Po snídani jsme vyrazili směrem ke Stolové hoře. Nejprve jsme nevěděli, jak se ve městě zorientujeme. Ale ihned po vyjetí z hotelu jsme zjistili, že zabloudit opravdu nemůžeme. Hned na první křižovatce se nám Stolová hora zjevila v celé své kráse, dohlednost byla výborná. A tak jsme mapu mohli vlastně skoro schovat, protože Stolová hora je vidět naprosto z každé části města, a snad ani při nejlepší vůli nelze ve městě udělat fotku, na které by Stolová hora nebyla (přítomnosti Stolové hory na každém záběru přeje i fakt, že je jižně od centra města a slunce svítí ze severu, takže se fotky dělají vždy směrem na jih).

Stolová hora se zvedá vlastně přímo z centra města, a proto cesta k ní není nijak dlouhá. Pro méně zdatné vede nahoru lanovka, ale tou jsme pohrdli. Původně jsme se hecovali, že bychom nahoru mohli vyběhnout, ale jak se později ukázalo, bylo to nereálné, alespoň co se týče cesty, kterou jsme si vybrali my. Nahoru vede údajně až tři sta různých cest. My jsme však neměli podrobnou mapu Stolové hory, a tak jsme si na méně podrobné mapě vybrali začátek jedné z cest a doufali jsme, že nás dovede nahoru.

Stolová hora je vysoká kolem 1080 metrů (nadmořská výška vrcholu je tady shodná s výškou od úpatí, protože úpatím je mořská hladina). My jsme vyráželi ze sedla mezi Lví hlavou (Lion's Head) a Stolovou horou, které je ve výšce asi 200 metrů nad mořem. Příroda svými subtropickými rostlinami silně připomínala Středozemí. Těžko se to popisuje slovy, takže se spíše podívejte na fotky (jen co je přidám).

Nerad bych zabíhal do nějakých superlativů. Ale poté, co jsme vyšli z lesa, otevřela se nám scenérie, pro kterou opravdu nemám slov. Na sever centrum Kapského města s ranním sluncem, na západ Lví hlava a Atlantický oceán s nádhernými plážemi (voda je ale v tuto dobu hrozně studená), na východ skály Ďáblovy hlavy (Devil's Head) a na jih strmá stěna Stolové hory. Všude kolem byly subtropické keře. Jü, který už byl skoro všude, nejprve chtěl Kapské město srovnávat s Tasmánií, ale později to vzdal, a přiznal, že něco takového nikdy neviděl. A já se musím přidat. Shodli jsme se na tom, že pokud chcete požádat dívku o ruku tak, aby z toho byl nezapomenutelný zážitek, vezměte ji na úpatí Stolové hory. Tam vás prostě nemůže odmítnout.

Dost popisování přírody a výhledů na oceán. Ze začátku byla cesta poměrně jednoduchá, byla to taková schodovitá stezka. Brzy jsme přišli na rozcestí, kam přicházely dvě cesty zespodu a dvě vedly nahoru. Cesty dolů jsme hned zavrhli a jedna z cest nahoru vedla podivně po vrstevnici, že jsme si nebyli jisti, kam by nás dovedla. Druhá z cest nahoru nám připadala jako poměrně vhodná, protože vedla nahoru zhruba po pravé hraně Stolové hory (při pohledu z města). No a tak jsme se po ní vydali. Divili jsme se, že nás nikdo nenásleduje, ale pak jsme si řekli, že těch cest nahoru je opravdu hodně a každý si prostě vybere nějakou.

Cesta byla o hodně strmější než předtím, ale pořád to bylo v pohodě. Chvílemi jsme si museli pomáhat rukama, ale to není v horách nic zvláštního. Ale bylo to pořád zajímavější a zajímavější. Cesta byla značená žlutými stopami, namalovanými na kamenech. Až jsme přišli na místo, kde jsme žádnou stopu najít nemohli. Našli jsme ji až za chvíli - na svislé skále ve výšce jeden a půl metru. No dobře, na takovou skálu se člověk vyškrábe - prostě sem tam nějaký úchyt a výstupek, a jde to. Cesta v tuto chvíli vedla de facto přímo pod lanovkou (která mimochodem nemá jediný sloup, jen počáteční a koncovou stanici).

Ani to však neměl být konec. Za chvíli jsme byli na místech, kde jsme museli šplhat po kouskách po skalách vysokých pět šest metrů - vždycky jeden z nás kousek, druhý mu zespodu podal batoh a vylezl za ním. Aby to zase nevypadalo, že to bylo šíleně nebezpečné - tak nebezpečné to nebylo, vždycky se dalo dobře chytit a případný pád by neskončil zraněním, protože na skále byl dostatek plošin. Přeci jen to byla značená turistická cesta. Ale každopádně to byl akrobatický výkon, a tuhle cestu bych nedoporučoval těm, kteří jsou méně obratní nebo mají závratě. A určitě neveďte touto cestou partnerku, kterou jste předtím požádali o ruku - mohla by vzít svůj slib zpět. Existuje dost cest nahoru, které jsou jen výletem do kopce.

Poslední část výstupu vedla po západní straně hory, odkud byl nádherný výhled na Atlantický oceán. Nejvíce jsme se zasmáli, když jsme vystoupili nahoru - na konci cesty stála cedule, určená pro ty, kteří by chtěli jít opačným směrem. Stálo na ní: This is not an easy way down - Toto není snadná cesta dolů. Ale nikdo se už neobtěžoval postavit na úpatí hory ceduli "Toto není snadná cesta nahoru". No nic, byli jsme rádi, že jsme nahoře na hoře. Cesta nám zabrala lehce přes dvě a půl hodiny.

Stolová hora je úžasná hned z několika důvodů. Za prvé je to pohled zespodu, nejlépe ze severu (ale nelze ji přehlédnout z žádné strany, a to na mnoho desítek kilometrů). Dále je to rozhled seshora dolů, protože vršek Stolové hory se dá obejít, a na každou stranu je při hezkém počasí skoro nekonečný rozhled. A nakonec je to rozloha plošiny na vrcholu. Po Stolové hoře lze udělat doslova výlet, z jednoho konce na druhý je to určitě více než dva kilometry.

Na vrcholu Stolové hory jsou opravdové mokřiny, dokonce je tam i menší jezírko. Plošina je doopravdy skoro plochá (plochá plošina, to by asi nikdo nečekal), jen s nepatrným severojižním sklonem. Všude kolem kvákají žáby. Žáby nekvákají na západním okraji plošiny, kde je vrchol lanovky a také poněkud více lidí.

Nejhezčí výhled je samozřejmě na sever, na město a zátoku. Tedy pokud zrovna není vrchol hory zakrytý mrakem, který tam často navane vítr - říká se mu Tablecloth (ubrus). My jsme měli štěstí, na obloze nebyl ani mráček.

Po dostatečném pokochání jsme dolů sjeli lanovkou, hlavně proto, abychom ušetřili čas a stačili ještě dojet na mys Dobré naděje. Nasedli jsme do auta a vyrazili jsme směrem na jih.

Mys Dobré naděje je z centra Kapského města vzdálený přes padesát kilometrů, a bez auta tedy nedosažitelný. V principu k němu vedou dvě cesty - po východní nebo po západní straně Kapského poloostrova, který začíná Kapským městem a končí právě mysem. My jsme se rozhodli pro východní cestu, a to z několika důvodů. Když totiž člověk objíždí Kapský poloostrov po směru hodinových ručiček, drží se na straně vozovky, která je blíže k oceánu (díky tomu, že se tady jezdí vlevo), a má tak lepší výhled. Návrat zpět v podvečer po západní straně je navíc určitě lepší, protože je vidět zapadající slunce. A nakonec proto, že část silnice na západní straně poloostrova je uzavřená, protože zde prudké deště strhly skálu na mnoha set metrech, kameny zasypaly silnici a odklízení probíhá jen pomalu - řekli jsme si, že experimentovat s hledáním cesty je lepší večer, když už bude tma, než ve dne, kdy se tím zahazují cenné minuty, kdy je světlo.

Na východní straně nejsou skály tak strmé jako na západní, přesto je to úchvatná podívaná. Není se co divit, že se sem stěhuje řada Západoevropanů, aby zde prožili důchod, nebo zde měli alespoň "zimní byt". Z pláží je nádherný výhled na zátoku False Bay (Falešná zátoka) a na protilehlé skály. Cestou na jih se civilizace ztrácí a místo lidí lze kolem silnice spatřit paviány. Ty potvory jsou pěkně nebezpečné, protože běhají po silnici a jsou docela velcí, takže srážka s autem by byla nepříjemná nejen pro něj, ale i pro auto a jeho osádku. V každém průvodci a na značkách u silnice je velkými písmeny napsáno "Don't feed the baboons! - Nekrmte paviány!". A není to jen tak pro legraci. Paviáni mají pěknou sílu, jsou hrozně dotěrní a jdou po jídle jako diví. Vyskytlo se mnoho případů, kdy někdo z kolemjedoucích turistů zastavil a podal nějakému paviánovi třeba jablko. Dotyčný byl nakonec ve svém vlastním zájmu nucen opustit auto, a paviáni mu ho vevnitř pořádně "prohlédli". V lepším případě je to na vyčištění auta, v horším na výměnu vnitřního vybavení.

I když člověk nezastavuje, tak může být pavián pěkně nebezpečný, a to právě kvůli tomu, že nikdy nevíte, kdy vám skočí před auto. Takže i jihoafričtí řidiči, kteří to jinak po silnicích pěkně praží, tady zvolní tempo.

Posledních dvacet kilometrů silnice k mysu Dobré naděje vede přírodní rezervací, která je proslulá svou velice zachovalou přírodou. Je to jedno z nejodlehlejších míst na zemi, vlastně skoro konec světa. Jediným nebezpečím jsou tak lodě, které plují kolem Afriky a které zde mohou ztroskotat. U břehů Kapského poloostrova jich ztroskotaly už desítky, celá řada z nich i v posledních desítkách let.

Příroda je tady skutečně neskutečná, slovo "panenská" je naprosto na místě. Nejsou tady stromy, pouze keře, ale na obrovské rozloze. Na jaře a v létě (náš podzim a zima) musí celé ty pláně nádherně kvést. Na plážích lze spatřit tučňáky a tuleně (my jsme to štěstí neměli), občas řidič musí šlápnout na brzdu, protože přes silnici přebíhá pavián.

Na samotném konci Kapského poloostrova se nacházejí dva výběžky. Tím západnějším je mys Dobré naděje, který je nejjihozápadnějším bodem Afriky. Jižněji položený je však Cape Point, na kterém také stojí maják. Ani ten však není nejjižnějším bodem Afriky, ten leží asi dvě stě kilometrů směrem na západ (více o něm později).

Nejprve jsme se vydali k majáku na Cape Point. Maják stojí na vysoké skále, ze které je nádherný rozhled na okolní moře a na lodě, obeplouvající Afriku. Je to úchvatná podívaná, nechal jsem se unést a několik sekund jsem mraky na obzoru považoval za ledovce Antarktidy, než mě došlo, že je to naprostý nesmysl, protože k Antarktidě je to ještě pár tisíc kilometrů. Ale vítr z jihu vane pořádně studený a člověka se zmocňuje zvláštní pocit, když si uvědomí, že směrem na jih už vlastně nic není.

Při cestě na Cape Point jsem si chvilku připadal jako v Praze - všude kolem nás byla spousta Japonců, kteří pořád cvakali foťáky.

Úchvatnější, i když méně navštěvovanější, je vlastní mys Dobré naděje. Hlavně proto, že se tady dá dojít přímo až ke břehu moře a doslova si sáhnout na mořský příboj. I když bylo slunečné počasí, vlny byly docela vysoké. Skály a moře na mysu mají také takovou zvláštní sytou barvu - když jsem poprvé viděl pohledy, myslel jsem si, že jsou přibarvené, ale nejsou. Stál jsem na skále a doslova jsem unikl z reality - jen jsem koukal na moře, na vlny a na příboj na mysu. Vydržel jsem tam stát bez hnutí několik minut, vypnul jsem myšlení a snažil se vnímat tu krásu. Narozdíl od Cape Point tady byl klid a žádní lidé.

Protože už bylo pozdní odpoledne, vydali jsme se na cestu zpátky. Tentokrát po západním pobřeží. Nad Atlantikem zapadalo slunce, které obarvovalo moře a pláže do červena. Jako z pohádky. Jak už jsem se zmínil, na západním pobřeží jsou skály mnohem strmější než na východním. Ještě že mi sluníčko zabránilo udělat příliš mnoho fotek. Jinak jsem tam zase nechal jeden film.

Večer jsme se vydali do města, přesněji řečeno na Waterfront. Je to část přístavu, přestavěná na nákupní a zábavní centrum. Pokud byste čekali Centrum Černý most, tak jste na omylu. Je to jedno z mála center, které je postavené velice decentně a lidsky, takže si tady člověk nepřipadá ztracený. Navíc je tady spousta hospůdek a klubů, které ožívají hlavně večer a celé centrum opravdu žije. Tím, že je umístěné v přístavu, a člověk tak může sedět přímo na břehu moře, v sobě má také nádech neobvyklosti.

Do hotelu jsme se vrátili hodně pozdě, a tak jsme hned zapadli do postele, abychom byli čilí na druhý den, protože jsme se chystali na velryby a na nejjižnější bod Afriky. Ale o tom až v dalším článku, jen co ho dopíšu.

 28.července 2000 - Let do Kapského města

 30.července 2000 - Velryby a nejjižnější bod Afriky

    Hlavní stránka