Za čtyři hodinky plynulé jízdy jsem byl u brány Malelane, která leží na jihozápadním cípu Krugerova parku. Malelane leží v údolí řeky Crocodile, jedné z velkých řek, které parkem ze západu na východ protékají. Podnebí je vysloveně subtropické, pěstuje se tady cukrová třtina a pomeranče a rostou tady aloe. U brány už na mě čekali Jürg a Sandro. Do kempu Satara, kde jsme měli zajištěné ubytování z pátku na sobotu, je to od brány Malelane něco přes dvěstě kilometrů, ale vzhledem k tomu, že rychlost v parku je na zpevněných silnicích omezená na padesát a na nezpevněných na čtyřicet, a i to je moc, když chce člověk vidět nějaká zvířata, bylo nám jasné, že je to výlet na celý den. A taky že ano.

Tentokrát jsme byli celí natěšení na kočkovité šelmy, které jsme posledně neviděli. V parku, a vůbec v jižní Africe, se vyskytují tři velké kočky - lev, levhart a gepard. Vidět je vyžaduje tak trochu štěstí, protože přestože je v parku asi 2000 lvů, 1000 levhartů a 200 gepardů, není je jednoduché je najít. Brání tomu jednak vysoká tráva, jednak jejich přirozené maskování. Žlutý lev se žlutou trávou prostě splývá, a když leží, tak ho nemáte šanci spatřit ani na deset metrů. Slon nebo obzvláště žirafa se zato nedají přehlédnout, ani kdybyste chtěli.

Ze začátku se nám sice podařilo uvidět hyenu (nešlo ji přehlédnout, protože kdybychom ji bývali přehlédli, tak je po hyeně a předku auta), ale pak se po zvířatech tak trochu slehla země. Dokonce ani impaly nebyly k vidění, a to už je co říct. Vysvětlit to šlo horkem, které vládlo. Ale i tak se nám ze začátku nedařilo.

Situace se změnila u řeky Sabie, kde jsme po přídělu impal a zeber uviděli na písečném břehu levharta. Hodně na dálku, ale dalekohledem byl vidět krásně. Po deseti minutách už kolem nás stálo pár aut, jak už to totiž bývá, jakmile někdo jede autem kolem auta, které stojí, a lidé v něm něco pozorují, zastaví také (má to výhodu v tom, že se člověk nemusí spoléhat jen na vlastní oči - víc očí víc vidí). Pak to ale přestalo levharta bavit, zvednul se a odešel.

Nám tenhle úspěch zvednul náladu a začali jsme opět aktivněji hledat zvířata. A vyplatilo se nám to, protože jsme cestou potkali tři nosorožce (kromě toho taky žirafu, ale to není tak zvláštní). Nosorožci jsou vůbec zvláštní zvířata. Svoje výkaly totiž produkují vždy na stejných místech, což také skoro vedlo k jejich vyhubení. Lovec se totiž nemusel vůbec namáhat s hledáním nosorožce. Stačilo najít jejich bobky, a pak počkat, až přijde. V Krugerově parku s oblibou nechávají svou bobky (tedy spíš boby, protože jsou opravdu obrovské, větší jsou akorát ty sloní) na silnicích, takže se občas na okrajích silnic vytvářejí zajímavé nánosy.

V jednom jezeře jsme uviděli asi dvacet hrochů. Ti jsou obyčejně skoro celí schovaní pod vodou, koukají jim jenom nozdry a občas vršek hřbetu. Takhle nebo v leže na břehu tráví většinu dne. Voda je nadnáší a také chladí, navíc ve vodě nacházejí spoustu potravy.

A nakonec, už k večeru, jsme našli gepardy. Leželi také docela daleko od silnice, takže bychom je bývali nenašli, kdyby už tam nestálo jiné auto. Bohužel jsme si je nemohli užít moc dlouho, protože byl nejvyšší čas dostat se do kempu, které v tuto roční dobu zavírají brány v šest večer. V šest večer se totiž poměrně rychle setmí, a pak už není v parku moc bezpečno - a to jak pro zvířata, které byste potmě mohli lehce autem srazit, tak i pro lidi. Do kempu jsme to nakonec stihli za minutu šest. Mohli jsme mluvit o štěstí, strážní vůbec nevidí rádi, když někdo dorazí pozdě.

Kempů je v parku jen několik, ale jsou perfektně vybavené, takže zde seženete úplně všechno pro případ, že byste přijeli zcela nevybavení. Kempy jsou obehnané tři metry vysokým plotem, do kterého pouštějí proud. Kolem kempů, a zejména kolem Satary, která leží v oblasti, kde se díky příznivému porostu pohybuje nejvíce predátorů, bývá totiž v noci občas docela rušno. Zvířata láká vůně masa, které se lidi grilují, a i když je člověk obvykle nemůže vidět, slyšet je může docela lehce. A tak, když jdete v noci potmě podél plotu, můžete nějaké to zvířátko uslyšet docela blízko, a když posvítíte baterkou do tmy, tak i třeba nějaké uvidět.

Ráno jsme vstávali docela brzy, brány kempů se totiž otevírají už v šest hodin. Vyplatí se vyrazit co nejdřív, protože nejvíce zvířat je vidět právě ráno a nebo večer, když není takové horko. A i nám se to vyplatilo. Poté, co jsme minuli pár slonů, se nám kolem cesty začal motat šakal. Za chvíli odběhl pryč a přiběhla hyena. U ní jsem tak dlouho čekal na ideální záběr pro fotku, až utekla a já utřel nos. Ještě že už jsem jí měl vyfocenou z předchozího dne.

A pak jsme přijeli na místo, kde už stála tři auta. Koukáme kolem, co se děje, ale nikde se nic nehýbe. Až najednou jsme asi třicet metrů od cesty uviděli lva, jak v leže dlabe snídani. Že je to snídaně, jsme odtušili podle denní doby, bylo sedm hodin ráno. Co měl k snídani, jsme nepoznali, už přeci jen skoro končil. Nepospíchal, asi moc dobře věděl, že hektická snídaně není dobrá na žaludek (máme se od něho co učit). Pak se chvíli rozhlížel (za celou dobu se nezvedl ze země), a potom mu najednou upadla hlava. Teda ne že by se mu zrovna oddělila od těla, prostě ji nechal upadnout na zem. Vůbec se nenamáhal ji nějak pokládat.

Chvilku tam tak ležel, když zničehonic jeden z kamenů asi dvacet metrů od silnice zvedl hlavu. A ejhle, nebyl to kámen, ale další lev. Jen byl v té trávě skoro celý schovaný, a to, co z něj koukalo, se celou dobu vůbec nehýbalo. A pak zvedl hlavu i druhý kámen. Takže jsme tam tak rázem měli tři lvy. Jeden z nich ale za chvíli nechal svou hlavu zase upadnout. Druhý se položil na záda, zvedl nohy nahoru a usnul. Spal na zádech, s nohama vystrčenýma nahoru, jako nějaká domácí kočka! Prostě lvi jsou jedny z nejlínějších zvířat na světě, to mi nikdo nevymluví. (Lucka Plachá, která má částečné lékařské vzdělání, přišla na zajímavou teorii: lev je líný, protože jak si soustavně nechává upadnout hlavu, upadá do jakéhosi neustále opakovaného částečného omráčení, které způsobuje jeho zdánlivou lenost - co vy na to, máte lepší nápad?).

Pak se jeden ze lvů zvednul, ušel asi dvacet metrů šikmo směrem k autům, lehnul si a zase usnul. A pak už se nedělo vůbec nic. Tak jsme se rozhodli, že vyrazíme dále, abychom viděli také jiná zvířata.

Pak to zase chvíli byla pěkná mizérie. Kromě několika druhů antilop vůbec žádná větší zvířata (možná to zní trochu namyšleně, ale když ty impaly vidíte na každém kroku, tak se vám také omrzí - je to asi něco jako krávy, když pracujete v kravíně). Pak se ale objevily žirafy, zebry, v řece Olifants jsme uviděli pár krokodýlů (krokodýl je další liné zvíře, většinu času nic nedělá, jen leží na břehu nebo ponořený ve vodě) a opět hrochy.

To nám zvedlo náladu, ale den se už začal krátit, navíc jsme měli na večer zamluvenou noční safari, kterou jsme museli potvrdit už ve tři čtvrtě na pět přímo v kempu Letaba, kde jsme měli zamluvené ubytování na další noc. Takže jsme se už nemohli moc zdržovat a vyrazili jsme ke kempu svižnějším tempem. Krajina se také pomalu začínala měnit, jak jsme jeli směrem na sever (a tudíž k rovníku), porost se začínal měnit - keře byly hustší a také zelenější, takže bylo velice obtížné nějaké to zvíře spatřit (Letaba leží už jen asi 40 kilometrů od obratníku Kozoroha, navíc není ve vysoké nadmořské výšce, takže je zde už pořádně teplo a počasí se začíná blížit tropickému). Ale ještě to nemělo být všechno. Při sjíždění do jednoho z údolíček, kudy tečou malé říčky (a autem se těmi říčkami musí projet), se přede mnou objevila kočka. Ještě nevím, jestli to byl gepard nebo levhart, protože jsem jen stačil zastavit, vytáhnout foťák, udělat fotku a kočka odkráčela do křoví. Takže co to bylo, se dozvím až po podrobném prozkoumání fotky - řekl bych, že to byl levhart, ale jistý si nejsem, obě dvě tyhle kočky si jsou totiž docela podobné - gepard je drobnější, ale když je nemáte vedle sebe, špatně se to poznává. Poznávacím znamením jsou detaily ve skrvnách na těle, ale těch jsem si v té rychlosti nestačil všimnout.

Do kempu jsme dorazili naštěstí včas, jen jsme odložili věci a vyrazili jsme na noční safari. Ta začínala v pět hodin, první hodina je za soumraku, pak se setmí a další dvě hodiny jsou ve tmě. Vyhlídková safari-auta mají ruční světlomety, kterými lze prohledávat krajiny po stranách cesty. Noční safari není vůbec špatný nápad, určitě to stojí za to, protože člověk vidí přírodu a zvířata v odlišných podmínkách. My jsme ale bohužel neměli moc štěstí, z větších zvířat jsme uviděli (respektive našli) jen slona a impaly. Možná jsme měli noční safari absolvovat již předešlý den v kempu Satara, protože kolem Satary je vegetace mnohem řidčí než kolem Letaby, a tak lze světlometem někam dosvítit. Ale nemůžeme mít pořad jen štěstí.

V neděli jsme chtěli v parku strávit jen půl dne, druhou polovinu jsme se rozhodli věnovat průjezdu krajinou kolem geologického zlomu západně od Krugerova parku. Několik desítek kilometrů jsme projížděli jen spálenou krajinou, pozůstatkem požárů, které Kruger nedávno postihly. Všude kolem jen ohořelé keře a zčernalá země, docela deprimující pohled. Samozřejmě nikde žádná zvířata. Pak jsme se ale vrátili do zeleně a zvířata se opět objevila. A úplně posledním zvířetem (nepočítaje impaly), které se objevilo, byl krásný gepard. To vůbec nebylo špatné rozloučení s Krugerem.

Kruger jsme opustili branou Phalaborwa, která leží zhruba na půli cesty ze jižního konce parku na severní. Vydali jsme se do oblasti nejsevernější části Dračích hor, do oblasti geologického zlomu kolem řeky Blyde. Krugerův park leží v nadmořských výškách kolem 300 metrů, zatímco Johannesburg, který je vzdálený asi 400 kilometrů, leží ve výšce kolem 1700 metrů. Krajina se ale nezvedá pozvolně. Kruger je poměrně rovinatý a náhorní plošina široko daleko kolem Johannesburgu také. Ale asi sto kilometrů západně od Krugerova parku je v krajině obrovský schod, vysoký 1000 metrů. Prostě zničehonic rovina konči tisíc metrů vysokou stěnou a pak zase pokračuje rovina.

Pohled je z obou stran uchvacující. Jak pohled z východu na tu vysokou skálu, tak i ze západu na roviny na východě (je to pohled jako z letadla). Jedinou chybičkou byla horší dohlednost, přeci jen bylo pěkné horko. Celá ta cesta podél hrany zlomu, kolem kaňonu řeky Blyde, je plná zajímavých přírodních úkazů, od vodopádů přes vysoké skály až po rychle se měnící rostlinstvo. Prostě další z úchvatných koutů Jižní Afriky.

Na pořádnou prohlídku by určitě bylo potřeba více než jedno odpoledne. Ale pomalu se začalo stmívat, a tak byl nejvyšší čas na návrat do Johannesburgu. Ve sto dvaceti jste ale na silnici v Jižní Africe nejpomalejší (sto dvacet je na dobrých silnicích povolená rychlost), a tak to rychle utíká. V devět jsem byl v Johannesburgu, ale měl jsem dost - za tři dny 1600 odřízených kilometrů a 38 hodin v autě. Namáhavé, ale stálo to za to.

 18.-19.srpna 2000 - Drakensberg poprvé

 16.-18.září 2000 - Viktoriiny vodopády

    Hlavní stránka