Po přechodu hranic jsem se ještě chvíli rozmýšlel, zda mám stopovat do nejbližšího města (měl jsem sebou jen malý kapesní autoatlas, dle kterého jsem přesně nedokázal určit vzdálenosti), ale nakonec jsem se vydal pěšky. Dobře jsem udělal, protože Holič byl vzdálen přibližně jeden kilometr. Dál jsem se vydal do Skalice, do které to už ale bylo dobrých 7km. Opět začalo trochu poprchávat. Asi tak v polovině cesty mezi těmito dvěma městy mi zastavilo auto, ač jsem vůbec nestopoval. Jel v něm starší pán, který říkal, že také za mlada stopoval (koncem padesátých let) a vzal mě do Skalice.

Ve Skalici jsem se nejprve podíval na turistickou mapu, která tu naštěstí visela a vyfotil si zdejší na tak malé městečko dost velký kostel. Pak jsem se vydal po červené značce směrem na východ. Kousek za městem cesta zamířila do polí a musím uznat, že takhle po zimě tu bylo vcelku dost vody a bahna. Pomalu se začínalo šeřit a proto jsem musel začít přemýšlet o místě, kde se bude dát nějak rozumně přespat, jelikož bohužel trochu pršelo. Nakonec jsem čistě náhodou objevil zastřešený posed, který se mi zdál jako ideální místo pro přečkání dnešní noci. Bohužel měl nezakrytá okna a proto vzhledem k tomu, že také trochu foukalo, do něj přeci jen trochu pršelo. Když jsem se "ubytoval" (mohlo být tak půl šesté, protože se ještě docela brzy stmívalo), vyndal jsem nějaké to jídlo a navečeřel se. Poté jsem ještě za hrozný prachy zavolal ze svého mobilu domů, aby jsem dal o sobě vědět. No a kolem osmé večer jsem se s konečnou platností uložil ke spánku.

Ráno jsem vstal kolem půl osmé a bylo docela příjemné, že k ránu přestalo pršet. Po malé snídani (dal jsem si tři buchty, které jsem si koupil na cestu) jsem se vydal na další cestu. Nejprve jsem se musel trochu zorientovat, protože minulý večer jsem trochu sešel ze značky. Během chvilky jsem dorazil k Salaši (309m), kde jsem se konečně ponořil do lesů, které zde převážně tvoří bukové porosty. Kolem deváté jsem dorazil k lovecké chatě (430m) a o necelou hodinu později jsem dostoupal na Čupy (574m). Zde jsem se napojil na hranici a mezi Čechami a Slovenskem a velká část mého dalšího putování vedla právě po hranici. Ta totiž prochází vpodstatě prostředkem Bílých Karpat a navíc je docela dobře značená. Jelikož jsem neměl žádnou turistickou mapu, tak se mi to náramě hodilo.

Další kus cesty jsem tedy šel stále po červené značce, ale navíc i po hranici. Cesta byla docela pohodová (občas trochu bahnitá), jelikož vedla po hřebeni a nebyly na ní tudíž žádné velké kopce. Prostě pěkná procházka zalesněným terénem. Přes Machnáč (472m, 10:30), Kňažské hory (445m, 11:10) a Kobylu (584m, 12:30) jsem se dostal kolem půl třetí až k hraničnímu přechodu u železniční zastávky Vrbová. Zde na mě malou chvilku sněžilo nebo přesněji řečeno padaly malé krupky. Cestou jsem si ještě dal dva krajíce chleba k obědu a zapil to ledovou vodou.

Na hraničním přechodu nějak asi nedokázali pochopit, že si tak sám vandruji v tuhle roční dobu a mysleli si spíš, že jsem někde utekl. Naštěstí si jen zkontrolovali moje doklady a mohl jsem se vydat dál. Šel jsem kousek po silnici, ale pak jsem se vrátil k hranici, abych po ní pokračoval dál. To mě cestou zastavila ještě jedna policejní hlídka v autě a opět si zkontrolovala moje doklady. Dál jsem šel po malé silničce, která po vrstevnici vedla na severní straně kopce, po němž vede hranice. To jsem však netušil a bohužel jsem neměl ani kompas ani sluce nesvítilo, abych se mohl nějak rozumě zorientovat. Byl jsem z toho trochu zmaten a tak jsem to raději už kolem půl páté zabalil.

I dnes jsem totiž objevil u cesty jeden krásný posed s okny z plexiskla a kobercemi zateplenými stěnami. No musím uznat, že jednu drobnou vadu na kráse to mělo a to, že ty koberce nepříliš vábně voněly. Navečeřel jsem se a kolem sedmé mi začal zvonit mobil. Volala mamka ať se vrátím (co jsem si to zas vymyslel za blbost) a že teď je u nás doma opět sněhová kalamita. No já nevim, ale například moje letní výprava do Švédska byla daleko drsnější, protože teď jsem vybaven na zimu, kdežto tam jsem jel s "letním" vybavení a taky mi tam sněžilo. Opět jsem šel spát velice brzy, protože po tmě se stejně nic rozumného dělat nedá. Alespoň se můžu jednou za rok pořádně vyspat.

Ráno jsem vstal těsně před třičtvrtě na osm. Venku bylo krásně jasno, ale taky docela dost pod nulou, protože na oknech se vytvořily ledové obrazce. Po snídani a zbalení jsem vyrazil dál a rozhodl se ze silničky uhnout a vystoupat na hřeben. Podle slunce jsem se totiž konečně mohl alespoň rámcově zorientovat. Když jsem po chvilce dorazil na hřeben, octl jsem se opět na hranici, která vedla celou dobu po hřebeni. Bohužel po chvilce u Kubíkova vrchu (683m) to vzala nechutně zkopce do údolí a poté ještě větším krpálem nahoru. Škoda, že jsem neměl podrobnou mapu oblasti, protože bych tento nepříjemný úsek mohl alespoň z části vcelku vpohodě obejít. V půl deváté jsem dorazil na Čupec (819m) odkud hranice vedla krásně po hřebeni. Vzhledem k nadmořské výšce a venkovní teplotě zde byl již mírný poprašek sněhu. Přes Diborovov pomník (775m) jsem se dostal až k nejvyššímu vrcholu Bílých Karpat, kterým je Veĺká Javorina (970m).

Na Veĺkou Javorinu jsem dorazil kolem desáté přesněji řečeno na rozcestník před ní. Zde jsem se na chvilku zastavil, abych se mohl napít a užíval si krásného výhledu v jasném slunečném dni. Byla tu pokrývka přibližně 20-30cm sněhu a pěkný byl výhled na okolní kopce, které byly na vrcholu zasněžené a s klesající nadmořskou výškou se sníh ztrácel. Po chvilce jsem vyrazil dál a ještě před vysílačem na vlastním vrcholu jsem potkal dvoučlennou policejní hlídku se psem, která mi zas zkontrolovala moje doklady. Až na Jelenec (925m) vedla cesta jakž takž po hřebeni, ale potom začala padat příšerně dolů (na necelém kilometru převýšení více než 400m). Pozitivní bylo alespoň to, že v tomto údolí začínal pramen potoka a tak jsem si mohl doplnit zásobu vody.

Byl jsem docela rád, když jsem měl ten kopec za sebou, ač jsem šel směrem dolů. Už v polovině kopce zmizel sníh a zde dole byly jen zbytky ledu na loužích po nočním mrazu. Cesta mě zavedla do Květné, kde jsem obešel silniční hraniční přechod, jelikož už mě ty stalé kontroly nebavily a proto jsem šel okolo. Kousek dál v lese, když jsem se opět napojil na hranici jsem se u jednoho hraničního kamene zastavil a naobědval se a napil se ledové vody, kterou jsem si cestou nabral. Musím uznat, že pití takové vody mi tedy moc nesvědčí a navíc ji člověk musí vypít docela dost, protože jí také dost odpotí. Teplota byla vpodstatě přes celý den pod bodem mrazu a tak jsem se s obědem moc nezdržoval a vyrazil jsem dál. Tento úsek cesty byl naštěstí také docela pohodový, protože se přelézal jen jeden nízký hřeben za nímž je vesnice Šiance.

Už když jsem scházel dolů do Šiance, viděl jsem, co mě čeká na druhé straně. Tato vesnice je totiž kolem 400m nad mořem a protější kopec s názvem Veĺký Lopeník má výšku 912m. Navíc při vyznačování hranice si s pěkným terénem zrovna moc hlavu nelámaly a tak vede tím nějpříkřejším svahem přímo vzhůru. Cestou se mi navíc udělalo trochu špatně (asi z toho pití studené vody) a tak to nebylo vůbec nic příjemného. Na vrcholu, kam jsem dorazil chvilku po druhé hodině, ještě k tomu docela nepříjemně foukalo. Kousek za vrcholem mi v půl třetí zazvonil mobil. Volala mi mamka, ať neblbnu a vrátím se raději domů, že to co dělám je nesmysl. Řekl jsem jí, že se mi tu líbí, a že tu zůstanu minimálně do neděle.

U Malého Lopeníku (881m) hranice opět uhla z hřebenu přímo do údolí. Ač jsem nemněl mapu, rozhodl jsem se pokračovat po hřebeni s tím, že jsem si byl vědom, kterými místy asi tak hranice pokračuje. V podstatě jsem to jen trohu obešel, protože v údolí jsem se dostal opět na hranici. Zde jsem chvíli tápal, protože jsem nemohl hned nalézt další hraniční kameny. Ono totiž hranici zde tvořila malá říčka a kameny byly dál od sebe. Po chvilce hranice uhla z údolí a začala stoupat šikmo do svahu. To mi zas volal na mobil táta, který byl daleko víc vpohodě než mamka. Abych řek pravdu, neměl jsem z toho moc radost a musel jsem jít hodně pomalu, protože jsem se takhle "na večer" (kolem čtvrté hodiny) nechtel zpotit.

Kolem půl páté jsem dorazil v vrcholku Kykula (746m), kde jsem se rozhodl pro tento den přespat. Hranice totiž dál vedla po hřebení, na kterém však v tomto místě byly louky a tak by se mě špatně hledalo nějaké alespoň trochu závětrné místo. Usadil jsem se tedy na kraji lesa pod jedním modřínem, jehož dolní větve sahaly až k zemi. Na zem jsem rozložil karimatku, na ní rozložil spacák a přikryl dole pončem a nahoře celtou. Vešteré další činnosti jsem pak prováděl ve spacáku pod celtou. Ono toho tedy zas až tak moc nebylo, protože krom večeře se toho už moc dělat nedalo.

V noci začalo sněžit a tak jsem byl do rána pokryt asi pěticentimetrovou vrstvou sněhu. Ono se to nezdá, ale i takhle malá vrstva sněhu byla vcelku těžká. Ráno se mi vzhledem ke sněžení vůbec nechtělo vylézat. Najedl jsem se pod celtou ve spacáku již v půl osmé, ale pak jsem vyčkával, až se udělá trochu lespší počasí. Kolem půl deváté alespoň přestalo sněžit a tak jsem se donutil začít vstávat. Bylo to docela nepříjemné, ale největší problém byl se zmrzlými botami, do kterých jsem se nejprve nemohl dostat. Balení mi šlo docela pomalu, protože zmrzlými rukami se některé věci dělají špatně (třeba primitivní zapínání zipů). Nakonec se mi vše podařilo a mohl jsem vyrazit. Škoda jen, že jsem nezachytil zdejší krajinu i předešlý den, protože to tu nebyl žádný sníh, zato nyní byl všude.

Skoro půl hodiny jsem šel loukami po hřebeni a teprve potom se cesta ponořila opět do lesů. Chvilku jsem šel ještě docela rozumým terénem, ale od Rumunova pomníku uhnula hranice přímo příkrým svahem dolů. Alespoň jsem si mohl ze začínajícího potoka opět nabrat vodu, ale jinak to byl dost nepříjemný kopec, protože byl pokrytý malou vrstvou sněhu, která sem tam dost klouzala. Udolíčkem jsem dorazil k dalšímu hraničnímu přechodu u Starého Hrozenkova. Tak jako v minulých případech jsem se mu vyhnul a pokračoval jsem dál po hranici. Ta se přehoupla přes nízký hřeben do dalšího údolí a odtud pokračovala šikmo loukami, polemi a posléze lesem po protějším svahu. Abych pravdu řekl, šel jsem zde raději vlastní cestou s tušením toho, kde vede vlastní hranice.

Nakonec jsem se v lese dostal opět přímo na hranici a dokonce tu vedla i turistická značka. Nejprve myslím žlutá a později jsem se napojil na červenou. V místě zvaném "Na konci" byla u rozcestníku dokonce podrobná turistická mapa a tak jsem mohl daleko lépe naplánovat svojí další trasu. Rozhodl jsem se, že půjdu raději po červené značce, která však kopírovala vpodstatě hranice. Také jsem si skočil ke zdejší studánce a vyměnil vodu, se kterou jsem se táhl od rána. Poté jsem ještě zavolal domů (respektive jsem je doma prozvonil), aby o mě neměli takovou starost. Až k Javorníku (782m) jsem šel po hranici a zároveň po červené turistické značce. Nejprve se šlo docela pěkně, protože sněhu bylo jenom trošku, ale cesta mírně stoupala a na Javorníku už bylo dobrých 30cm sněhu. Zde se také červená značka odpojila a tak jsem se po ní vydal. Po chvilce jsem dorazil na jakousi malou lesni silnici, po níž jsem se dostal až do Štěpána. Cestou jsem potkal jedno dost dobře zaparkované auto v příkopu. Vzhledem k tomu, že silnice byla zasněžená, auto se stalo neovladatelné a na silnici zbyly jen 40m dlouhé koleje pomalu směřující do příkopu.

Ve Štěpánu jsem zjistil, že vydat se po červené značce místo po hranici byl rozumný nápad, protože jinak bych asi dost težko překonával řeku Vláru. Takhle jsem ji mohl přejít pěkně přes most. Kus jsem se ale musel vracet do Vlárského průsmyku. Cestou jsem se zastavil na jednom odpočívadle, protože to byl krásný altánek s lavičkami a stolem. Ač byly už skoro čtyři hoditny, neměl jsem totiž ještě nic k obědu. Najedl jsem se tedy a pak se vydal dál k nedalekému hraničnímu přechodu. Zde jsem prošel pouze českou kontrolou, potože hned za ní jsem uhnul do údolí k vesnici Sidonie, kde jsem musel uhnout jednomu dost naštvanému koni.

Dost mě zde dostává, že ukazatele zde mají občas v kilometrech a občas v hodinách. Když si člověk někdy nedá pozor tak se pak může pěkně divit. Začalo se pomalu stmívat a já byl pořád ještě ve vesnici. To by mi zas až tak moc nevadilo, ale horší bylo, že začalo pršet. Bylo však kolem nuly a to je to nejhorší, co mě tak mohlo potkat. Chtěl jsem se dostat rychle někam na kopec, kde bude sněžit, ale na druhou stranu jsem nemohl moc chvátat, protože bych se zpotil a to by také nebylo takhle na večer vůbec příjemné. Těsně před šestou jsem se kvůli tmě musel s konečnou platností pro tento den zabydlet. Vybral jsem si místo pod jedním smrkem, kde jsem se utábořil podobně jako předešlý den jen s tím rozdílem, že teď jsem měl karimatku položenou na vrstvě sněhu. Po jídle jsem se hned uložil ke spánku.

V noci sněžilo jen velice málo a bylo pořád kolem nuly. Nějakým způsobem se mi však dostala voda do spacáku na nohy, které jsem měl přikryté pončem. Nejspíš se tam dostala ze sněhu, který jsem měl pod sebou a který do rána úplně roztál. Zas se mi ráno nechtělo moc vylézat, ale docela brzo jsem se přinutil vstát. Dnes mi dokonce nepromrzly ani boty, ale zato byly od včerejška docela promočené.

Poté, co jsem vstal a zbalil se, vydal jsem se na dál po červené značce, kterou jsem však docela brzo ztratil, protože vedla nějak přes louku a mě se nechtělo přesně zkoumat, kam vede. V zimě totiž bohužel není vidět vyšlapaná cestička v trávě a tak na některých úsecích bývá docela problematické se na značce udržet. Vydal jsem se tedy směrem a terénem, který se mi nejvíce zamlouval a po přibližně půl hodině jsem opět na značku narazil. Ta mě dovedla až k místu s kapličkou, studánkou a ve svahu postavenými lavicemi. Zde jsem si dobral vodu na pití a vydal se dál po značce, která se tak po půlhodině chůze opět dostala na hranici.

Další poměrně velký kus cesty jsem šel opět po hranici respektive stále po červené značce. Cesta vedla pře Kosák (766m) a Kaňúr (791m) a tedy jen mírně stoupala a klesala po hřebeni. Kousek za Kaňúrem byl nádherný výhled do dalekého okolí s tím, že opět bylo vidět jak s klesající nadmořskou výškou okolních kopců mizí sněhová pokrývka. Také tu končila jedna sjezdovka. Kousek dál hranice opět odbočovala do údolí a nepodařilo se mi zjistit, kudy přesně vede červená značka. Rozhodl jsem se tedy jít svou vlastní cestou, kterou jsem maplánoval po hřebenech kopců ležících předemnou. To se mi opět vyplatilo, protože po další půlhodině jsem se opět dostal na značku.

Šel jsem tedy dál po červené přes Lazy (645m), kolem nějakých chatek a Požár (791m), kde byl rozcestník. Cesta po hřebenech v těchto místech začínala být dost náročná, protože tu byla již více než 30cm vrstva sněhu a vpodstatě tu nikdo nechodil. Po nějaké době jsem se dostal až na Končitou (817m), kde se značka pspojila opět s hranicí. Bohužel jen na malý kousek a já pokračoval po hranici a sešel ze značky. Ač jsem si toho během krátké chvíle všiml, rozhodl jsem se pokračovat po hranici. Vzhledem k vysoké vrstvě sněhu, která přikrývala často celé hraniční kameny se mi nakonec podařilo sejí i z hranice. Šel jsem pořád po hřebeni, ale nakone jsem se rozhodl, že už to takhle dál nejde a začal jsem scházet do údolí.

Nakonec jsem dorazil do slovenské vesnice Strelenka. Byl jsem tím mírně překvapen, protože jsem myslel, že se pohybuji stále na české straně hranic. Ve vesnici jsem se na autobusové zastávce naobědval a pak se vydal po silnici do Čech. Tímto přechodem jsme se před přibližně pěti lety vracely s Ondrášem z našeho putování po Tatrách a Slovenském ráji, ale nyní zde měli novou silnici i celnici. Když jsem přešel hranici, všiml jsem si cedule oznamující, že zde začínají Beskydy. Přešel jsem tedy celé Bílé Karpaty od jihu k severu.