz jako v Německu a navíc to alespoň v tomto období vypadalo, jako by zde stavěli jen přeplnění turisté. Vzal jsem tedy první auto, které mi zastavilo, ač mě vzalo jen kolem 30km na odbočku na Odense.

Říkal jsem si, že to na takové odbočce bude dost bída a navíc tu už jeden Dán (takovej týpek sem tam potetovaný) čtvrt hodiny stopoval. Usadil jsem se tedy za svodidla s tím, že tu asi zůstanu dost dlouho. Opak byl naštěstí pravdou, jelikož tomu dánskému stopaři během dalších pěti minut zastavilo auto a on přemluvil řidiče, aby vzal i mě. Cestou jsme jeli před jeden dost dlouhý most spojující dva dánské ostrovy (vlastně v současné době tedy už poloostrovy) a je to opravdu dost zajímavá stavba. Vysazen jsem byl na jedné odbočce nedaleko za tímto mostem, protože řidič toho auta jel na jih. Stopoval jsem tedy na nájezdu na dálnici a během pěti minut mi zastavilo auto, které jelo až do Kodaně (København). Dle této denní zkušenosti se stopováním v Dánsku se dá usuzovat, že je daleko lepší stopovat na nájezdu na dálnici než na nějaké benzince. Během cesty do Kodaně jsme viděli dost rozsáhlý kouřový mrak pocházející asi z nějakého rozsáhlého požáru.

Kolem čtvrt na pět jsem byl v Kodani. Tam to bylo na stopování dost drsný, protože jsem stál těsně před cedulí značící začátek dálnice, která však byla jen kousek za zatáčkou a navíc ta dálnice tu byla čtyřproudá, protože se tak po kilometru rozdvojovala (původně se mi tu vůbec nechtělo stopovat, ale neměl jsem na vybranou). Auta tu tedy dost zmateně kličkovala mezi jednotlivými pruhy. Jedinné štěstí bylo, že jsem potřeboval jet tím pravým pruhem a tak ty auta, která jsem chytal jezdila po mé straně. Na druhou stranu je také fakt, že mým směrem jezdilo daleko méně aut, protože přeci jen ač jsou hranice Evropské unie otevřené, lidé stejně nejezdí tak často mezi různými státy jako uvnitř vlastního.Opět se ukázalo, že stopovat se dá všude a je to vždy jen otázka času než někdo zastaví (na tak hloupém místě s větší pravděpodobností nějaká ženská). Zastavili mě tu dvě Švédky, které jeli právě do Malmö. Již od června minulého roku je totiž mezi Kodaní a Malmö postaven most. Přesněji řečeno první půlka je tunel na malý ostrůvek, kde začíná 16km dlouhý zavěšený most podepřený jen dvěma sloupy. V nejvyšším místě je ten most dle mého odhadu více jak 70m nad hladinou moře. Kousek za mostem mě vysadili u jedné benzinky, která však byla bohužel přes most na druhé straně dálnice.

Ač zde na nájedu na dálnici nebyl příliš velký provoz pokoušel jsem se chytnout někoho dalšího. Přitom jsem si dopisoval zápisky do svého deníku od začátku mé cesty, protože dříve jsem na to neměl čas ani chuť. Kolem čtvrt na deset zapadlo slunce za obzor a začalo se ochlazovat. I když tu stále sem tam projelo nějaké to auto a byly tu i lampy, chvilku po desáté jsem to stejně zabalil a utábořil jsem se pro tento den ve vysoké trávě mezi nájezdem na dálnici a dálnicí. Dal jsem si k večeři další řízek a potom jsem ulehl do spacáku pod pončo.

Ráno jsem vstal až když na mě začalo svítit slunce tak kolem sedmé. Bylo krásně bez mráčku a já začal opět cítit, jak mi slunce peče moji kůži hlavně na hlavě (nebyl to úplně nejlepší nápad se těsně před odjezdem nechat ostříhat). V době, kdy nejelo žádné auto, jsem se alespoň snažil chránit před slunečními paprsky cedulí na stopování. Prvního stopa jsem chytl dost pozdě až někdy po deváté. Byl to Švéd, který říkal, že za mlada také procestoval Evropu stopem. Vzal mě na dániční křižovatku u Helsingborgu. Říkal, že je sice zakázáno stopovat na dálnici, ale že mě švédští policisté přinejhorším vyhodí, ale že pokuty nedávají.

Poprvé během svojí cesty jsem tedy u Helsingborgu musel stopovat na dálnici respektive na nájezdu z jedné dálnice na druhou, který byl naštěstí jen jednoproudý. Stejně mi stopování na tomto místě bylo trochu nepříjemné už jen proto, že auta tu jezdila dost rychle. Naštěstí mi asi po půl hodině zastavilo auto, které mě vzalo až do Stockholmu. A nebylo to jen tak obyčejné auto, ale Mercedes vyšší třídy v přepočtu za cca 2,5miliónu s nízkoprofilovými koly, klimatizací nastavitelnou zvlášť pro řidiče a spolujezdce, airbagy všude možně a celou řadou dalších věcí (no u nás se dá pro srovnání normální nové auto koupit asi tak desetkrát levněji). Řídil ho černoch menší postavy, který se jmenoval Daniel. Cestou jsme párkrát zastavovali. Poprvé mi koupil jedno pití a vzhledem k tomu, že bylo poledne, tak druhá zastávka byla na oběd. Stavili jsme se v jedné restauraci u silnice, když jsme předtím vynechali pár McDonaldů. Byl jsem od něj pozván na oběd, ke kterému jsem si dal nějakou šunku, smažené brambory a jakousi "omáčku" se vším možným (spíš něco jako tatarka s jablky, ořechy, ...). Dále jsem k tomu všemu měl mrkvový salát a k pití Sprite. Abych nezapomněl tak během další cesty mi koupil ještě jedno pití. Pokaždé, když jsme zastavili, ubalil a vykouřil si jednoho jointa. Během cesty o sobě tvrdil, že je "bank robber" (v Dánsku, Švédsku, Francii, Německu a USA) a dle mě by se docela dobře dalo věřit, že se neživí úplně poctivě. Také říkal, že na zimu jezdí do svého bytu v Thajsku. Vysadil mě hned na začátku Stockholmu v Alby.

Vůbec jsem nevěděl jak je to z toho Alby daleko na druhou stranu Stockholmu, ale ten černoch mi ještě ukázal směr, kde je zastávka metra. Vydal jsem se tedy na metro a tam jsem se po chvíli pátrání rozhodl, že pojedu na zastávku Odenplan (bohužel tu neměli mapu dopravy v celém městě, ale jen centrum a tak jsem ani pořádně nevěděl, kde jsem se v danou chvíli nacházel). Koupil jsem si tedy na celou trasu až do Odenplanu lístek, což mě vyšlo nechutně draho, konkrétně na 32 švédských korun. Jízda tím metrem, které mimochodem dost často jezdí i nad zemí, mě trvala asi tak půl hodiny. Poté, co jsem vylezl ven, došel jsem na dálnici E4. Vzhledem k nepřízdnivým podmímkám pro stopování jsem po této silnici popošel ještě asi tak 2km k místu, kde se oddělovala E18.

Zde, v podstatě už na výjezdu ze Stockholmu, mi nejprve zastavil taxík a jeho řidič snad v životě neviděl stopaře. Musel jsem mu tedy vysvětlit, že s ním vlastně nechci jet, protože stopuje se zadarmo. Potom mi zastavila dodávka, která mě vzala jen kousek k odbočce silnice E20. Zde jsem po chvilce stopnul manžele, kteří neuměli ani slovo anglicky a německy. Vzali mě ale docela daleko až k místu, kde v tomto roce E4 ještě není dálnicí respektive, kde za nějakým městem zas kus dálnice začíná. Pak mi dali na telefonu pravděpodobně svoje děcko, aby mi vysvětlilo, že už dál nejedou. Místo, kde mě vysadili bylo na stopování docela dobré, protože to bylo za křižovatkou se semafory a hlavně tu byl dostatečně široký odstavný pruh. Také mi tu vpodstatě hned zastavilo auto, které mě popovezlo kolem 70km na jednu malou benzínku. Ještě cestou mi manželé, kteří v něm jeli, nabídli přespání.

Ač už bylo vcelku dost hodin (tak kolem desáté), rozhodl jsem se stopovat dál, protože bylo pořád světlo. Ani jsem netuši, že už když jsem procházel tou benzínkou na výjezd, všimli si mě a hlavně mé stopovací cedule s nápisem Abisko tři mladí švédové. Když tedy vyjížděli, zastavili mi ač už měli docela dobře našlapané auto, protože sami jeli někam do hor. Cestou jsem si nimi chvíli povídal (a také jsem dostal nějaké sladké kandlované ovoce, které je zde prý tradiční sladkostí), ale pak už bylo dost pozdě a náš rozhovor ustal. V podstatě jsme jeli v kuse pět hodin a ve tři ráno jsme dorazili do města Umeaå. Zde jsem se s nimi musel rozloučit, protože jeli na severozápad do hor a já chtěl jet podél pobřeží stále na sever. Poté co jsem vystoupil, odebral jsem se trochu se vyspat do lesíka, ale dost mě tam otravovalo pár komárů, jelikož jsem spal jen pod pončem.

Vstal jsem tak v půl sedmé a šel stopovat na jeden výjezd. Byla to docela bída a jako první mi zastavila nějaká ženská, která si myslela, že chci jen do centra (v té chvíli jsem stopoval s cedulí E4, mimochodem je docela vhodné u označení silnice stejně dopsat i nějaké větší město). Druhé auto, které jsem chytl tak kolem deváté mě vzalo tak 20km a chlápek, co ho řídil říkal, že jede na nějaký tradiční folkový festival. Dál jsem chytl mladíka se svojí matkou, který mě vzl další kus cesty. Na místě, kde mě vysadili, mi zastavil nějaký chlápek, který jel na oslavu narozenin svého bratra. Cestou jsme se stavili u jedné benzinky, kde mi koupil bagetu a malou láhev minerálky. Mohl mě svézt kolem 50km.

Následující stop byl velice příjemný. Zastavilo mi totiž nějaký mladík (jel z Umeå, kam přiletěl ze Stockholmu) se svojí matkou, a když jsem se tak mimochodem zmínil, že mě na stopu občas lidé pozvou na oběd, vzali mě i oni. Zastavili jsme tedy u jednoho McDonalda (to bylo poprvé v mém životě, kdy jsem McDonalda navštívil) a dal jsem si nějaký kuřecí plátek s hranolkami. Ten kluk mimo jiné povídal, že studuje ve Stockholmu ekonomii a že se teď učí také ASP (dynamické webové stránky). Dojel jsem s nimi až kousek před město Töre.

Na místě, kde jsem vystoupil z posledního stopu to byla docela bída. Ne, že bych nebyl vidět nebo se tu nedalo zastavit, ale provoz zde na severu už byl velice slabý. Asi tak za dvě hodiny zastavilo jedno auto na protější straně silnice a lidé v něm na mě zamávali, z čehož jsem byl v první chvíli docela zmatený. Ukázalo se však, že se pro mě vraceli, a proto zastavili na opačné straně silnice. Bylo to celkem malé auto (asi mitsubishi) jen s předními dveřmi a uvnitř už seděli tři lidé (dva mladí asi manželé a matka té holky) a pes (pitbul). Během krátké doby jsem se dozvědě, že důvodem jejich cesty byla operace psa, ze které se právě vraceli. Bylo to pro mě veliké štěstí hlavně, když mi sdělili důvody, které je vedli k tomu, že mi zastavili. Již minulého dne totiž vyhlíželi nějakého stopaře, ale žádného neminuli, a proto si to chtěli vynahradit. Po několika málo kilometrech jsme se stavili u malé benzinky, kam si jeli mimo jiné koupit zmrzlinu a mě koupily samozřejmě také. Bylo to v místě, kde jsme odbočily z hlavního tahu vedoucího podél pobřeží. Na té benzince mimo jiné stalo pár kamionů, které vozí ryby z Norska například až do Francie a bylo mi řečeno, že je možné takový kamion také stopnout a nechat se s ním dovézt třeba až do Paříže. Abych to ještě více upřesnil, tak je nutno poznamenat, že většina aut jezdí na jih právě zde podél východního pobřeží Švédska, protože je zde lepší a rovnější silnice než v Norsku, kde se všelijak klikatí podél fjordů a tak i Norové dost často využívají raději této silnice ve Švédsku.

Poté, co jsme odbočily z hlavního tahu, vydali jsme se po celkem malých silnicích proti proudu jedné velké řeky (pravděpodobně Kalix älv) na níž se právě konal každoroční "fishing festival". To je akce, kdy se podél celého toku soutěží v lovení určitého druhu ryb a tento den to byly "herringové". (ryba, která se prý musí hned po vylovení připravit k jídlu, protože se nedá skladovat). Cestou jsme také minuli jeden dost supr vodopád, který sice nebyl nijak moc vysoký, ale zato jím protékala obrovská kvanta vody. Kolem toho vodopádu byla vybudována "rybí stezka" pro lososy, aby se jim zdejší proud lehčeji překonával (v současné době však byla mimo provoz a tak si tu ty ryby musejí při tahu proti proudu dost zamakat respektive zdá se mi až nepochopitelné jak mohou vůbec takový proud překonat). Když jsme konečně dorazili k místu, kde ta rodinka měla letní sídlo (zde na severu Švédska je docela typické, že lidé ve zdejších chatách pobývají jen přes léto, kdy je to světlo vpodstatě přes celý den, ale v zimě bydlí ve svých domech na jihu Švédska nebo třeba až někde u Středozemního moře), zeptali se mě, zda bych nechtěl přespat u nich. Vzhledem k mizivému provozu a hlavně proto, že mi ti lidé byli sympatičtí, jsem se rozhodl využít jejich nabídky.

Tohoto večera jsem tedy zůstal v osadě Tärendö (regulerní město se zde hledá dost těžko, protože většina osídlených míst má spíše charakter roztroušených chatiček, to byla pro mě trochu zrada vzhledem ke značení v mé mapě, kde město ve střední Evropě s 10tis. obyvateli má stejnou značku jako osada tady ve Švédsku, ve které je maximálně kolem 100 obyvatel, kteří tu navíc většinou nebydlí trvale), což je samo o sobě docela zajímavé místo, protože zde dochází k bifurkaci řek Kalix älv a Lainio älv (část vody z jedné řeky se přelévá do druhé a musím uznat, že zde to nejsou žádné potůčky, ale ta řeka, která se přelévá má šířku přes 20m a hloubku určitě přes 1m). Moji hostitelé zde mají jednu až nezvykle rozsáhlou chatu s verandou, která je chráněna před dotěrnými komáry moskytiérou. První co mě uvnitř zaujalo bylo obrovské množství knih na policích, které se táhly kolem stěn prakticky v každém pokoji a odhadem to mohlo dohromady dát tak 15m dlouhou a 2,5m vysokou stěnu knih. Až po chvíli jsem se dozvěděl, že otec té holky přednášel na stockholmské univerzitě politické vědy (také tu byl jeden plný regál Marksů, Leninů, ...) a matka pracovala vpodstatě ve zvláštní škole. Kluk té holky navíc učí na stockholmské univerzitě algebru (jeho konkrétní specializací jsou okruhy) a konečně ta holka dostudovala před rokem management lidských zdrojů.

Příjemná byla také večeře, kterou jsem u nich dostal. Mohl jsem tedy ochutnat něco málo jídel z tradyční švédské kuchyně v níž samozřejmě nesmí chybět ryby, ale dal jsem si i celou řadu dalších dobrot (tradiční švédský "kaviár", pečivo, ...). Po večeři mi byla nabídnuta možnost jít do sauny, která je prakticky v každém obydlí a je tradičně využívána jako prostředek jak se večer očistit. Když jsme se všichni dosaunili, ještě jsme trochu konverzovali asi tak do půl jedné (vůbec jsem si neuvědomil, že je tolik hodin, protože venku se jen mírně sešeřilo). Vyprávěli mi například o nějakém tradičním pokrmu, kterým je fermentovaná ukrutně smradlavá ryba. Nějací jejich známí si prý její konzervu vezli sebou a na letišti se místním úředníkům zdála ta pixla podezřelá a tak se jí jali otevřít. To byla ale velká chyba, protože ta konzerva je dost natlakovaná (standardně se prý otevírá nejlépe venku a ještě pod vodou) a tak její smradlavý obsah vytryskl na příliš aktivního úředníka. Tím to celé však neskončilo, protože když si tito švédové na otevřené konzervě s rybou pochutnávali večer na hotelu, začala hotelová služba zjišťovat, zda někde nepřetékjí záchody. Také vyprávěli o svých zážitcích z Japonska, například, že japonské slamy patří mezi nejuspořádanější na světě, jelikož jsou jejich majiteli s pečlivou důsledností udržovány v čistotě a pořádku. Japonci jsou navíc dle jejich zkušeností velice ochotní a příjemní lidé. Zapůsobili na ně takovým způsobem, že nyní už jim ani tolik "nevadí" to jejich fotografování všeho možného. Kolem půl jedné jsme náš hovor ukončili a já šel spát do normální postele s peřinou.

Ráno jsem vstával v 9 a po snídani mě ten kluk vzal na trochu větší silnici, kde jsem mu dal odkaz na svůj web a pak jsme se rozloučili. Bohužel jsem se nemohl rozloučit se všemi, protože ta holka pravděpodobně ještě spala. Stopovat jsem tedy začal necelých 30km od finských hranic na silnici vedoucí směrem na Kirunu. Bylo docela chladno a proto jsem si vzal šuťákovku už jen proto, že na mě občas také dopadlo pár kapek vody. I přes to nepřízdnivé počasí kolem mě začalou během krátké doby kroužit pár komárů, ale naštěstí je to vždy během chvíle odfouklo. Horší bylo, že provoz byl dost malý (tak jedno auto za pět minut), ale naštěstí mi tak po půl hodině zastavil nějaký chlápek, který mě vzal přibližně 70km s sebou. Byl s ním docela dobrý pokec o všem možném a on byl evidentně velice rád, že si může takhle s někým popovídat.

Místo, kde jsem vystoupil z prvního stopu, nebylo přímo optimální na zastavení, ale naštěstí mi během deseti minut zastavil tranzit s párem z Finska (mám-li to upřesnit, tak ten chlápek byl z bývalého východního Německa), který jel na dovolenou na Lofoty. To bylo pro mě velice příjemné, protože moje plánované cílové místo bylo na jejich trase. Cestou jsme projeli Kirunou, v jejímž okolí se těží železná ruda, což se nedá přehlédnout. Cestou jsme se zastavili na jednom odpočívadle u přibližně 100km dlouhého jezera Torneträsk, které se rozprostírá v údolí vedoucím na severozápad od Kiruny směrem k norským hranicím. Zde jsem od nich dostal plechovku Coca-coly a nějaké sušenky. Do Abiska jsme dorazili něco po jedné a při loučení jsem dostal druhou plechovku coly a zbytek těch sušenek. Po necelých šesti dnech stopování a téměř 3tis. kilometrech jsem tedy konečně dorazil na místo, kde mělo začít moje putování.

Hned po příjezdu jsem se snažil nalézt něco jako "tourist information centre", abych se zde lépe orientoval. To mi zabralo nějaký čas, protože jsem netušil, že je Abisko rozděleno na dvě části vzdálené kolem 2km. První část, do které jsem dorazil, se skládala z několika obchodů, restaurací a dalších chalup a v té druhé byly vpodstatě jen hostely a informační středisko abisského národního parku. To se skládalo jednak z expozice tematicky zaměřené na zdejší park (fauna, flóra, přírodní podmínky, ...) a také malého obchůdku zaměřeného na turistické potřeby. Právě v tomto obchůdku jsem potkal tři Čechy (Jirka, Michala a Martin), kteří sem přijeli vlakem (měli koupen railway pas za cca 7000Kč a s ním mohli jezdit měsíc všemi vlaky zadarmo).