Cesta z domova

Letos v zimě jsem měl jen málo zkoušek (tři a z toho dvě takové "poloviční"), a proto jsem se rozhodl, že bych mohl konečně jednou vyrazit na zimní vandr na běžkách do hor. Navíc se měla v termínu 10-17.2. konat zimní lyžařská akce jaderňáků v Tesařově (nedaleko od Harrachova). Rozhodl jsem se tedy, že tyto dvě akce spojím a podívám se nejprve za jaderňáky a potom půjdu dál do Krkonoš. Když jsem však přijel kolem 9.2. domů do Jablonce n.N. zjistil jsem, že ten půlmetru sněhu, co tu ještě před týdnem byl, stihl krásně roztát. Tak jsem nejprve váhal zda nemám počkat, ale když to ani po čtyřech dnech nevypadalo, že by se to mělo nějak změnit, rozhodl jsem se vydat na cestu ve středu 14.2.

Den předtím jsem si nakoupil jídlo a připravil věci a ve středu ráno jsem to vše naházel do své 50 litrové krosny. Po deváté jsem se vydal směrem na Horní černou studnici. Bylo krásné jasné téměř bezmračné počasí s teplotou více než 5°C. Po okolí bylo jen málo zbytků sněhu a teprve až na Černostudničním hřebeni byla trochu souvislejší pokrývka. Lyže jsem si ale raději stejně nenasazoval, protože to na ten kousek nemělo cenu a hlavně ten sníh nebyl pro jízdu na běžkách moc vhodný (v podstatě přes noc zmrzlý téměř v led). Přes Berany a Muchov jsem krátce po poledni dorazil na Šouf (vyhlídka nad Tanvaldem), kde jsem se na chvilku zastavil a dal si jedno jablko ze svých zásob. Pak jsem se vydal dál přes Šumburk až k rozhledně na vrcholu Hvězda (Štěpánka - 958m). Po chvilce odpočinku jsem se vydal do cíle pro tento, což byla chalupa, kde se právě měl konat již zmíněný jaderný sraz.

Když jsem po chvilce hledání konečně v Tesařově objevil tu správnou chalupu (nejprve jsem byl o 180 stupňů dezorientován :-)), zjistil jsem, že tu nikdo není. Tedy vlastně skoro nikdo, protože jeden člověk, který právě tuto chalupu zajišťoval tu byl. Byl to nějaký Petr z páťáku ze zaměření matematické modelování (asi Petr Rálek). Po jídle, které se skládalo z trošky mých tradičních osmažených vloček se salkem a rozinkami, jsme se oba vydali ještě jednou na Štěpánku se sáňkami, abychom se mohli posléze krásně svézt dolů. V některých místech v lese mezi stromy to frčelo na tom umrzlém sněhu až dost nepříjemně. Večer kolem třičtvrtě na osm dorazila autobusem z Prahy ještě Tuleň. Okolo deváté jsme ještě vyrazili na kratičkou procházku za hvězdičkami a po návratu jsme se po chvilce uložili k spánku, protože další den měli v plánu vstát na autobus do Harrachova, který jel už těsně před sedmou.

Krkonoše

Ráno jsme vstávali společně chvilku před půl sedmou (tedy Petrovi dalo docela práci přemluvit Tuleně, že to má cenu se dnes vydal na běžky). Já jsem se v pohodě najedl a zbalil, protože jsem nemusel spěchat na žádný autobus. Zůstal jsem tedy nakonec v chalupě sám, a když jsem odcházel, uložil jsem klíč na smluvené místo (doufám, že ho tam našli, ale nikdo mě ještě doteď nekamenoval tak to pravděpodobně vyšlo). Vydal jsem se po hlavní silnici do Harrachova a aniž bych stopoval zastavila mi tak 3km před Harrachovem dodávka. Řekl jsem si, že když už mě zastavili tak se svezu, jelikož ta cesta po hlavní silnici nebyla zas až tak moc záživná.

Z Harrachova jsem se vydal podél Mumlavy směrem k Vosecké boudě. Ze začátku na té cestě nebylo moc sněhu, ale časem se to zlepšilo a tak jsem asi po 3km konečně přezul boty a vydal se dál na běžkách. Ta jízda všech netrvala zas až tak dlouho, protože po tom umrzlém sněhu se do toho stoupání k Vosecké boudě jelo opravdu dost špatně. Daleko pohodlnější bylo jít pěšky, což jsem také učinil. Opět bylo supr počasí, obloha bez jediného mráčku a tak do mě celou cestu na k Vosecké boudě pěkně pražilo sluníčko. Proto jsem se také u Vosecké na chvilku zastavil, abych se napil, pokochal krásou krajiny v tomto počasí a také zjistil, že sestry mobil, který jsem měl s sebou tu má plný signál :-). Na Vosecké jsem opět nasadil lyže a vydal se po nepěkně svažité a umrzlé cestě nejprve směrem na Labskou boudu. Až k ní jsem však nedošel, jelikož jsem uhnul více na sever, abych se dostal na "Cestu česko-polského přátelství". Po této cestě jsem po chvilce dorazil k nějaké boudě na vrcholu kopce (je to už v Polsku a bohužel nevím, jak se jmenuje) a jelikož už bylo téměř poledne naobědval jsem se výjmečně ne vločkami, ale chlebem s uzeným sýrem.

Po obědě jsem si nasadil lyže a chtěl jsem se na nich vydat dál po hřebeni. Bohužel tu ale dost foukalo a po tom zledovatělém povrchu jsem se během chvilky rozjel do ukrutné rychlosti (ani jsem nechápal, jak je to možné) a po necelých 30m jsem se pěkně rozplácl na zemi. Navíc mi vypadla jedna lyže a málem si to zamířila z kopce dolů, ale naštěstí se mi ji podařilo chytit. Ono v podstatě celá cesta po hřebeni byla dost špatná, jelikož tu nebyly pořádně upravené cesty (lépe řečeno není zde běžkařská magistrála) a navíc ten umrzlý sníh, po kterém se nedalo jezdit ani do kopce ani z vcelku mírného kopce dolů. Proto jsem také většinu hřebene přešel pěšky a jen malou část jsem jel na lyžích. Ono také s tím batohem, který jsem měl na zádech, bylo moje těžiště nepříjemně posunuté a tak jsem si nebyl tak jist svojí rovnováhou jako obvykle. Jeden z nejhorších kusů cesty tohoto dne byl na severní straně Malého Šišáku, jelikož sem nesvítilo slunce a cesta byla téměř ledová. Navíc vedla na svahu a tak měla příčný sklon více než 30°. Také jsem na ní jednou pořádně uklouzl a vylítla mi jedna lyže, kterou jsem nesl na rameni. Rychle jsem se za ní vydal směrem z kopce dolů a naštěstí se asi tak po 30 metrech sama zastavila o nějaký uschlý stromek (to jsem si hrozně oddechl a snažil se být při chůzi ještě více opatrný).

Přes Stříbrný hřbet jsem se kolem Čertovy louky dostal až na Luční boudu. To bylo tak okolo čtvrté hodiny odpoledne a tak jsem se rozhodl, že bych dnes mohl ještě stihnout výstup na Sněžku. Kousek od místa, které se nazývá Pod Sniežka jsem si nechal batoh i lyže, protože výstup je po kamenité dost prudké cestě. Navíc vzhledem k nedostatku sněhu byla Sněžka spíše pokrytá fleky sněhu. Na druhou stranu cesta nahoru byla celá ledovatá a teď to myslím opravdu doslova jako čistý led. Ještě, že kolem celé cesty jsou řetězy (na sloupkách, jako zábradlí), po kterých se přinejhorším dalo přitahovat. Okolo páté jsem byl na vrcholu. Docela tu foukalo, ale na druhou stranu tu byl supr výhled a navíc slunce už se začínalo blížit k obzoru. Na jižní straně Sněžky se mi podařilo chytnout signál do mobila a tak jsem zavolal mámě do práce, že žiju. Cesta dolů byl jeden veliký skluz, přičemž jsem se přidržoval řetězů.

Pod kopcem jsem vzal lyže a vydal se zpět k Luční boudě. V potoku u ní jsem nabral vodu na večer do svých dvou půllitrových lahví. Pak jsem se vydal po "Staré Bucharově cestě" (mimochodem v zimě je asi standardně uzavřená) směrem ke Kozím hřbetům a hledal jsem místo na přespání. Usídlil jsem se nakonec v jednom dolíku vyfoukaném za malým smrkem. Rozložil jsem si nejprve pončo, na něj jsem dal sestry nafukovací karimatku (sakra, ztratil jsem jí šroubovátko, které ji uzavíralo), na karimatku jsem položil sestry spacák (Condor, duté vlákno, extrém -8°C, 1.4kg), který jsem ještě zabalil do celty. Takto krásně jsem se uložil a až ve spacáku jsem si dal večeři, kterou byly opět pražené vločky. Poté jsem si dal ještě pár dobrot a uložil se k spánku. Takhle v zimě je to bída, když je tma už v půl šesté, to není jako v létě, kdy jsem standardně putoval i do osmé hodiny večerní.

V noci naštěstí teplota moc neklesla (typnul bych, že nebylo méně jak -5°C, i když na druhou stranu lahev se zbytkem vody, kterou jsem nedal do celky ke spacáku, celá zmrzla) a navíc ani moc nefoukalo. Proto se mi krásně spalo, ale komu by se potom z toho vyhřátého spacáku chtělo vylézat. Proto jsem také na další cestu vyrazil až po deváté hodině. Ze začátku jsem kousek jel na lyžích, ale od Kozích hřbetů, kde jsem začal slézat do údolí, se to v žádném případě nedalo a tak jsem se dokonce přezul do obyčejných bot. Po červené značce jsem dorazil do Špindlerova Mlýnu a odtud jsem se vydal dál směrem k Horním Mísečkám. Byla to docela ošklivá chůze po "sjezdovkocestě" a hlavně opět až dost nechutně pražilo sluníčko. Na Mísečkách jsem chvilku "bloudil" a potom jsem se vydal dál po červené k Vrbatově boudě a cestou si dokonce vyměnil boty a pokračoval na běžkách. Sem jsem dorazil už hodně po poledni a tak jsem se u mohyly Hanče a Vrbaty najedl. Dal jsem si chleba s paštikou a také jsem se musel dost napít, protože v tomhle počasí jsem byl vcelku dost dehydrován. Řekl bych, že bylo i zde na vršku přes 5°C. A opět ten krásný rozhled na celé Krkonoše. Uvědomil jsem si, že je to dost malé pohoří, jelikož se dá celé přehlédnout a hlavně se dá přejít během jediného dne (to je něco jiného než přecházet měsíc Pyreneje).

Po obědě jsem se vydal dál na západ kolem Kotle a Lysé hory. Zde jsem jel kousek po sjezdovce, která tu byla dost brutálně vytátá, jelikož to je jižní svah. Proto jsem také zahučel po nějaké běžkařské stopě do lesa a chvilku jsem se tam trápil s tím, jak si udržet plužením nějakou rozumnou rychlost. Ono se to totiž na tom umrzlém povrchu hrozně rozjíždělo a to neustálé plužení bylo dost namáhavé. Dorazil jsem až na místo, které je na mapě nazváno jako Zad plech a odtud jsem se vydal na Ručičky. Po chvíli jsem ale musel sundat lyže, protože se to opět nedalo ubrzdit. Kousek za Ručičkami směrem na Harrachov jsem se zastavil u potoku a doplnil vodu nejen do lahví, ale i do svého dehydrovaného těla (no nebylo to zas až tak hrozné). Pak jsem opět nasadil lyže a cestou do Harrahova jsem se poprvé za celou dobu pořádně projel, i když jsem musel lyže sundat už kus před Harrachovem, protože tu je už silnice.

Jelikož bylo jasné, že se už dnes na lyžích nesvezu, přezul jsem si opět boty a vydal se dál pěšky. V Harrachově jsem se také snažil dovolat domů (jako ostatně po celý den, docela jsem koukal jak jsou vcelku dobře "zasignálovaný" celý Krkonoše) respektive mamce, protože když jsem jí minule volal, tak si přála, abych se ozval. Bohužel se mi nepodařilo nikoho chytnout až do té doby, kdy jsem byl na cestě mezi Harrachovem a Mýtinami. To už se začalo stmívat, ale já chtěl ještě dnes dorazit až do Jizerek. To se mi také podařilo, ale bohužel vzhledem k tomu, že jsem šel dle 25 let staré mapy, tak se mi podařilo sejít se značky a vlastně jsem se na tuto noc zabydlel už na Polském území. Bylo to kousek za železničním mostem, který tu vede přes řeku Jizeru. Poté, co jsem si připravil ležení stejným způsobem jako včera, dal jsem si večeři (no opět to byly opražené vločky a po nich zas dobroty jako například sušené meruňky, které dokážou skvěle vyčistit zuby od zbytků těch vloček). Po večeři jsem ulehl k spánku, i když slovo ulehl asi nebude to pravé, jelikož jsem v leže i večeřel..

Jizerské hory

Ráno se mi jako již tradičně vůbec nechtělo vylézat ze spacáku a navíc obloha už nebyla tak jasná jako předešlé dny. Důsledkem bylo i to, že jsem se na cestu vydal až těsně před desátou (no ono na druhou stranu taky chvilku trvá, než se člověku v mrazu podaří vše narvat do toho batohu). Musel jsem se kousek vrátit a přejít Jizeru po železničním mostu, jelikož dle té staré mapy Krkonoš tu měl být ještě jeden most, ale po něm tu nebylo památky. Poté, co jsem přelezl na správnou stranu řeky, vydal jsem se po červené značce směrem k Bukovci. Obloha se celá zatáhla a dokonce začalo lehounce sněžit (bylo to opravdu lehounké, jelikož za celý den nenapadlo více než pár milimetrů sněhu). U pramene pod Bukovcem jsem si doplnil jednu lahev, abych měl něco na cestu. Okolo Bukovce jsem došel na Mořinu, odtud jsem se vydal po silnici na Jizerku a dál směrem na Smědavu. Na silnici sice byla lyžařská stopa, ale mě se nějak nechtěli měnit boty a hlavně po lyžařských zkušenostech z předešlých dnů jsem byl trochu od lyžování odrazen.

Kousek před Smědavou jsem odbočil a vydal se po červené značce na Smrk (nejvyšší to hora v Jizerkách - 1124m). Cestou jsem koukal, jak se tu dá jet na lyžích, protože jsem se měl tudy i vracet. Byla to vcelku dlouhá cesta (ze Smědavy k rozcestí pod Smrkem je to 7.5km) a navíc poslední kilometrový úsek byl do dost nepříjemného kopce. Docela jsem byl překvapen, že celý kopec byl bez stromů (tedy alespoň ta oblast, kam jsem přes mraky mohl dohlédnout). Já si ho pamatoval ještě s uschlými pahýly stromů. Na vrcholu docela foukalo a tak jsem to tam hned otočil a vydal se zpět. Pod vrcholem jsem nasadil lyže a pěkně jsem se vezl z kopce dolů. Někde v oblasti zvané Na písčinách jsem se naobědval chlebem s paštikou a studenou vodou. Po obědě jsem se vydal na Smědavu, kde jsem sundal lyže a vyšel pěšky po modré značce kolem kopce Jizera.

Pořád jsem přesně nevěděl kudy pojedu, jelikož jsem chtěl svůj výlet natáhnout tak, abych zde ještě tento den mohl přestat, ale na druhou stranu, abych byl přinejlepším zítra na oběd doma. Vydal jsem se tedy nakonec přes čihadla a Bílou smrt do Sedla Holubníku. Zde jsem to vzal po červené směrem na Holubník, ale záměrně jsem sjel a pak jsem sám nevím přesně jak projel po severní straně Holubníku k Ptačím kupám, kde jsem se opět napojil na červenou. Pak jsem šel chvilku po žluté a nakonec po "Nové cestě". Zde jsem si v jednom místě nabral vodu, jelikož se již začalo smrákat. Ještě jsem kousek popojel a již téměř po tmě jsem se utábořil někde v oblasti u Kamenného posedu. Bylo asi tak šest hodin večer a po již stereotypním zařízení se na spánek jsem ulehl. Docela jsem koukal, když jsem tak okolo sedmé večerní zaslechl početnou skupinu lyžařů jak si to šine po nedaleké cestě.

Ráno bylo docela nepříjemné počasí. Vcelku vlhko, tak okolo -6°C a foukal vítr. I přesto mi všech ve spacáku bylo příjemně, ač zvenčí byl pěkně ojíněný (i voda v lahvi, kterou jsem měl jako obvykle v celtě u spacáku byla výjmečně plná ledových krystalků). Přes takto nevlídné počasí se mi podařilo vstát vcelku brzy a tak jsem se na další cestu mohl vydat už před půl devátou. Musím ale uznat, že balit batoh s promrzlýma rukama není nic moc. Moje dnešní cesta vedla nejprve na Kristiánov, odtud na Novou louku (ta byla pěkně vytátá, ale jinak tu naštěstí bylo na tu bídu dost sněhu na lyžování) a z ní po žluté k Bedřichovu. Bedřichovem také končil sníh a tak jsem zbytek cesty šel vpodstatě pěšky. Šel jsem standardně přes Severák, pak jsem trochu minul lesní cestu na Jindřichov a tak jsem tam dorazil po silnice. Z Jindřichova jsem už standardně dorazil k sádkám a Jablonecké přehradě. Přešel jsem město a domů jsem dorazil těsně před dvanáctou. Přesně na oběd akorát jsem se ještě nejprve po těch pěti dnech stihl vysprchovat.