Krugerův národní park leží asi 350 kilometrů východně od Johannesburgu a rozkládá se na 20 000 km čtverečných. To je zhruba tolik jako Morava, nebo třeba půlka Švýcarska. Je největší v Jižní Africe a jedním z největších na světě. Zvířata v něm žijí volně, bez zásahu člověka, a je jich tu opravdu hodně. Kruger je také hojně navštěvován jak zahraničními turisty, tak i Jihoafričany.

Cesta z Johannesburgu do Krugerova národního parku vede z větší části celkem nezajímavou krajinou, rovinou v nadmořské výšce na úrovni Johannesburgu (mezi 1500 a 1700 metrů nad mořem). Dálnice je rovná, uspávající (což jsme jasně viděli při cestě zpátky, kdy jsme potkali dvě velice katastrofické dopravní nehody - zejména ta druhá byla opravdu nepříjemná, s několika auty shořelými na uhel). Vegetace je alespoň v tomto období vyprahlá, dálnice většiniou vede kukuřičnými poli s uschlou stojící kukuřicí.

Teprve asi sto kilometrů před Krugerovým parkem silnice prudce klesá z náhorní plošiny Gautengu do oblasti východního Transvaalu, která je položena zhruba o tisíc metrů níže a přímo sousedí s hranicemi s Mosambikem. Rozdíl v podnebí je poznat na první pohled. Je zde tepleji, vlhčeji a i v tuto roční dobu zde občas zaprší. Vegetace je mnohem hustší a zelenější, kolem silnice rostou subtropické rostliny jako aloe či různé palmy, na rovnějších pozemcích se rozprostírají banánovníkové nebo citrusové plantáže (deset kilo pomerančů prakticky přímo ze stromu za 40 korun...).

Z Johannesburgu jsme vyrazili v sobotu ráno a v poledne jsme byli ve White River (v afrikánštině Witrivier), kde jsme měli ubytování. Protože jsme měli návštěvu Krugerova parku naplánovanou až na neděli a nechtěli jsme vyplýtvat odpoledne, vydali jsme se na návštěvu chovné gepardí stanice, která přímo sousedí z Krugerovým parkem. Z White River je to asi sto kilometrů na sever.

Přeci jen je poznat, že se tato oblast nachází prakticky na konci Jihoafrické republiky, mimo hlavní centra, kousek od hranic s Mosambikem a Zimbabwe (s oběma těmito zeměmi Krugerův park přímo sousedí). Silnice už zdaleka nejsou tak perfektní, a občas jsou v nich díry, že by tam urazil kola u džíp. Ježdění tak vyžaduje opravdu řidičské umění a občas se proměňuje vysloveně v kličkování po silnici.

Dnes už je v řadě případů situace lepší, ale před několika málo desetiletími stála řada živočišných druhů v Jižní Africe na pokraji vyhubení. Nyní se už daří řadu druhů účinně chránit, a to jak díky soukromým, tak i státním prostředkům. Například Krugerův národní park se v posledních letech podařilo díky spojení se sousedícími soukromými rezervacemi zvětšit až o dvacet procent a existují i plány na spojení s parky v sousedních Mosambiku a Zimbabwe a vytvoření dlouhého propojeného pásu rezervací, ve kterém by mohla zvířata volně migrovat.

Vznikají také chovné stanice, ve kterých se odchovávají a pak do volné přírody vypouštějí zvířata, podobně jako tomu je v případě chovné stanice, kterou jsme navštívili. Nejsou zde odchováváni pouze gepardi (i když to je hlavní náplň), ale i jiná zvířata, třeba sloni nebo nosorožci, a celá řada ptáků.

A nyní jsem v koncích. Chovají zde také zvíře, které se v angličtině nazývá wild dog nebo také painted wolf, latinsky lycaon pictus. Je docela podobné hyeně, chová se jako hyena ale hyena to není (hyena není příbuzná se psem, zatímco tohle zvíře je). Můj detailní anglický průvodce (Lonely Planet - je vynikající, mohu jen doporučit) jasně rozlišuje hyenu a wild dog. Můj tenký český průvodce obsahuje ale pouze hyenu. A ve slovníku jsem to nenašel. Takže pokud někdo víte, jak se tohle zvíře jmenuje v češtině, dejte mi vědět. Tohle zvíře je v Jižní Africe velmi vzácné, existuje jich již jen několik set kusů, a potřebujete velké štěstí, abyste ho uviděli ve volné přírodě.

Hlavním bodem víkendu ale měla být nedělní návštěva Krugerova národního parku. Jeden den na návštěvu Krugera nestačí, pokud si to chcete užít, potřebujete nejméně tři dny, a ani pak se vám park nepodaří projet celý. Rychlost je totiž omezená na 50 km/h a byla by ostatně i škoda jezdit rychleji, protože pak prostě přehlédnete všechna ta zvířata, která se v parku schovávají. Navíc často zastavujete a buď pozorujete zvířata, nebo čekáte, až nějaká přijdou. Může se ale stát, že třeba několik desítek minut neuvidíte žádne větší zvíře, kromě impal (malých antilop), které jsou prostě úplně všude.

Narozdíl od malých parků totiž nemůžete očekávat, že se vám zvířata budou producírovat přímo pod nosem. Zvířata totiž mají dostatek prostoru na to, aby utekla dostatečně daleko od silnice a turistů. Nicméně na auta a hluk motoru jsou zvyklá, takže pokud nějaké uvidíte blízko cesty, téměř nikdy neuteče. Čeho se však bojí, jsou rychlé pohyby a hlasy lidí v autě. Takže až nějaké zvíře uvidíte, tak nekřičte a klidně k němu přijeďte.

A už vůbec se nepokoušejte vystoupit z auta. Potom totiž každé zvíře skoro určitě uteče - zatímco na auta zvířata zvyklá jsou, na samostatně se pohybující se lidi nikoliv. Kromě toho je vystupování z auta přísně zakázáno, a to z bezpečnostních důvodů. Nikdy totiž nevíte, jestli se někde v křoví neskrývá nějaká z "kočiček". Proti nim pak nemáte prakticky žádnou šanci. A takové případy se čas od času stávají.

A co je také zakázáno, je krmení zvířat. Zejména některé opice můžou být docela dotěrné, ale nesmí se jim pohlednout. Jednak si tím divoká zvířata zvykají na lidskou potravu, a jednak hrozí nebezpečí, že vám opice skočí do auta a pěkně to tam vybílí.

Zde je také místo, abych zmínil velkou pětku (Big Five). Tak je označována pětice velkých divokých zvířat, které lze v jižní Africe spatřit: slon, nosorožec, kapský buvol, lev a leopard. Samozřejmě existuje řada dalších zvířat, které stojí za to, ale tato pětice je nejvyhledávanější.

Krugerův národní park je celý obehnán vysokými ploty, aby se zvířata nerozprchávala na okolní farmy (farmáři divoká zvířata zrovna v lásce nemají). Uhlídat třeba takové antilopy je ovšem velice obtížné, protože třeba impala (malá antilopa) vyskočí tři metry do výšky a deset metrů do dálky. Do parku se vjíždí jednou z několika bran, za každý den strávený z parku se platí poplatek. Z parku nemusíte několik dnů vůbec vyjet, protože jsou zde kompletně vybavené kempy, ve kterých lze přenocovat (ubytování od stanování až po několik hvězdiček, takže na své si přijde každý).

Tím, že je park tak rozlehlý, naleznete v něm nejrůznější typy krajin, od rozlehlých volných plání až po tropický prales v údolí řek. Zážitek je také různý v různých ročních obdobích. Zatímco zima (červenec - září) je nejlepší pro pozorování zvířat, protože stromy nemají tolik listí a zvířata jsou skrz ně vidět, jaro a léto jsou nejlepší pro pozorování rostlin a krajiny.

Údolí řek byla také silně poškozena povodněmi, které nedávno zasáhly zejména Mosambik (i u nás v televizi o tom byla spousta zpráv). Tropické pralesy zde tak budou chvíli potřebovat, než se zase zregenerují.

My jsme do parku vjeli branou Numbi Gate na jihozápadě parku, a protože jsme měli jen jeden den, rozhodli jsme se udělat menší kolečko po jihozápadní části parku. Andrew, který nás vezl svým džípem (jinak se dá po parku bez problému jezdit i normálním autem), má průvodcovskou licenci, a tak zná všechna ta zvířata včetně těch méně známých. To se nám velice hodilo, protože zebru sice poznáme, ale s různými druhy ptáků bychom si už nevěděli rady. Navíc Andrew i ví, do jakých míst parku zajet, abychom viděli to nejlepší.

Hned po vjezdu do parku se mezi stromy ukázal kapský buvol, a tak jsme si mohli hned "odškrtnout" jedno zvíře z velké pětky. Potom přišly na řadu impaly, které jsme chtěli hned začít fotit, ale Andrew nás upozornil, že impal budeme mít odpoledne až po krk. Impaly jsou opravdu úplně všude.

Už si nepamatuju, v jakém pořadí jsme všechna ta pořadí jsme všechna ta zvířata viděli. Rychle se objevily žirafy, některé z nich doslova až k autu. Se žirafami se pásly zebry a samozřejmě impaly. O kus dále jsme uviděli kudu, což je také druh antilopy, jen podstatně větší a ve volné přírodě méně ke spatření.

Asi nejjedinečnějším zážitkem byl wild dog (jak se to řekne v češtině? (viz výše)). Viděli jsme celou rodinku, která čítala asi dvacet zvířat, z nichž většina byla štěňata, která si hrála přímo u silnice. I Jihoafričané byli naprosto unesení, dokonce i Andrew přiznal, že je to poprvé, co vidí tato zvířata ve volné přírodě v Jižní Africe a celkem potřetí v životě.

Jedním ze zvířat, které jsme neviděli, je nosorožec. Podél silnice jsme sice viděli hromady trusu, který Andrew indentifikoval jako nosorožčí, ale nosorožce se nám uvidět nepoštěstilo.

Naopak se nám podařilo spatřit hrochy, nejprve jen vykukující z vody, ale potom i na souši. Nedaleko nich byl jeden krokodýl, bohužel jsme neviděli další. Hroši a onen krokodýl byli samozřejmě u vody, u koryta nyní polovyschlé řeky Sabi. Území v bezprostřední blízkosti řeky je silně poničené povodněmi, nevydržely to ani stromy s průměrem kmene přes jeden metr.

Dalším z vrcholů byli sloni, dopřávající si bahenní lázeň přímo u silnice. Najednou se jeden ze slonů lekl, zatroubil a vyrazil přímo k autům na silnici. Naštěstí ho nenapadlo proběhnout se po kapotách aut, ale rozběhl se po silnici a zmizel v dálce.

No a pak samozřejmě opice, ptáci a rostliny, z nichž většina není ve slovníku a já si nejsem úplně jistý překladem. Takže se raději podívejte na obrázky (jen co tady budou), to je mnohem lepší zážitek.

Do Krugerova národního parku se určitě ještě vrátím, protože je toho tady k vidění mnohem víc. Hlavně kočkovité šelmy (gepardi, lvi a leopardi), které jsme neměli štěstí vidět. Takže o zvířátkách zase někdy jindy.

 31.července 2000 - Vinařská oblast Stellenbosch

 9.srpna 2000 - Pretoria

    Hlavní stránka