Abych nemluvil jen o samých krásách, zmíním se i o negativních stránkách Jihoafrické republiky. Jedním z největších problémů jsou předměstské slumy, zejména ty v Johannesburgu a Kapském městě. V Johannesburgu je to známé Soweto (SOuth WEst TOwnship), v Kapském městě jsou to předměstí na jihovýchod od centra města. Těžko říci, kolik lidé v těchto předměstích žije. Odhady se pohybují v mnoha stovkách tisíc. Tato předměstí byla v osmedesátých letech centry odporu proti apartheidu a tehdejšímu režimu se je nikdy nepodařilo zvládnout. Ani dnes není situace růžová a životní úroveň se v těchto slumech zlepšují jen pomalu, nebo vůbec ne. Kriminalita je obrovská, vraždy téměř na denním pořádku. Mírných úspěchů se podařilo dosáhnout v johannesburském Sowetu, ale i zde platí, že jedna vlaštovka jaro nedělá.

Ta předměstí se těžko popisují, protože například já jsem si nikdy nic podobného nedokázal představit. A fotky se těžko dělají, protože ze silnic okolo není moc vidět a odvážit se vjet dovnitř zavání problémy, nemluvě o zastavení.

Představte si, že jedete po perfektní dálnici z centra města. Najednou se v dálce objeví dým (něco jako hustý smog). To je kouř z ohňů, které obyvatelé slumů zapalují, aby se zahřáli. Pak přijedete blíž, a najednou se na obou stranách dálnice za plotem objeví chatrče. Doslova chatrče. Kolem těchto chatrčí jedete kilometry a pořád je to to samé. Tato předměstí zabírají mnoho kilometrů čtverečných. Přes dálnici přecházejí černošky se svazky větví na zádech. Občas se na dálnici objeví koněm tažený povoz.

Chatrče jsou většinou postavené z větví a jsou zalepené hlínou, dalším materiálem je vlnitý plech. Vypadají, jako by se měly každou chvíli zřítit. Jsou to vždycky jen čtyři stěny. A jsou namačkané na sebe tak hustě, že mezi nimi lze akorát tak projít. Kdo má náhodou chatrč postavenou z pevnějších dřevěných trámů, je střední třída. Kdo má venkovní záchod, je boháč. Pár vyvolených má elektrické generátory, v nejbohatších oblastech těchto ghet je možná i elektřina. Tekoucí voda je jen nedostižným snem.

A teď si představte, že v takovém slumu žijí stovky tisíc lidí. Lidé, kteří tam žijí, jsou velice často negramotní, a nemají téměř žádnou šanci na únik do lepších poměrů. Jsou odsouzeni v tom ghettu žít a také tam i zemřít, když budou mít trochu štěstí, tak to bude přirozenou smrtí.

Do těchto míst turisté obvykle vůbec nezavítají. Není to ostatně nic, čím by se Jižní Afrika mohla chlubit. Přestože jsem ty slumy viděl jen "zvenku", zanechalo to na mě silný dojem. V porovnání s těmito životními podmínkami si u nás žije královsky úplně každý.

Těžko se teď začíná psát zase o krásách přírody v Jižní Africe. Ale zkusím to.

Dojeli jsme na východní okraj zátoky False Bay (Falešná zátoka, pojmenované tak proto, že si ji první mořeplavci spletli při návratu z Indie s otevřeným Atlantickým oceánem, vjeli do ní, a pak museli dlouho čekat na to, až se otočí vítr, aby mohli obeplout Kapský poloostrov s mysem Dobré naděje) a vydali jsme se po pobřežní silnici směrem na Hermanus. Hermanus byl naším prvním cílem, protože je to místo, kde lze velice dobře pozorovat velryby. Cesta ale byla plná zastávek, prostě proto, abychom se pokochali skalnatým povřežím a útesy.

V městečkách na pobřeží plyne život pomalu, lidé jsou uvolnění a velice přátelští. Život se velice liší od toho, co člověk zažívá ve velkých městech. Po asi dvou až třech hodinách jsme nakonec dorazili do Hermanu.

Do místní zátoky připlouvaly velryby odjakživa. Místní obyvatelé to však dlouho považovali za něco naprosto normálního a nesnažili se na tom vydělat. Teprve nedávno sem začali lákat turisty. Přesto se z Hermanu naštěstí nestalo žádné vysloveně turistické centrum.

I my jsme měli štěstí. Velryby lze pozorovat z útesů v zátoce, připlouvají opravdu blízko,někdy jen na několik desítek metrů od břehu. My jsme nejbližší velrybu viděli ze vzdálenosti asi dvě stě metrů.

Na první pohled to není žádná úchvatná podívaná. Když jsou velryby několik set metrů daleko, vidí člověk jen občas v dálce hřbet, který se vynoří z vln, a vytrysknutí vodní páry, kterou velryba vypouští. Když jich však připluje více a přiblíží se více ke břehu, stane z pozorování velryb okouzlující zážitek. Člověk pak sedí desítky minut na větrném útesu a čeká, až se zase vynoří nějaká velryba, ukáže ploutev, nebo vytryskne vodní páru. Seděli jsme na břehu asi dvě hodiny a sledovali velryby, jak připlouvají, obeplouvají pobřeží a zase odplouvají.

Člověk by se od té podívané ani nedokázal odtrhnout, ale čas nás tlačil, a tak jsme zase vyrazili na cestu. Naším konečným a nejvzdálenějším cílem byl Cape Agulhas (Ví někdo, jak se ten mys jmenuje v češtině? Pokud ano, napište mi, prosím.) Právě tento mys je nejjižnějším bodem afrického kontinentu a rozděluje Indický a Atlantický oceán.

Cesta vedla po perfektně vyasfaltované, deset metrů široké silnici, na které byl jediným rychlostním omezením výkon auta. Na sto kilometrech jsme totiž nepotkali víc než deset aut, silnice navíc byla rovná jak podle pravítka, prostě někdo udělal čáru a pak se asfaltovalo.

Po ujetí více než sto kilometrů jsme najednou pochopili, proč byl provoz tak malý. Přijeli jsme na křižovatku, ze které se dalo pokračovat jen doleva nebo doprava, ale oběma směry vedla jen prašná štěrková silnice. Na štěrkové silnice už jsme oba za tu dobu v Jižní Africe zvyklí, ale tady jsme ji nečekali. Vládě evidentně došly peníze, a tak tahle superširoká silnice čeká na dokončení. My jsme to ovšem netušili, protože jsme neměli příliš dobrou mapu, a z té, kterou jsme měli, to nebylo patrné. Zpátky to samozřejmě nejde, protože bychom si zajeli stovky kilometrů...

A tak jsme vyrazili po téhle nezpevněné silnici. Čas nás docela tlačil, přeci jen to bylo ke Cape Agulhas ještě skoro sto kilometrů, a tak Jürg přešel na jihoafrický styl řízení. Naštěstí byla i tahle cesta docela široká. Ale už jste si to někdy švihali sto deset po silnici, která se skládá jen z uježděné hlíny a štěrku? Byli jsme opravdu rádi, když jsme zase najeli na asfaltovou silnici a za chvilku dojeli na Cape Agulhas.

Tenhle mys, a ostatně ani jeho okolí, není tak turisticky atraktivní jako Kapský poloostrov s mysem Dobré naděje. Přesto jsou pobřeží a pláže nádherné. Na Cape Agulhas stojí maják, který je druhým nejstarším v Jižní Africe. Od něj je to jen několik stovek metrů k pomníku, který vyznačuje nejjižnější místo afrického kontinentu. Všechno voda nalevo od pomníku je Indický oceán, všechna voda napravo je oceán Atlantický a celá Afrika leží na sever odsud (což je tak trochu zvláštní pocit, protože Afrika je pro Evropana "jižní" kontinent).

Po "nezbytných" procedurách (fotografování) jsme vyrazili zpět. Tentokrát jsme se vydali jinou cestou, a tak jsme celou cestu mohli jet po asfaltové silnici. Jeli jsme vnitrozemím, hory byly osvícené večerním sluncem.

Po cestě jsme ještě jednou zůstali zírat, jednou zase v negativním slova smyslu. Z ničehonic se uprostřed lesa, v místě, kde je to do nejbližšího města třicet kilometrů, objevil podobný slum, jaký jsem už popisoval na začátku. To náš docela překvapilo, protože tyto slumy vyrůstají většinou na okrajích velkých měst. Ale nakonec jsme i pro toto neobvyklé místo našli vysvětlení - kolem stojící les poskytoval dřevo na topení. A tak ti lidé pomalu ale jistě likvidovali a likvidují okolní porosty a dřevem topí. Otázkou je, jak dlouho jim dřevo vydrží...

Večer jsme vyrazili na Long Street, což je ulice v centru Kapského města, kde je večer nejvíce živo - je zde dostatek hospůdek a restaurací, navíc je díky vysoké mezinárodnosti Kapského města nabídka opravdu pestrá, takže si každý vybere.

 29.července 2000 - Stolová hora a mys Dobré naděje

 31.července 2000 - Vinařská oblast Stellenbosch

    Hlavní stránka