Když jsme v Liptovském Mikuláši vystupovali z vlaku, docela pěkně hustě na nás sněžilo a tak jsme se rychle schovali v bufetu na místním nádraží. Také se k nám připojili Martina s Markétou, které jeli lehátkovým vozem. Měli jsme asi hodinu času než pojede autobus do sedla Čertorice a tak jsme se mohli alespoň trochu nasnídat. Na autobusové zastávce nám poté Milda stihl rozdělit jednu ze svých šesti čokolád (fakt docela síla, co vše si sebou táhl). Nejprve jsme v autobuse zabrali skoro třetinu, ale jak na dalších zastávkách nabíral lidi, museli jsme se uskromnit. Batohy jsme naházely k zadním dveřím, což se řidiči nějak nelíbilo a tak jsme si je museli opět rozebrat. Asi po třičtvrtě hodině jsme dorazili do sedla Čertorice (1238m).

Když jsme vystoupili, pár lidí využilo poslední možnost "teplého" záchodu v chatě a já se zase musel trochu přiobléct. Slabé šusťáky a letní budna nebylo na toto mrazivé a větrné počasí dostatečné. Vzal jsem si tedy ještě tepláky, pod bundu svetr a na ruce rukavice. Něco jedenáctou jsme konečně vyrazili vzhůru na hřeben. Dokud jsme stoupali prudkým svahem, byla vrstva sněhu ještě přijatelných 30cm, ale když jsme se dostali výše zapadali jsme občas až po stehna (tedy pokud se sešlo z "cesty", která už ale byla tak zapadaná, že byla jen těžce znatelná). Po nějakém kuse ten, kdo byl první, musel nakonec, protože vyšlapávat v tak hlubokém sněhu cestu je docela záhul a postup se tak velice zpomaluje. Není divu, že kolem nás jeden lyžař pěkně "proběhl".

Když jsme se dostali vršek hlavního na hřebene (Lajštroch 1601m), cesta se výrazně zlepšila, protože už jsme se nemuseli brodit hlubokou vrstvou čerstvého neslehlého sněhu. Na druhou stranu zde však docela dost foukalo (proto tu neležel žádný nový sníh), ale v tuhle chvíli se to dalo ještě docela dobře snést. Horší to bylo s místem, kde bychom se v závětří naobědvali, jelikož delší stání v tom chladném větru nebylo příliš ideální. Teploměr ukazoval v danou chvíli nějakých sedm, osm stupňů pod nulou. Nakonec jsme se za závětrnou stranou jednoho kopce rozhodli zastavit a naobědvat se.

Po rychlém obědě jsme se vydali dál a mě pěknou chvilku trvalo, než jsem se opět trochu zahřál. Počasí se navíc neustále zhoršovalo, vítr byl stále silnější a navíc sebou nesl ledové sněhové vločky. Bylo docela zajímavé pozorovat silně nakloněné postavy pohybující se vichru. Během cesty na chatu pod Ďumbierem se mě stihla vytvořit na tváři malá omzlina, Francovi to utrhlo z batohu karimatku. a odfouklo pryč. Chvílemi byly návaly sněhu takové (hlavně kolem vrcholu Králička 1807m), že člověk neviděl dál jak na pět metrů, teplota klesla pod -10°C a tak není divu, že když clověk vyndal ruku z rukavice, aby si mohl upravit něco na oblečení, tak po půl minutě ji měl problém vrátit zpět, protože byla úplně promrzlá.

Po třetí hodině jsme konečně dorazili do chaty pod Ďumbierom a nachvilku zde zůstali. Původně jsme mysleli, že bychom zde mohli i přespat (podle internetových stránek zde mělo nocování stát 100Sk), ale když nám řekli, že to stojí 200Sk a nedali se nijak usmlouvat (třeba, že to nechcem se snídaní), rozhodli jsem se přespat jinde. Pár z nás si tu alespoň dalo pivo (myslim za 29Sk) a pár čaj (10Sk). Chvíli jsme se dohadovali, kam pujdeme dále, protože počasí na hřebeni bylo opravdu příšerné. Na Chopok to bylo v daných podmínkách dost daleko a přespávat na hřebeni se opravdu zamlouvalo asi tak Mildovi (něco ve stylu, že chce mít co nejdrsnější podmínku). Pro by byl ještě Franc, Franta, Vláďa a mě to bylo vcelku jedno, i když jsem si uvědomoval, že by to asi nebylo nic příjemného (no ale stejně byt to někdy rád v podobných podmínkach vyzkoušel). Nakonec jsme zvolili variantu sejít do údolí.

Vydali jsme se tedy po zelené značce směrem na Srdiečko, což je pár domků a začátek lanovky na Chopok. Právě u té lanovky je pod jejím začátkem kryté parkoviště, kde jsme se rozhodli přečkat tuto noc. Tedy ne všichni, protože Vláďa s Frantou šli raději do lesa přespat ve stanu a Milda se nakonec rozhodl spát v "záhrabu" (tedy moc zahrabat se mu prý nepovedlo). Zbytek se usídlil pěkně za větrem v rohu toho parkoviště. Večer jsem poprvé vařil na benzíňáku a vzhledem k tomu, že jsme nikde nenabrali vodu, tak jsem musel tavit sníh (musím uznat, že to tedy nebyla žádná sláva). Večeři jsme si udělali dohromady s Ondrášem a dali jsme si těstoviny s nějakou asi gulášovou konzervou. Po večeři jsme se vcelku brzy uložili ke spánku.

Ráno jsme začli vstávat něco před osmou a na vařiči si ohřáli čaj. Po snídani jsme se rozmýšleli, jak dál. Od vlekaře jsme se dozvěděli, že počasí má být i v příštích dnech vpodstatě stejné jako včera. Rozhodli jsme se, že šlapat opět nahoru do toho počasí nemá příliš cenu. Zrovna sem také přijel autobus a tak jsme se rozhodli, že se raději vydáme do Slovenského Ráje. Autobusem jsme dojeli do Brezna, které jsme přešli, abychom se dostali na nádraží. Vlak nám jel asi za hodinu a tento čas jsme strávili v nádražní hospůdce. Cesta vlakem do zastávky Dobšínská Ľadová jaskyňa potom trvala téměř další celou hodinu. Na této trase je jedno zajímavé místo, kde trať dělá smyčku v tunelu kolem jednoho kopce u vesničky Telegár. Jenom nutno poznamenat, že tady jen malý kousek od hřebene Nízkých Tater bylo nádherné slunečné počasí a člověk by vůbec neřekl, jak nepříjemně tam může být.

V zastávce Dobšínská Ľadová Jaskyňa jsme nejprve skočili do malé čekárničky, kde jsme objevili váhu na níž jsme se postupně všichni zvážili i s batohy. Poté jsme se vydali po modré značce směrem do centra Slovenského Ráje. Na rozdíl od Nízských tater tu byla jen malá vrstva sněhu tak do 10cm, takže se tu dalo vcelku dobře chodit, i když jsme nejprve museli vystoupat nějakých 200 výškových metrů. Cesty tu bohužel nejsou dobře značené (respektive oni některé již asi deset let nejsou značené vůbec) a tak jsme šli spíše podle mapy. Není nadto mít sebou lidí, kteří se mapováním vpodstatě živí.

Na jedné louce někde kousek od Cigánky (1137m) jsme si mohli nabrat vodu ve studánce. Ne, že bychom zas nemohli vařit večer ze sněhu, ale takhle pak bylo rychlejší. Bylo zde také krásně vidět, že tohle zimní počasí tu začalo teprve před pár dny, kdy bylo naopak asi velice teplo, protože ze sněhu koukali zavřené květy krokusů. Také jsme cestou v jedné skále objevili ještě malou jeskyňku, do které jsme se podívali (tedy ne úplně všichni a hlavně ne Alena, které takovéto prostory obecně prý nějak nesvědčí). Vzhledem k tomu, že nám vpodstatě celé dopoledne zabralo cestování, tak jsme toho teď odpoledne už moc ujít nestihli, protože se takhe v březnu pořád přeci jen docela brzo stmívá.

Docela pozdě odpoledne se nám podařilo nalézt malou trošičku rozpadlou chatičku (mohlo to být někde nedaleko Roihovy rokliny). Rozhodli jsme se, že dnešní noc stravíme zde. Bohužel jsme se všichni nevešli dolů na podlahu a tak jsme já a Ondráš nakonec museli spát na půdě. Z pod krovů sem trochu zafukovalo a na střeše sem tam chyběla nějaká šindel, ale jinak to tu bylo docela dobřé, jelikož nebylo zas až tak moc pod nulou. K večeři jsem si dal dvě čínské polévky, poté to zajedl ještě chlebem se sýrem a pár dobrotami. Večer se zas trochu povídálo a popíjelo (pamatuji si akorát bajku od Vládi o myších na poušti s poentou (pro dívky) "Dáš nedáš, stejně chcípněš"). Po večerním povídání jsme šli spát na půdu a já jsem dnes šel spát jen v třičku (přeci jen mám sestry spacák s extrémem -8°C).

Bohužel přesně nevím v kolik jsme tak mohli vstávat, ale typuju tak něco po osmé. Moc si toho nepamatuju, jen mi utkvělo na paměti, že si Alena stěžovala na Mildu a jeho mokrý spacák. Po běžných ranních činnostech jsme se vydali na další cestu směrem k Hornádu. Vystoupali jsme kousek na Glac odkud jsme po zelené značce dorazili na konec Sokolie doliny. Píši konec, protože cesta je v tomto údolí jednosměrná, což nás ale moc netrápilo, protože takhle v zimě tu stejně nechodí moc lidí.

Ještě než jsme vešli do Sokolie doliny, udělali jsme si malou pauzu. Začátek cesty byl docela pohodový, ale pak to přišlo. Zasněžené dřevěné žebříky nebyly zrovna ideální a po chvilce tu byly i žebříky. Ty by nebyly samy o sobě tak hrozné, ale v jednom místě byl asi 2-3m velký kus takového žebříku zamrzlý v ledu. Naštěstí šel tento kritický úsek obejít. Také jsme tu potkali dva lidi jdoucí opačným směrem a tak jsme měli jistotu, že i zbytek cesty je průchozí. Přibližně tak uprostřed této doliny je asi ten nejzajímavější respektive nejstrmější úsek. Zde se neleze jinak než po žebřících a navíc jsou zde dva můstky přes protékající potok nebo spíše vedle padajícího vodopádu. Je tu asi tak 100m vysoká téměř "kolmá" stěna.

Dolní část Sokolie doliny už byla zas vcelku rozumná cesta až na pář dřevěných žebříků. Když jsme se dostali do Tomašovské Belé, byl tak čas na oběd a tak jsme se najedli. Také se zde dohodlo, že další den bychom se mohli podívat do termálů u Liptovské Teplé. Po obědě jsme se vydalí údolím říčky Bielé. Docela pěkná pohodová cesta s úseky vedoucími nad vodou po dřevěných žebřících. V jednom místě jsme se začali trochu dohadovat jak to je asi hluboké a když došel Milda, tak mi na něj ať to vyzkouší. Ani jsme ho moc nemuseli hecovat a on se vslékl a vlezl tam. Nutho podotknout, že všude kolem na břehu ležel sníh, ale bylo docela teplo, dle mého odhadu jen těsně pod nulou.

Další vcelku dlouhý kus cesty vedl údolím Hornádu. Je to docela pěkná cesta bez nějakých velkých stoupání a klesání v pěkném prostředí. Občas se jde po stupačkách zasazených do skalní steny přímo nad vodní hladinou. Pěkné jsou také mosty přes řeku, hlavně ten dlouhý zavěšený u ústí Kláštorské rokliny. Tento most mi svým charakterem trochu připomněl ty, přes které jsem v létě chodil ve Švédsku. Tak kolem páté jsme dorazili vpodstatě až na konec Prielomu Hornádu a rozhodli jsme se přespat na verandě jedné chatky postavené zde na malém plácku u řeky.

Bohužel jsme si cestou nenabrali nikde vodu a tak jsem se rozhodl, že pro ni skočím. Ostatní by si klidně uvařili z vody z Hornádu, ale když je ta možnost skočit někam k potoku, tak je myslím hloupé ji nevyužít. Navíc v těchto místech má za sebou Hornád již několik a pokud to není nezbytné, tak si raději takovou vodu odpustím. Bohužel ne všemi potoky značenými v mapě skutečně teče nějaká voda a tak jsem nakonec doběhl a k Suché Belé. Zde jsem nabral tak 10l vody a vydal se na zpáteční cestu. Než jsem doběhl až na naše nocoviště, stihl jsem se pěkně zapotit. Mezitím se už také začalo stmívat a vařil jsem již vpodstatě po tmě. K večeri jsem si udělal poslední čínskou nudlovou polévku ze svých zásob. Vzhledem k tomu, že bylo docela teplo a nefoukalo, zkusil jsem jít spát pouze v trenkách

I když dle zmrzlého sněhu bylo trochu pod nulou, teplota v noci se dala vcelku dobře snést i bez oblečení (nyní mám tedy otestováno, co se dá v tom spacáku rozumně snést). Počasí bylo nádherné a obloha krásně modrá a když jsme opustili Slovenský Ráj, mohli jsme si vychutnat překrásný pohled na zasněžené Vysoké Tatry. Stejné počasí panovalo i na hřebeni Nízských Tater a tak jsme jen mohli litovat, že takové počasí nepřislo přede dvěmi dny.

Po turistické značce jsme dorazili až na nádráží u vesnice Vydrník, odkud nám během čtvrt hodiny jel vlak do Popradu. Zde jsme si museli rychle vyměnit ještě nějaké peníze a během pár minut nám jel vlak až do Liptovské Teplé. Lístky jsme měli jen do Liptovského Mikuláše a tak jsme si museli cestou s přirážkou dokoupit na těch zbylých pár kilometrů. Po celou cestu vlakem jsme měli stále krásný výhled na Vysoké Tatry a bylo vidět, že i přes krásné počasí na vrcholcích asi docela fouká, protože se u nich zdvihal malý obláček z čerstvého sněhu.

Do Liptovské Teplé jsme dorazili kolem jedenácté a já se se zbytkem rozloučil s tím, že se sejdeme večer ve vlaku. Plácání se v termálech mě totiž moc neinspiruje a tak jsem se raději vydal na malý výlet do Chočských vrchů (malé pohoří severně od Rožumberku). Nejprve jsem musel po silnici dojít do Lúček, což je mimochodem také nějaké lázeňské místo s nevkusně velkými budovami. Tady jsem se dostal na červernou značku, po které jsem směrem na Veľký Choč (1611m). Původně jsem myslel, že dorazím až na vrchol, ale nakonec bylo vše jinak.

Hned jak značka odbočila ze silnice, můj postup se velice zpomalil díky velké vrstvě sněhu. V průměru zde mohlo být kolem 30cm nového sněhu, do kterého jsem se pěkně bořil. Nakonec jsem vystoupal jen na malý kopec (cca 1050m), který je před Veľkým Chočem a dál už se mi moc nechtělo. Mělo to hned několik důvodů. Za prvé ve vyšších polohách se během dne udělala pěkná mlha, dál můj postup byl ve sněhu velice pomalý a navíc s přibývající nadmořskou výškou bylo sněhu logicky také výce. K tomu je ještě nutno vzít v úvahu, že vrchol byl mimo mapu, kterou jsem měl a tak jsem přesně nevěděl, zda existuje nějaká lepší cesta dolů. Do večera jsem totiž musel dorazit do Rožumberku. Když jsem zvážil všechny tyto okolnosti (a také informaci na turistickém ukazateli, který říkal, že na vrchol je to ještě asi tři hodiny), rozhodl jsem se, že jít na vrchol v těchto podmínkách nemá smysl.

Vydal jsem se tedy téměř po vrstevnici podél svahu směrem na severovýchod. Docela pěkně jsem si naběhl, protože ten svah tu byl chvílemi tak příkrý, že kdybych se trohu rozjel (podklouzly mi obě nohy), tak bych skončil až někde hluboko v údolí. Takovýmto terénem jsem šel přes půl hodiny a bylo to vcelku vyčerpávající. Nakonec jsem se rozhodl, že bude lepší postupně sejít do údolí. Původně jsem se chěl napojit na modrou značku, která měla vést po protějším kopci, ale nakonec jsem sešel jen do údolí. Stejně jsem se nakonec po jiné cestě na tu modrou respektive na rozcestí s červenou dostal.

Bohužel se mi po chvilce podařilo červenou opět ztratit a tak jsem zas musel nepříjemným kopcem přímo na Predný Choč (1249m). Ani na vrcholu se mi nepodařilo nalezt značku a tak jsem šel podle mapy. Kousek po vrvholu se šlo docela pěkně, ale pak jsem se opět dostal do míst, kde jsem si říkal, že by nebylo vůbec dobré upadnout. Naštěstí asi po čtvrt hodině jsem se dostal na jakousi cestu a po čase jsem zjistil, že to je ta po které jsem chěl jít. Jak jsem postupně klesal, sněhu ubývalo, až nakonec nebyl na zemi vpodstatě žádný.

Kousek před Rožumberkom jsem se ještě zastavil na zřícenině Likava. Brána nebo spíše mříže byly sice zavřené, ale když jsem začal obcházet podél hradeb, objevil jsem drát u přibližně trojmetrové stěny. Schodil jsem batoho a vylezl nahoru. Vzhledem k tomu, že se mi tu docela líbilo, vrátil jsem se ještě pro foťák, abych si to tu mohl vyfotit. Hrad jako takový je docela rozsáhlý a probíhají na něm velké rekonstrukce. Dokonce tu jsou v některých místnostech i nové stropy a vypadá to, že práce budou i nadále pokračovat. Poté co jsem prolezl co se dalo, vydal jsem se na zbylý kus cesty do Rožmberku.