Lesotho je malým státečkem (z jihu na sever i z východu na západ je to asi 300 kilometrů) obklopeným ze všech stran Jihoafrickou republikou. Bývá označováno jako "království v nebesích", to ne proto, že by tam byl báječný život, ale proto, že celé území leží v nadmořských výškách nad 2000 metrů. Hraniční masívy Dračích hor na východní straně Lesotha vypadají jako vysoké štíty, když se člověk dívá z Jihoafrické republiky, a jako kopečky, když se člověk dívá z Lesotha.

Dalo by se říct, že kromě hor není v Lesothu vůbec nic. A byla by to skoro pravda. Trochu rozvinutější je západní část, s hlavním městem Maseru, na východě jsou skutečně jen hory. A pokud nemáte náhon na všechna čtyři kola, na cestu do Lesotha z východní strany zapomeňte. Cesta přes horské pasy nejsou strmé, ale v zoufalém stavu. Vyzkoušeli jsme si to tak trochu na vlastní kůži. Přijížděli jsme po perfektní silnici z Phuthaditjhaby na jihoafrické straně a hledali jsme odbočku do hor. Odbočku jsme minuli (o tom ještě dále) a dostali jsme se na silnici, která vedla už jen na hraniční přechod. Zničehonic vyasfaltovaná silnice skončila a ocitli jsme se na naprosto šílené vyštěrkované cestě. A přestože jsme na nezpevněné silnice už zvyklí, radši jsme to otočili. A to jsme ještě pořád byli v Jihoafrické republice. Ne nadarmo kolega z práce s trochou nadsázky říkal, že na východní straně Lesotha jsou v silnici díry, že do nich auto zapadne, že už ho nenajdete.

K Lesothu ještě jedna perlička. V roce 1998 vypukla v Lesothu občanská válka a armáda zavedla docela nedemokratický vojenský režim. Na pomoc civilnímu obyvatelstvu přispěchala jihoafrická armáda. Ovšem obsadit Lesotho se jí nepodařilo a pro Jižní Afriku to málem skončilo katastrofální porážkou, nebýt armády z Botswany, která přišla jihoafrickou armádu podpořit. To nevypovídá o výborném stavu lesothské armády, spíše o totální dezorganizaci jihoafrické armády. Nakonec ale všechno dobře dopadlo.

Ale teď už zpět k našemu výletu. Z Johannesburgu jsme vyrazili ve čtyři odpoledne. Cesta ubíhala dost rychle - jednak je silnice směrem na Durban perfektní, jednak každý jezdí docela rychle, takže nikdo nezdržuje. Ale před setměním jsme to nestihli, čímž jsme si trošku zkomplikovali situaci, protože ubytování jsme měli přímo v jednom z národních parků v Dračích horách. Hledání cesty v naprosté tmě bylo občas docela zábavné. Ubytování jsme ale nakonec našli, i když jsme vůbec netušili, kde se nacházíme.

O to větší překvapení nás čekalo ráno, když jsme se probudili uprostřed pískovcových masívů. Hned s prvním světlem jsme vyrazili na první kratší výlet, protože jsme měli v Dračích horách jen jeden den. Cílem bylo asi nejkrásnější údolí národního parku Royal Natal, obklopené obloukem pískovcových skal vysokých přes 3000 metrů. Právě pro svůj obloukový tvar si tento hřeben získal název Amphitheatre.

Do oběda jsme byli zpátky, a tak jsme nasedli do auta, abychom objeli park a dostali se nahoru na hřeben Amphitheatru. Museli jsme ujet asi 130 kilometrů, protože jinudy nevedou silnice. Klíčová odbočka, kterou jsme hledali, musela ležet někde v okolí Phuthaditjhaby, centra tamní oblasti. Ale přesně jsme to nevěděli, protože odbočka nebyla na mapě.

Phuthaditjhaba je město s 50 - 100 tisíci obyvateli. Termín město je hodně nadsazený, protože nejvyšší budovy mají dvě patra (a ty by se daly spočítat na prstech jedné ruky). Kvůli absenci jakýchkoli vícepatrových budov je ale Phuthaditjhaba ohromně rozlehlá. Takováto města jsou obvykle kompletně černošská, a tak je tomu i v tomto případě - za celou cestu Phuthaditjhabou (a projížděli jsme ji celkem třikrát) jsme zahlédli jednoho bělocha.

Odbočka nebyla značená zrovna nejlépe, a tak se nám ji podařilo minout. O tom, jak jsme skoro skončili v Lesothu, jsem už psal. Cestou zpátky jsme ale odbočku našli, a tak nám nic nebránilo v tom, vydat se na cestu na hřeben. Samotná silnice (tedy spíše štěrková cesta) vede do výšky zhruba 2900 metrů, takže nahoru na hřeben to není žádné velké převýšení. Bohužel to je ale dost daleko, a protože jsme měli k dispozici už jen zkrácené odpoledne (po zdržení v Phuthaditjhabě), nepodařilo se nám dorazit až nahoru, o nejvyšším vrcholku (Mont-Aux-Sources, 3282 m) ani nemluvě. Ale i výhledy ze strany na Amphitheatre byly jedinečné. Ale na vrchol to budu muset zvládnout až někdy jindy.

Bohužel jsme nesehnali ubytování ze soboty na neděli, a tak jsme v sobotu k večeru museli vyrazit zpět do Johannesburgu. Dračí hory jsou totiž velice oblíbenou turistickou oblastí, a to nejen mezi zahraničními turisty, ale i mezi Jihoafričany. Nabídka ubytování zcela nedostačuje uspokojit poptávku (jak by řekl ekonom). Výhodou toho sice je, že člověk nepotkává na horách zástupy lidí, nevýhodou ale je, že ubytování je nutno zamlouvat třeba na rok dopředu. Na poslední chvíli není vůbec jednoduché něco sehnat. Ale i cesta zpět byla v pohodě (průměr hodně nad sto za hodinu, a to po dálnici vedla slabá polovina cesty).

A příště z Krugerova národního parku!

 9.srpna 2000 - Pretoria

 25.-27.srpna 2000 - Krugerův národní park podruhé

    Hlavní stránka